ECLI:CZ:US:2004:3.US.431.03
sp. zn. III. ÚS 431/03
Usnesení
III. ÚS 431/03
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. července 2001, čj. 8 C 794/86-250, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. února 2002, čj. 8 C 794/86-268, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. května 2002, čj. 29 Co 369/2001-280, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. července 2003, čj. 21 Cdo 354/2003-309, a jinému zásahu orgánu veřejné moci, spolu s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla - po jejím doplnění na základě výzvy Ústavního soudu - podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. července 2001 (8 C 794/86-251), ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. února 2002 (8 C 794/86-268), rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 30. května 2002 (29 Co 369/2001-280) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. července 2003 (21 Cdo 354/2003-309) a tvrdil, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňoval, že obecné soudy nerozhodly na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, neprovedly jím navržené důkazy (revizní znalecké posudky, opakovaný výslech svědka J. R. a svědka R.). Stěžovatel dále uvedl, že měl výhrady ke znaleckému posudku Ing. H., které v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Poukázal na to, že znalecký posudek MUDr. Adolfa Z. nebyl obecnými soudy hodnocen a s jeho závěry se obecné soudy nevypořádaly. Stěžovatel v souladu s poučením odvolacího soudu podal dovolání, které nebylo ze zákona přípustné. V důsledku tohoto nesprávného poučení mu vznikla povinnost hradit náklady dovolacího řízení protistraně. V řízení před obecnými soudy docházelo k značným průtahům. Stěžovatel proto navrhl zrušit rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě, Krajského soudu v Ústí nad Labem, jak jsou vpředu označena, a výrok II. napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Současně navrhl, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v České Lípě bez průtahů nově rozhodnout a zakázal pokračovat v porušování jeho ústavně zaručeného práva tím, že ve věci zůstane nečinný, a aby zavázal účastníky nahradit mu náklady řízení a náklady řízení před Ústavním soudem.
K výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení (Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci) a vedlejší účastník (D., státní podnik, zastoupený advokátkou JUDr. J. H.).
Účastník řízení, Nejvyšší soud ČR, ve svém vyjádření poukázal na to, že námitky stěžovatele postrádají ústavně právní argumentaci. Právní názor dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání je správný. Účastník proto navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Účastník řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ve svém vyjádření v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedl, že se vypořádal se všemi výhradami, které stěžovatel uplatnil, v rámci odvolacího řízení. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Vedlejší účastník řízení, D., státní podnik, ve svém vyjádření poukázal na závěry znaleckého posudku Ing. Víta H. a rovněž tak vyjádřil svůj názor na stěžovateli přiznanou výši bolestného a ztížení společenského uplatnění. Konstatoval, že znalec MUDr. Z. nebyl soudem vyzván k vyčíslení bolestného a ztížení společenského uplatnění. Ve svém posudku tento znalec potvrdil příčinnou souvislost mezi následky pracovního úrazu a pracovním omezením stěžovatele. Znalec v posudku uvedl, že dne 11. 10. 1983 byla závodním lékařem ukončena pracovní neschopnost stěžovatele s tím, že je schopen původního pracovního zařazení jako zámečník. Jde tedy o posouzení pracovní způsobilosti stěžovatele po ukončení pracovní neschopnosti související s pracovním úrazem. Pokud jde o průtahy v řízení vedlejší účastník konstatoval, že po celou dobu sporu bylo stěžovateli plněno podle rozsudků, které sám napadl odvoláními. V současné době je stěžovateli vyplácena náhrada ztráty na výdělku dle §195 zák. práce ve výši 14.729,- Kč před zdaněním a 14.039,- Kč po zdanění Podle znaleckých posudků psychický stav stěžovatele s pracovním úrazem nesouvisí. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel v sociální nejistotě nebyl. Vedlejší účastník se proto domnívá, že obecné soudy provedly veškeré důkazy a rozhodly věcně správně. Stěžovatel proto nebyl zkrácen na svých právech a ústavní stížnost není důvodná. Procesní návrh stran ústavní stížnosti vedlejší účastník nevznesl.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 8 C 794/86, který Ústavní soud od tohoto obecného soudu obdržel až dne 27. května 2004, a po jeho prostudování, s přihlédnutím k vyjádření účastníků řízení, vedlejšího účastníka řízení a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 8 C 794/86 se podává následující:
* stěžovatel (vystupoval v procesním postavení žalobce v řízení před obecnými soudy) se domáhal odškodnění pracovního úrazu, který jako pracovník dne 22. 9. 1983 utrpěl v důsledku pracovního úrazu pádem z koše manipulační zdvižné plošiny označené jako DSU - 1 při práci s tzv. lutnou (pružným potrubím pro přívod vzduchu) v podzemí. Poškození zdraví spočívalo v pohmoždění krajiny bederní se zlomeninou příčného výběžku obratle L4 vpravo, což vyvolalo dlouhodobý bolestivý páteřní syndrom, pro nějž byl stěžovatel uznán částečně invalidním v roce 1984,
* stěžovatel požadoval po žalovaném (D., s. p.) zaplacení částky 164.092,- Kč jako ušlý výdělek po ukončení pracovní neschopnosti podle §195 odst. 2 zák. práce, neboť dle jeho názoru došlo k úrazu výlučně zaviněním žalovaného. Dále žádal, aby mu byla přiznána měsíční renta ve svém rozdílu 845,- Kč. Stěžovateli je poskytována renta ve výši 1.367,- Kč. Zmíněná výše požadované měsíční renty 845,- Kč činila rozdíl mezi redukovanou a neredukovanou náhradou újmy. O tento rozdíl nebylo mezi účastníky sporu. Podle §195 odst. 2 zák. práce, v tehdejším znění, náhrada újmy na výdělku spolu s výdělkem a případným důchodem nesměla převyšovat 2.500,- Kč měsíčně a u zaměstnanců, jejichž průměrný výdělek před úrazem byl vyšší než
2.500,- Kč mohla být tato náhrada zvýšena o polovinu rozdílu mezi průměrným výdělkem a částkou 2.500,- Kč. Toto omezení neplatilo, pokud by škoda byla způsobena úmyslně nebo výhradně porušením předpisů k zajištění bezpečnosti ze strany organizace, tedy zaměstnavatele. Stěžovatel vycházel z toho, že jeho průměrný výdělek za dobu před úrazem, tedy v roce 1982 činil 4.189,- Kč, kdežto žalovaný odvodil jeho nároky z redukovaného průměrného výdělku ve výši 3.344,- Kč,
* dále stěžovatel žádal o přisouzení částky 34.500,- Kč jako bolestného při základním bodovém hodnocení bolestného 115 bodů při hodnotě jednoho bodu 30 Kč s desetinásobným zvýšením základního bodového hodnocení a částku 120.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění při základním bodovém hodnocení 400 bodů při hodnotě 1 bodu 30,- Kč, a to s desetinásobným zvýšením,
* Okresní soud v České Lípě svým rozsudkem ze dne 23. července 2001
(8 C 794/86-250) zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit stěžovateli částku 164.092,- Kč a dále pak měsíční rentu ve svém nedoplatku ve výši 845,- Kč. Dospěl k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat (unést důkazní břemeno), že by škodu zavinil výlučně žalovaný; vycházel přitom zejména ze závěrů znaleckého posudku Ing. H. a z jeho výslechu,
* po zjištění, že uvedeným rozsudkem nerozhodl Okresní soud v České Lípě o celém předmětu řízení, vydal jmenovaný soud rozsudek 27. února 2002 (8 C 794/86-268), kterým žalobu stěžovatele, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu na bolestném 34.500,- Kč a za ztížení společenského uplatnění 120.000,- Kč, a aby žalovaný byl zavázán poskytovat stěžovateli měsíční rentu ve výši 845,- Kč od 1. června 1994, zamítl,
* rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 30. května 2002 (29 Co 369/2001-280) byl změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. července 2001 (8 C 794/86-251), ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. února 2002 (8 C 794/86-254), tak, že žalovaný (D., státní podnik) je povinen zaplatit stěžovateli (žalobci v řízení před obecnými soudy) dalších 19.725,- Kč, ve zbývající části byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Odvolací soud shledal, že v důsledku poškození stěžovatele mu přísluší zvýšit základní odškodnění na čtyřnásobek, a to postupem podle §7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., v platném znění, když vycházel i z doporučení znalce MUDr. S.,
* Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce - s ohledem na to, že v dovolání byl uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vychází) - zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ze spisu obecného soudu (Okresního soudu v České Lípě) - ve vztahu k tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti - zásah do jeho základních práv shledán nebyl. Obecné soudy při projednání žaloby postupovaly v souladu s procesním předpisem (občanským soudním řádem) a právní názor vyjádřený v rozhodnutí obecných soudů (nalézacího a odvolacího soudu) byl přijat na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci a v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR). Uvedené obecné soudy rovněž svůj názor o žalobě stěžovatele ústavně konformním způsobem odůvodnily (§157
odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) jim proto nelze nic vytknout.
Stěžovatele se sluší upozornit na to, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a tudíž mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Obecné soudy (zejména pak nalézací soud) dospěly k závěru, že jde o věc vyžadující odborné znalosti, a proto byli přibráni znalci, mimo jiné i znalec Ing. V. H. V souvislosti s vlastním hodnocením tohoto důkazu (znaleckého posudku jmenovaného znalce a jeho výslechu), ale i jiných ve věci provedených důkazů, lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší v daných souvislostech "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994).
Obdobně nedůvodné je pak i tvrzení stěžovatele, že k zásahu do jeho základních práv došlo neprovedením jím navržených důkazů (revizní znalecké posudky, opakovaný výslech svědka J. R. a svědka R.), neboť obecné soudy nemají obecně povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995) a pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. sp. zn. III. ÚS 150/93 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., č. 49, Praha 1995), jak se v dané věci stalo; v dané věci bylo dokazování provedeno pečlivě a v dostatečném rozsahu (viz obsah spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 8 C 794/86). V zásadě totiž nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Ostatně z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů (Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci) a z připojeného spisu Okresního soudu v České Lípě vyplývá, že stěžovatelem navržené důkazy nebyly provedeny pro jejich nadbytečnost.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje rovněž nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a z nich vyplývajícími právními závěry. Přezkum těchto skutkových zjištění a rozdílná interpretace rozhodných důkazů by však postavil Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, což je role, která mu - jak již bylo jednou řečeno - nepřísluší.
Rovněž tak nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv při odmítnutí dovolání dovolacím soudem z důvodu jeho nepřípustnosti. Podle odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR dovolání ve věci samé nebylo shledáno přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (předcházející kasační usnesení odvolacího soudu nezavazovalo soud prvního stupně právním názorem ve věci samé, nýbrž mu ukládalo pouze odstranění procesních nedostatků v řízení) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní
stránce - s ohledem na to, že v dovolání byl uplatněn, jak vyplývá z jeho obsahu, dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (žalobce nesouhlasí s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vychází) - zásadní význam (§237
odst. 3 o. s. ř.). Bylo na posouzení stěžovatele, zda dovolání podá, či nikoliv. Poučení odvolacího soudu znělo, že "proti rozsudku lze podat dovolání jako mimořádný opravný prostředek dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu v ČR, prostřednictvím Okresního soudu v České Lípě, který rozhodl v prvním stupni". Případnější poučení by sice mělo znít např. tak, že dovolání je přípustné za podmínek stanovených
v §236 a násl. o. s. ř.; přesto vzhledem k tomu, že účastník při podání dovolání musí být zastoupen profesionálním zástupcem (§241 o. s. ř.) a rovněž s ohledem na to, že v poučení odvolací soud netvrdil, že dovolání je přípustné, nezbývá než konstatovat, že ani toto tvrzení stěžovatele není důvodné.
Konečně se sluší konstatovat, že Ústavní soud se nemohl již vzhledem k odmítavému výroku ústavní stížnosti zabývat námitkou stěžovatele, týkající se jiného zásahu orgánu veřejné moci (průtahy v řízení, které by mohly nastat po případném kasačním rozhodnutí Ústavního soudu).
Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jak jsou vpředu označena, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto usnesení je patrno. Odmítavý výrok ústavní stížnosti zakládá nedostatek zákonných důvodů pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. srpna 2004