ECLI:CZ:US:2004:3.US.487.03
sp. zn. III. ÚS 487/03
Usnesení
III. ÚS 487/03
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. S., zastoupeného JUDr. P. F., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 5 To 57/03, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 56 T 2/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 5 To 57/03, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 56 T 2/2003, s tím, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 4 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem; dále mu byl dle §49 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce jednatele, prokuristy, člena statutárních orgánů či dozorčích rad právnických podnikatelských osob a dále zákaz podnikání jako fyzické osoby v oboru prodej a nákup zboží a zprostředkování a poradenství na dobu 10 let. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že jako prokurista, člen představenstva a jediný vlastník společnosti F., a. s., uzavřel smlouvu se společností N., a. s., o poskytnutí zálohy ve výši 30 mil. Kč, která byla určena na zakoupení surovin pro výrobu společnosti N., a. s., přičemž pro případ, že nedojde k naplnění předmětu smlouvy, se stěžovatel zavázal, že peněžní prostředky vrátí do 1. 6. 1995, což však neučinil, pouze objednal a dne 30. 6. 1995, tedy po době, kdy měl peníze vrátit, prostřednictvím společnosti A. T., a. s., dodal společnosti N., a. s., 25 tun glukózy v celkové hodnotě 797.606,25 Kč, přičemž další suroviny již řádně nedodal a svěřené peníze - zálohu použil pro své další obchodní aktivity, čímž společnosti N., a. s., způsobil škodu v celkové výši 29.202.393,75 Kč.
Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, avšak Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně - jen co do výroku o trestu zákazu činnosti - podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že se stěžovateli podle §49 odst. 1 trestního zákona ukládá trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce jednatele, prokuristy, člena statutárních orgánů či dozorčích rad právnických podnikatelských osob a dále zákaz podnikání jako fyzické osoby v oboru prodej a nákup zboží na dobu 6 let. Odvolací soud dospěl k závěru, že v průběhu řízení nedošlo k žádným podstatným vadám, městský soud postupoval v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, v hlavním líčení provedl všechny dostupné významné důkazy, jež hodnotil v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu a vyvodil z nich správná a úplná skutková zjištění, přičemž své závěry řádně zdůvodnil (§125 trestního řádu). Dle odvolacího soudu je nepochybné, že na stěžovatele nepřešlo vlastnictví k částce 30 mil. Kč a že uvedená částka byla využita v rozporu s pokyny vlastníka, přičemž toto jednání bylo výlučně vůlí stěžovatele. Pokud jde o požadavek stěžovatele na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, kterým mělo být objasněno, že poskytnuté zálohy jsou vedeny ve stejném účetním režimu jako půjčky, šlo by o dokazování nadbytečné, neboť toto vyplývá z výpovědi svědka Ing. M. H.. Jestliže stěžovatel namítal neúplnost provedeného dokazování s tím, že nebyl proveden výslech svědka Ing. J. S., jenž spolupodepsal předmětnou smlouvu o poskytnutí zálohy a současně podepsal i za společnost N., spol. s r. o., smlouvu o půjčce se společností F., a. s., a tak mu měly být známy podstatné okolnosti týkající se daného případu, a dále pak výslech zástupce společnosti A. T., a. s., či že soud nevyžádal písemnou zprávu od této společnosti o celkovém objemu dodávek poškozené, dle názoru vrchního soudu je okruh důkazů vedoucí k závěrům o účelu smlouvy uzavřené dne 20. 6. 1994 mezi společnostmi F., a. s., a N., a. s., a o objemu uskutečněných dodávek natolik pevný, že by nemohl být dalším dokazováním narušen. Dle vrchního soudu rovněž není důvodné stěžovatelovo tvrzení, že se jedná o běžný obchodní případ, u něhož nebyl porušen zájem chráněný trestním zákonem, což dle jeho názoru již řádně zdůvodnil soud prvního stupně; skutečnost, že společnost F., a. s., obdržela od společnosti N., a. s., částku 30 mil. Kč, plyne z výpisu z běžného účtu i výpovědí svědků M. A., J. K. a J. K., kde tvrzení stěžovatele o charakteru této částky jako neúčelové půjčky zůstalo zcela osamoceno, je rovněž v rozporu s obsahem smlouvy, na jejímž základě byla záloha vyplacena, a také fakturou č. 95/17 vystavenou dne 20. 7. 1995 společností F., a. s., pro společnost N., a. s., při dodávce glukózy, na níž je výslovně uvedeno: "Celkem k úhradě 0 Kč - kompenzace zálohy", i vyjádřením samotného stěžovatele při následném projednávání náhrady vzniklé škody dne 22. 3. 1996. Námitka stěžovatele, že existovaly další dodávky, byla jednoznačně podle vrchního soudu vyvrácena výpověďmi shora uvedených svědků, z výpisu z účtu společnosti F., a. s., i z výpovědi svědka M. M. pak vyplývá, že bezprostředně po obdržení částky 30 mil. Kč byla odčerpána částka 20.638.554,- Kč na jiný než dohodnutý účel, poté následují další výběry až na částku 302.952,37 Kč. Obhajobu stěžovatele, že částku 10 mil Kč poskytl J. G. na zajištění surovin, resp. že B. Ž. měl svůj dluh ve výši 3 mil. Kč vrátit formou dodávek surovin, vyvrací skutečnost, že půjčky uvedeným osobám časově významně přecházejí uzavření smlouvy o záloze dne 20. 6. 1994, přičemž druhá osoba v pozici svědka opakovaně vyloučila, že by taková dohoda byla uzavřena. Dále vrchní soud poznamenal, že nápadná je účast svědka J. K. a Ing. J. S. jako statutárních orgánů společnosti N., a. s., i N., spol. s r. o., na smlouvách uzavřených se společností F., a. s., časová návaznost obou smluv i tok finančních prostředků, nicméně pro právní posouzení věci stěžovatele případná trestní odpovědnost dalších osob není relevantní.
Dále Ústavní soud zjistil, že proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud ČR podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že stěžovatel podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, vzhledem však k tomu, že jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení, ale tyto námitky nebyly shledány důvodnými, bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že bylo rozhodováno na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, že provedené důkazy byly nesprávně a jednostranně hodnoceny, a tak soud dospěl k chybným právním závěrům, kdy při posuzování jednání stěžovatele nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. Soudu prvního stupně stěžovatel konkrétně vytýká, že neprovedl výslech svědka Ing. J. S. (který se svědkem J. K. podepsal za společnost N., a. s., předmětnou smlouvu ze dne 20. 6. 1994 o poskytnutí zálohy, a dále za společnosti N., spol. s r. o., podepsal spolu s J. K. smlouvu se společností F., a. s., o půjčce, kdy společností F., a. s., byla z uvedené částky poukázána jako půjčka částka ve výši 14.680.000,- Kč, a to za účelem nákupu akcií společnosti N., a. s., pro společnost F., a. s.). Podle stěžovatele nelze presumovat, že jmenovaná osoba vypoví shodně jako slyšený svědek J. K..přičemž uvedené okolnosti jsou dle stěžovatele rozhodné pro posouzení dané věci. Dále namítá, že nebyl proveden výslech zástupce společnosti A.T., a. s., nebo že nebylo alternativně vyžádáno vyjádření této společnosti o celkovém objemu dodávek, jenž měl být údajně vyšší, než bylo v obžalobě uvedeno, přičemž kopie dobropisů bez doložení dodacích listů a protokolů o převzetí vráceného plnění nejsou objektivním důkazem o celkovém rozsahu proběhlých dodávek. Dále stěžovatel tvrdí, že měl být přibrán znalec z oboru účetnictví, jenž by objasnil, že poskytnuté zálohy jsou vedeny ve stejném účetním režimu jako půjčky. Postupem soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, jenž žádné podstatné vady nezjistil, měly být dle stěžovatele porušeny základní zásady trestního řízení, vyplývající z §2 odst. 5, 6 trestního řádu, kdy během celého řízení, kdy bylo provedeno neúplné dokazování, nebyl předložen jediný objektivní důkaz o jeho vině, nepřímé důkazy mají být v rozporu, čímž vznikají důvodné pochybnosti o jeho vině. Proto se domnívá, že byl odsouzen jen na základě přesvědčení soudu, nikoliv všech dostupných důkazů.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze uvedl, že dle jeho názoru není ústavní stížnost důvodná, neboť nedošlo postupem soudů v trestním řízení k porušení práva na spravedlivý proces, kdy jednotlivé body obhajoby stěžovatele byly v průběhu trestního řízení podrobně prověřovány a bylo-li odmítnuto provedení dalších důkazů, tento postup je zdůvodněn tím, že provedenými důkazy byl vytvořen dostatečný podklad pro spravedlivé rozhodnutí. Uvedený soud proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, příp. zamítnuta. Městský soud v Praze se odvolal na rozhodnutí soudů, jež byla ve věci vydána, s tím, že dle jeho názoru bylo respektováno stěžovatelovo právo na obhajobu a spravedlivý proces a v řízení byly provedeny veškeré potřebné důkazy k zjištění skutkového děje, a tak ústavní stížnost považuje za zcela nedůvodnou. K tomu dodal, že stěžovatel se vyhýbá nástupu trestu. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnosti porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatnil ve svém odvolání, a to, že částka 30 mil. Kč, jež byla společností N., a. s., poskytnuta společnosti F., a. s., na nákup surovin, nepředstavovala zálohu, nýbrž neúčelovou půjčku, v souvislosti s tím poukazuje na okolnost, že z uvedené částky byla poskytnuta společností F., a. s., půjčka společnosti N., spol. s r. o., ve výši 14.680.000,- Kč na nákup akcií společnosti N., a. s., s čímž museli být statutární zástupci N., a. s., J. K. i Ing. J. S., kteří působili i jako statutární orgány ve společnosti N., spol. s r. o., minimálně srozuměni. Dále stěžovatel poukazuje na to, že nebyla dostatečně prokázána skutečná výše dodávek předmětné suroviny, kdy dle jeho tvrzení šlo o plnění většího rozsahu, než jak bylo uvedeno v obžalobě. Přitom stěžovatel zpochybňuje hodnocení jednotlivých důkazů ze strany obecných soudů a rovněž jim vytýká, že vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Jak však vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným. Vzhledem k tomuto svému postavení Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jde-li pak konkrétně o otázku hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, Ústavní soud opakovaně judikuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by mohlo dojít až v případě, že by skutkové (a následně právní závěry) soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního i druhého stupně vyplývá, jak ten který důkaz hodnotily, jak tyto hodnotily ve svém souhrnu, kdy jejich závěry jsou řádně zdůvodněny, přičemž Ústavní soud nezjistil, že by zmíněný proces byl stižen zjevnými vadami.
Jde-li konkrétně o otázku, zda předmětná částka představovala zálohu, resp. zda se jednalo o svěření prostředků na nákup surovin či o "neúčelovou" půjčku, obecné soudy se jí podrobně zabývaly, přičemž jejich závěry, opírající se o konkrétní důkazy, jsou zcela přesvědčivé, takže Ústavnímu soudu nezbývá, než na ně odkázat. Jestliže v této souvislosti stěžovatel poukazoval na to, že obecné soudy neprovedly důkaz výslechem Ing. J. S., je třeba připomenout konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které není povinností vyhovět všem důkazním návrhům, nýbrž řádně odůvodnit, proč takovému návrhu vyhověno nebylo (např. nález ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, č. 3), jak tomu bylo i v posuzovaném případě. V daném případě bylo obecnými soudy prokázáno, že částka 30 mil. Kč představovala zálohu na nákup surovin, rovněž bylo jednoznačně prokázáno, že suroviny stěžovatel ve stanoveném rozsahu (viz níže) nenakoupil a zmíněnou částku nevrátil, když finanční prostředky použil k jiným účelům, než k jakým mu byly svěřeny. I kdyby bylo zjištěno, že svědkové J. K. a Ing. J. S., působící jako statutární orgány společnosti N., a. s., a N., spol. s r. o., se na jednání stěžovatele nějakým způsobem podíleli, na jeho trestní odpovědnosti, jak již uvedl vrchní soud, se tím nic nemění. Proto se nelze ztotožnit se stěžovatelem, že byl v daném ohledu skutkový stav zjištěn nedostatečně. Rovněž tak není Ústavnímu soudu zřejmé, jak by stěžovatelem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, mohl mít na posouzení věci vliv, neboť obecná skutečnost, v jakém účetním režimu jsou zálohy vedeny, resp. zda jsou vedeny ve stejném režimu jako půjčky, může být ztěží rozhodující pro určení toho, k jakému účelu byly finanční prostředky stěžovateli, resp. společnosti F., a. s., poskytnuty. Je-li tato námitka míněna tak, že posledně uvedená společnost vedla svěřené prostředky ve svém účetnictví jako půjčku, pak toto bylo soudu prvního stupně známo (viz č. l. 354 soudního spisu), přičemž bylo plně věcí tohoto soudu, jakou "váhu" této skutečnosti bude přikládat (viz výše), přičemž i Ústavnímu soudu se toto vzhledem k provedeným důkazům jako podstatné nejeví.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal, že nebyl dostatečně zjištěn celkový rozsah dodávek surovin od společnosti A.T., a. s., pro společnost N., a. s. I v tomto bodě soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, přičemž své následně vyvozené závěry řádně zdůvodnil. Kromě toho, i kdyby nebyl zcela přesně zjištěn rozsah dodávek, o což se ovšem v dané věci nejedná, tato okolnost by mohla mít dopad na věcnou správnost napadených rozhodnutí, nikoliv však jejich ústavnost, neboť je zcela zřejmé, že hodnota dodávek zdaleka neodpovídala svěřené částce, jak ostatně potvrdil sám stěžovatel, když v přípravném řízení uváděl, že jejich celková hodnota byla o 1,5 mil. Kč vyšší než soudem konstatovaných 797.606,25 Kč (viz č. l. 289 soudního spisu).
Jde-li tedy o skutkovou stránku věci, Ústavní soud shledal námitky stěžovatele zcela nedůvodnými, a pokud jde o právní posouzení předmětného jednání stěžovatele, lze jej plně odkázat mj. na závěry dovolacího soudu, který se podrobně interpretací a aplikací ustanovení 248 odst. 1 trestního zákona zabýval. Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. srpna 2004