ECLI:CZ:US:2004:3.US.485.03
sp. zn. III. ÚS 485/03
Usnesení
III. ÚS 485/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. F. B., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. ledna 2002, sp. zn. 1 C 566/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon], napadl stěžovatel rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. ledna 2002 (1 C 566/2000-92), kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně (J. K.) o určení vlastnického práva, eventuálně o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, zrušeno podílové spoluvlastnictví k blíže v rozhodnutí označeným nemovitostem, tyto nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví stěžovatele s tím, že tento je povinen žalobkyni zaplatit na vypořádací podíl částku 700.000,- Kč. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasil a navrhl zrušit rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. ledna 2002 (1 C 566/2000-92).
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Proti ústavní stížností napadenému rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. ledna 2002 (1 C 566/2000-92) bylo přípustné odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Z připojených příloh je zřejmé, že stěžovatel odvolání podal. Rozhodl o něm Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. května 2002
(15 Co 844/2002-115), kterým byl napadený rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově, jak je vpředu označen, v podstatné části potvrzen, v části bylo konstatováno, že zůstává nedotčen. Tento rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl napaden dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 2003 (22 Cdo 2296/2002-142) odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti [§243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 219/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., č. usn. 18, Praha 1997) smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Ve své ústavní stížnosti napadá stěžovatel pouze rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově, jak je vpředu označen, a navrhuje zrušení pouze tohoto rozhodnutí, ačkoli na základě odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, které bylo napadeno ústavní stížností, rozhodoval ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž odvolacím důvodům stěžovatele nepřisvědčil. Právě toto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označeno, je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§72 odst. 1 písm. a) zákona]. Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání z procesních důvodů, a proto Ústavní soud nepovažuje rozhodnutí o dovolání za rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které by mělo být ústavní stížností napadeno.
Všechny tyto skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle zákona pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že Ústavní soud byl nucen ústavní stížnost stěžovatele odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. února 2004