ECLI:CZ:US:2004:3.US.473.03
sp. zn. III. ÚS 473/03
Usnesení
III. ÚS 473/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 17. června 2003, sp. zn. 3 T 14/2001, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 17. června 2003 (3 T 14/2001-86), jímž mu byl podle §45a odst. 4 tr. zák. přeměněn trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin, který byl stěžovateli uložen trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. ledna 2001 (3 T 14/2001-40), v nepodmíněný test odnětí svobody v trvání 75 dnů. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že trest obecně prospěšných prací vykonal a domníval se, že napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Přerově byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 7, čl. 8, čl. 10 a čl. 14 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl zrušit usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 17. června 2003 (3 T 14/2001-86) a dále navrhl odklad jeho vykonatelnosti.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Proti napadenému usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 17. června 2003 (3 T 14/2001-86) byla přípustná stížnost ke Krajskému soudu v Ostravě. Z připojených příloh je zřejmé, že stěžovatel stížnost podal. Tato byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2003 (2 To 617/2003-81) zamítnuta.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 219/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., usn. č. 18, Praha 1997) je smyslem a funkcí ústavní stížnosti náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústava ČR, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právo rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Ve své ústavní stížnosti napadá stěžovatel pouze usnesení Okresního soudu v Přerově, jak je vpředu označeno, a navrhuje zrušení pouze tohoto rozhodnutí, ačkoli na základě stížnosti proti rozhodnutí soudu I. stupně, které bylo napadeno ústavní stížností, rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, jenž stížnost zamítl. Právě toto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označeno, je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona].
Všechny tyto skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle zákona pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že Ústavní soud byl nucen ústavní stížnost odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona]. Odmítavý výrok [§43 odst. 1 písm. e) zákona] současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelem navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jehož se toto usnesení Ústavního soudu dotýká.
Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. února 2004