ECLI:CZ:US:2004:3.US.477.03
sp. zn. III. ÚS 477/03
Usnesení
III. ÚS 477/03
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. R., zastoupeného JUDr. O. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 7 Tdo 885/2003, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 7 To 34/03, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 1 T 11/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 7 Tdo 885/2003, jakož i jemu předcházející usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 7 To 34/03, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 1 T 11/2002, s tím, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 10 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona, za což byl dosouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou; dále mu byl dle §57 odst. 1, 2 trestního zákona uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §73 odst. 1 písm.c) trestního zákona mu bylo uloženo ochranné opatření zabráním věci - kuchyňského nože s černou rukojetí o délce čepele 175 mm. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že dne 16. 6. 2002 v době kolem 20.30 hod. v obci Odrava, okres Cheb, v mobilní buňce na pozemku S. C. P., bodl nožem do levé strany hrudníku svého spolubydlícího P. B., rovněž občana Ukrajiny, který v důsledku tím způsobených poranění zemřel.
Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, které však Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že krajský soud vedl dokazování způsobem a v rozsahu, jak se předpokládá v §2 odst. 5 trestního řádu, když důsledně postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a při svém rozhodování z takto zjištěného stavu správně vycházel. Přitom neshledal důvodným vypracování revizního znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, neboť přibraný znalec MUDr. M. H. při zkoumání stavu rozpoznávacích a ovládacích schopností stěžovatele vzhledem k požitému alkoholu vzal v úvahu všechny podstatné okolnosti, jakož i výpověď svědka J. H, jeho závěry jsou potvrzovány i výpovědí svědka I. B.. Rovněž hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně je v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu a odvolací soud se s ním plně ztotožnil. Poukázal-li stěžovatel na to, že pachatelem vraždy může být svědek I. B. nebo J. H., tomuto tvrzení odporuje jak výpověď samotného stěžovatele, alibi druhému svědkovi částečně potvrzují svědci P. H. a A. Š., přičemž dle odvolacího soudu se jedná o účelové zkreslování celé události. Právě s ohledem na tato tvrzení odvolací soud uzavřel, že veškeré úvahy o tom, že pachatelem útoku by mohl být někdo jiný, jdou nad rámec logického uvažování a realitu věci, na čemž nemohou nic změnit ani drobné odchylky v jednotlivých výpovědích svědků, ani určité rozpory, neboť se jedná o okolnosti nepodstatné. K otázce motivu činu vrchní soud poukázal na závěr znalkyně psycholožky, dle které zřejmě šlo o situační konflikt, kde katalyzátorem celé události byl vypitý alkohol, k čemuž dodal, že jeho letitá praxe ukazuje, že takovéto jednání mezi občany Ukrajiny není jevem neobvyklým.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením napadeným touto ústavní stížností podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel uplatňoval toliko námitky, které směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění, kdy soudu prvního a druhého stupně vytýkal neprovedení znaleckého posudku s tím, že vypracovaný znalecký posudek není spolehlivým podkladem o jeho duševním stavu a jeho ovládacích a rozpoznávacích schopnostech v době činu. Dle stěžovatele za dané situace připadá v úvahu posouzení daného činu jako opilství podle §201a trestního zákona nebo ublížení na zdraví podle §222 trestního zákona. Takovéto námitky však je třeba pokládat za skutkové, jež nejsou způsobilé deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (a ani jiný dovolací důvod) obsahově naplnit.
V ústavní stížnosti stěžovatel své jednání popírá s tím, že vina mu nebyla jednoznačně prokázána, když byl odsouzen na základě rozporných výpovědí svědka J. H. a I. B., kteří přicházejí v úvahu jako pachatelé, protože se na místě činu nacházeli a mohlo mezi nimi a poškozeným dojít ke konfliktu. U stěžovatele nebyl zjištěn motiv, měl k poškozenému přátelský vztah a mezi sebou konflikty neměli. Dále uvádí, že nebyly zjištěny žádné důkazy o tom, že měl v ruce nůž, jímž byl poškozený bodnut. Stěžovatel poukazuje na závažné rozpory ve výpovědích svědků J. H., A. Š. a Z. Š. ohledně pohybu a činnosti J. H. a I. B. v době, kdy k činu mělo dojít. Dalším vážným nedostatkem má být nekvalitní a neodborný posudek znalců z oboru psychiatrie a psychologie, kdy závěry jsou povrchní a nelogické, protože stěžovatele, který měl v době činu 3,08 g/kg alkoholu v krvi, označují za schopného rozpoznat nebezpečnost svého jednání, kdy ovládací složka měla být údajně jen nepodstatně snížena, nepřihlížejí ovšem k výpovědi svědka J. H. a Z. Š., kteří přesně popisují chování stěžovatele v době, kdy k trestnému činu mělo dojít. V důsledku odmítnutí návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jakož i ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, protože teprve na jeho základě by bylo možno pečlivě zvážit všechny okolnosti případu a možnost jiné právní kvalifikace. Závěrem stěžovatel shrnuje, že vzhledem k výše uvedenému byly - pokud jde o dokazování - porušeny základní zásady trestního řízení ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu, došlo i k porušení práva stěžovatele na spravedlivé projednání a spravedlivé rozhodnutí v jeho trestní věci a k porušení práva na regulérnost řízení.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatel zaměřil své výhrady primárně vůči skutkovým zjištěním, která se stala podkladem závěru o právní kvalifikaci skutku, přičemž vady, spočívající v porušení §2 odst. 5, 6 trestního řádu, jako vady skutkové, nejsou způsobilé naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jestliže stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly všechny potřebné a jím navrhované důkazy, je zřejmé, že opakuje již dříve uplatněnou obhajobu, aniž by postupu Nejvyššího soudu ČR vytkl konkrétní pochybení, jehož se měl dopustit v řízení o dovolání a jímž měl porušit jeho ústavně zaručené právo. Vychází tedy z toho, že jeho rozhodnutím nebylo dotčeno žádné z ústavně garantovaných základních práv stěžovatele, a proto navrhuje ústavní stížnost, nebude-li odmítnuta, zamítnout. Vrchní soud v Praze uvedl, že dle jeho názoru k porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele nedošlo, přičemž s odkazem na napadená rozhodnutí zdůraznil, že hodnocením všech provedených důkazů bylo spolehlivě zjištěno, že pachatelem trestného činu nemohl být nikdo jiný než stěžovatel. Závěry o jeho příčetnosti byly založeny na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaném renomovanými znalci, jenž nevzbuzuje pochybnosti o správnosti a úplnosti jeho obsahu. Skutková zjištění dle uvedeného soudu neodůvodňovala jinou právní kvalifikaci než tu, která byla použita. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl. Krajský soud v Plzni odmítl porušení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, přičemž plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti byly již obsahem odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, na něž odvolací soud reagoval. K rozporům ve výpovědích svědků J. H. a I. B. soud uvedl, že tyto jsou zřejmě způsobeny tím, že v průběhu dne svědci nevěnovali otázce času pozornost, když ani nemohli tušit, jak tragicky den vyvrcholí. Nicméně jejich svědecké výpovědi se navzájem shodují ohledně místa a pohybu stěžovatele a poškozeného, jakož i jejich konzumace alkoholu. Drobné odchylky v jednotlivých výpovědích svědků, příp. určité rozpory, však dle soudu nijak nezpochybňují správně zjištěný skutkový stav věci. Jde-li o námitky vůči posudku znalců z oboru psychiatrie a psychologie, tyto odvolací soud pokládal za nedůvodné, k čemuž uvedl, že znalec MUDr. M. H. při formování svých písemných závěrů zjevně vycházel i z výpovědí svědka J. H. (na č. l. 103 a 104), vzal v úvahu i zjištěné množství alkoholu v krvi stěžovatele. Dále krajský soud konstatoval, že i když nebyly zjištěny žádné pachové, biologické stopy či podobné důkazy o tom, že stěžovatel v ruce předmětný nůž držel, vzhledem k provedeným důkazům (byť v souhrnu nepřímým, avšak řetěz uzavírajícím) je zřejmé, že stěžovatel byl jediným, kdo tento čin mohl spáchat; skutkový stav byl tedy dostatečně prokázán. Vzhledem k těmto skutečnostem považuje ústavní stížnost za bezpředmětnou. Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnosti porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se skutkovými závěry obecných soudů, kdy stěžovatel zpochybňuje to, jak soudy hodnotily konkrétní důkazy, zejména znalecký posudek znalců z oboru psychiatrie a psychologie, příp. jak provedené důkazy hodnotily ve vzájemných souvislostech. Jak však vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným. Vzhledem k tomuto svému postavení Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jde-li pak konkrétně o otázku hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, Ústavní soud opakovaně judikuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by mohlo dojít až v případě, že by skutkové (a následně právní závěry) soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Taková situace v posuzovaném případě nenastala, protože z odůvodnění rozsudku soudu prvního i druhého stupně vyplývá, jak ten který důkaz hodnotily, jak tyto hodnotily ve svém souhrnu, kdy jejich závěry jsou řádně zdůvodněny, přičemž Ústavní soud nezjistil, že by zmíněný proces byl stižen zjevnými vadami.
Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy přiklonily k údajně nesprávnému závěru znalců, kteří shledali stěžovatele v době spáchání trestného činu příčetným, pak je třeba poukázat, že znalci měli k dispozici výpověď J. H., z níž citují ve svém posudku, takže se lze důvodně domnívat, že z ní také vycházeli, přičemž nelze obecným soudům vytýkat, že k danému důkazu přihlédly, neboť závěry znalců by relevantním způsobem mohly za dané situace zpochybnit pouze námitky mající odborný základ, o něž v posuzovaném případě ovšem nešlo. Pokud pak obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na vypracování znaleckého posudku, nelze proti tomu z hlediska ústavnosti nic namítat, k čemuž nutno připomenout, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu není povinností vyhovět všem důkazním návrhům, nýbrž řádně odůvodnit, proč takovému návrhu vyhověno nebylo (např. nález ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, č. 3), jak tomu bylo i v posuzovaném případě. Stěžovatel dále poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků, jakož i na skutečnost, že nebyly zajištěny biologické a pachové stopy či jiné obdobné důkazy na předmětném noži či na oděvu a těle stěžovatele. Ve své podstatě se ale jedná o opakování námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto plně vypořádaly, takže Ústavnímu soudu nezbývá, než stěžovatele na jejich závěry odkázat.
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům, jakož i s ohledem na skutečnost, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR žádné konkrétní námitky uplatněny nebyly, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. července 2004