ECLI:CZ:US:2004:3.US.439.03
sp. zn. III. ÚS 439/03
Usnesení
III. ÚS 439/03
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2003, sp. zn. 4 As 2/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která - po odstranění formální vady, spočívající v nepředložení plné moci právního zástupce, na základě výzvy Ústavního soudu - i jinak splňovala formální podmínky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2003 (4 As 2/2003-53) a tvrdila, že jím, jakož i v řízení mu předcházejícím, byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2003 (4 As 2/2003-53) byla zamítnuta kasační stížnost podaná stěžovatelkou proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. ledna 2003 (22 Ca 411/2001-31), kterým byl odmítnut návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Pozemkového úřadu Jeseník ze dne 2. listopadu 2001 (ROPÚ/908/33/2001/1-TK), jímž nebyly vydány do vlastnictví stěžovatelky nemovitosti ve výroku přesně specifikované v k. ú. Bílá Voda u Javorníka, Travná u Javorníka a Vlčice u Javorníka.
Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že 1. ledna 2003 nabyl účinnosti zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(s. ř. s.). Podle §129 odst. 2 věty prvé s. ř. s. se řízení o opravných prostředcích, podaných přede dnem účinnosti tohoto zákona, o nichž soud nerozhodl do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona; jde-li o řízení ve věcech, o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, soud postupuje podle §68 písm. b). Jedním z řízení, o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, je řízení ve věcech vlastnictví k nemovitostem, neboť se jedná o právní věc, která vyplývá z občanskoprávních vztahů (§244 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2003). Krajský soud proto návrh (původně podaný opravný prostředek) odmítl s tím, že navrhovatelka (stěžovatelka) může do jednoho měsíce po právní moci tohoto usnesení podat ve věci žalobu podle části páté o. s. ř., a to k Okresnímu soudu v Jeseníku (§46 odst. 2 s. ř. s., §249 odst. 1 a §250 o. s. ř.). Účinky procesních úkonů učiněných v dosavadním řízení zůstávají přitom zachovány (§129 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelka s tímto postupem nesouhlasila a uvedla, že právní názor Nejvyššího správního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelka se domnívá, že zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se domáhala vydání předmětných nemovitostí, je veřejnoprávním předpisem, který sice obsahuje některé instituty, které jsou obdobné institutům soukromoprávním (náhrada škody, ochrana vlastnického práva, dědické nástupnictví), nicméně tato úprava je odchylná a přistupuje k ní veřejnoprávní prvek daný zvláštním zájmem státu na nápravě majetkových křivd a účelném využívání zemědělského majetku. Nejde tedy o soukromoprávní věci. Dále pak stěžovatelka poukázala na to, že ust. §129 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s ust. §46 odst. 2 s. ř. s. není v souladu s ústavním pořádkem, zejména se zásadou zákazu denegatio iustitiae. Konečně stěžovatelka uvedla, že před krajským soudem došlo k neodůvodněným průtahům, které způsobily, že věc nemohla být rozhodnuta podle právní úpravy o. s. ř., účinné do 31. prosince 2002. Vzniknou tak další průtahy, nyní "odůvodněné" novou právní úpravou.
Stěžovatelka proto závěrem navrhla, aby Ústavní soud předmětné "usnesení" Nejvyššího správního soudu zrušil. (Míněn je zřejmě rozsudek Nejvyššího správního soudu. Na okraj nezbývá než poznamenat, že chybného označení napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se právní zástupce stěžovatelky dopustil na několika dalších místech v textu ústavní stížnosti.)
Na základě výzvy Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Nejvyšší správní soud, který poukázal na to, že důvody uvedené v ústavní stížnosti jsou naprosto shodné s důvody uplatněnými v kasační stížnosti stěžovatelky. Účastník proto odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále zdůrazňuje, že předmětem řízení byl restituční nárok, týkající se vlastnictví k nemovitostem, tedy věc spadající do práva soukromého. Účastník uvádí, že setrvává na svých závěrech, které již vyjádřil v napadeném rozhodnutí a z těchto důvodů nepovažuje ústavní stížnost stěžovatelky za důvodnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud zamítl.
Ústavní soud si vyžádal spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 2/2003 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů; proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Stěžovatelčina ústavní stížnost je polemikou s právním názorem Nejvyššího správního soudu o povaze projednávané věci, tedy zda správní orgán rozhodl o věci soukromoprávní nebo veřejnoprávní, což je tím kritériem toho, zda v dané věci je příslušný k přezkumu správního rozhodnutí obecný soud či správní soud. Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je v tomto směru přiléhavé a přesvědčivé a rovněž tak se v něm tento soud vypořádal řádným způsobem se všemi tvrzeními stěžovatelky (§64 o. s. ř., §157 odst. 2 o. s. ř.), která následně ve stejném rozsahu uplatnila i v ústavní stížnosti; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto tomuto soudu nic vytknout.
Pro úplnost se sluší konstatovat, že v důsledku právního názoru Nejvyššího správního soudu o tom, že v dané věci rozhodl správní orgán soukromoprávní věc, nebyla stěžovatelka zkrácena na svých základních právech, tedy nedošlo ani k omítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť může podat žalobu k Okresnímu soudu v Jeseníku (§46 odst. 2 s. ř. s., §249 odst. 1 a §250 o. s. ř.). Ust. §129 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s ust. §46 odst. 2 s. ř. s., proto není v rozporu s ústavním pořádkem, zejména pak se zásadou zákazu denegatio iustitiae.
Ústavní soud je dle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, která směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrzení stěžovatelky, že v dané věci došlo k průtahům v řízení, není proto v dané věci relevantní, neboť stěžovatelka se mohla bránit průtahům jiným procesním způsobem. Rovněž tak není na místě tvrzení stěžovatelky, že v důsledku nové právní úpravy bude docházet k dalším průtahům v soudním řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší zkoumat, zda k eventuálnímu zásahu do základních práv stěžovatelky dojde v budoucnu.
Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. května 2004