ECLI:CZ:US:2004:3.US.479.03
sp. zn. III. ÚS 479/03
Usnesení
III. ÚS 479/03
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R. zastoupeného JUDr. I. S., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 20. října 2003, sp. zn. 2 To 818/2003, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2003, sp. zn. 5 T 79/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí, po odstranění vad na základě výzvy Ústavního soudu, v souladu se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocné a vykonatelné usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 20. října 2003 (2 To 818/2003-801) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2003
(5 T 79/2003-715) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (§36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), spočívající "v opominutí (neprovedení a žádné nebo nedostatečné vypořádání se s nimi v odůvodnění rozsudků obou stupňů) téměř všech důkazů, navržených stěžovatelem k prokázání jeho neviny, ohledně některých skutků, kladených mu obžalobou za vinu". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, zrušil.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2003 (5 T 79/2003-715) byl stěžovatel uznán vinným skutkem, že v době od 29. listopadu 2002 do 5. května 2003 se společně s odsouzenou V. H. nebo s dalším nezjištěným pachatelem dopustil celkem 34 útoků proti cizímu majetku. V odsuzujících rozhodnutích obecných soudů blíže popsanými jednáními se stěžovatel dopustil trestných činů krádeže [§247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák.], porušování domovní svobody (§238 odst. 1, 2 tr. zák.) a poškozování cizí věci (§257 odst. 1 tr. zák.). Stěžovateli byl uložen úhrnný společný trest odnětí svobody na 20 měsíců nepodmíněně a trest zákazu pobytu ve správním obvodu obcí Olomouc, Litovel, Uničov a Šternberk na dobu 18 měsíců. Dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody. Pro další čtyři útoky byl stěžovatel obžaloby zproštěn.
K odvolání stěžovatele přezkoumal odvolací soud (Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc) zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku soudu I. stupně (§254 tr. ř.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem I. stupně i s právním posouzením věci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel svá tvrzení, dle nichž mělo dojít k opomenutí všech důkazů jím navržených, blíže nekonkretizoval. Neuvedl ani, které důkazy byly opomenuty a co by mělo být těmito opomenutými důkazy prokázáno (vyvráceno). Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, jak je vpředu označeno, vyplývá, že stěžovatel se zčásti k trestné činnosti doznal, část útoků popřel. Soud I. stupně bral v úvahu i to, že v hlavním líčení změnil oproti přípravnému řízení svoji výpověď. Dále je zde uvedeno, že v bodech, které stěžovatel popírá, je jednoznačně usvědčován výpovědí již odsouzené V. H., která v přípravném řízení a u hlavního líčení podrobně popsala jednání, kterého se společně se stěžovatelem dopustila. Z některých útoků, které popírá, jej podle soudu I. stupně usvědčují výpovědi svědků V. Z., J. S. a J. Ž., kteří jej jako pachatele u hlavního líčení bezpečně poznali. Dále jako podklad posloužila soudu I. stupně stěžovatelem učiněná výpověď v přípravném řízení. V této souvislosti je konstatováno, že při prověrce o výpovědi na místě samém stěžovatel označil chaty a další objekty, kde se dopustil trestné činnosti. Šlo o neodkladný úkon, před jehož započetím byl stěžovatel vyslechnut a řádně poučen, když regulérnost této prověrky potvrdili svědci J. V., A. P. a M. S. s tím, že stěžovatel sám bez jakéhokoliv nucení nebo předstírání jednotlivé objekty označil.
Na základě uvedeného nelze než přisvědčit obecným soudům, že v dané věci bylo dokazování provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, vyplývá, že tento soud se tvrzeními stěžovatele stran toho, že se soud I. stupně nevypořádal se všemi okolnostmi, které by vedly k objasnění všech důležitých okolností (zejména že nevyslechl všechny svědky, které navrhoval stěžovatel) zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádal (§134 odst. 2 tr. ř.), a to natolik, že ani pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze tomuto obecnému soudu cokoli vytknout.
Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a za daných okolností pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Ústavní soud není totiž další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu (Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc) rovněž plyne, že ve věci posuzované ústavní stížnosti nejsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, za splnění kteréžto podmínky by bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995).
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se za tak zvané "opomenuté důkazy" považují důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995, a další). Dle povahy tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti však tento brojí spíše proti tomu, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy. Stran tohoto tvrzení stěžovatele se v uvedených souvislostech sluší konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy (k tomu srov. např. posledně označený nález), jestliže rozsah dokazování z jiných zdrojů je pro rozhodnutí postačující, jak se v dané věci stalo.
Ústavní soud proto uzavírá, že nedošlo v této věci k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. února 2004