ECLI:CZ:US:2004:3.US.491.03
sp. zn. III. ÚS 491/03
Usnesení
III. ÚS 491/03
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. církve v ČR, zastoupené JUDr. Ing. P. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 27. 3. 2002, čj. 30 Co 35/2002-140, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2003, čj. 20 Cdo 1666/2002-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2003, čj. 20 Cdo 1666/2002-152, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 27. 3. 2002, čj. 30 Co 35/2002-140, s tím, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 21. 11. 2001, čj. 14 C 709/99-125, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala toho, aby soud uložil žalovanému Z. F. vrátit stěžovatelce dům čp. 1773 na stavební parcele č. 1647 a stavební parcelu č. 1647, zapsané na LV č. 4140 u Katastrálního úřadu v Jablonci nad Nisou, včetně všech součástí a příslušenství, a aby stěžovatelce uložil vrátit žalovanému kupní cenu 27.312,- Kč valorizovanou koeficientem 4,5344, tj. 123.844,- Kč, a vynaložené valorizované náklady na opravu elektroinstalace 40.000,- Kč, vodoinstalace 20.000,- Kč a střechy 70.000,- Kč, celkem tedy 253.844,- Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že vydání předmětných nemovitostí brání skutečnost, že je žalovaný nabyl vydržením.
Touto ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu (mimo jiné) potvrzen. Krajský soud vycházel, stejně jako soud nalézací, z toho, že kupní smlouva, týkající se uvedených nemovitostí, kterou uzavřeli dne 30. 8. 1978 stěžovatelka jako prodávající a žalovaný jako kupující, je neplatná, protože podle §10 odst. 3 zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, jakékoliv zcizení nebo zavazení majetku církví a náboženských společností vyžadovalo předchozí souhlas státní správy, přičemž uvedený souhlas musel být vydán formou rozhodnutí podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a pouhý dopis tajemnice pro věci církevní ONV v Jablonci nad Nisou, adresovaný synodální radě S. církve v Praze, obsahující souhlas s převodem nemovitostí, tuto podmínku nesplňoval. Dále odvolací soud vycházel z toho, že předpokladem vydržení vlastnického práva je oprávněná držba a oprávněným držitelem je ten, který je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. U žalovaného nelze mít pochybnosti o tom, že byl v dobré víře, že mu svědčí platný titul, protože důvod neplatnosti dané kupní smlouvy je natolik specifický, že prošla registrací Státním notářstvím v Jablonci nad Nisou Skutečnost, že žalovaný při koupi nejednal přímo s představiteli církve a že získal zmíněný souhlas ke koupi nemovitostí obratem, nemohou samy o sobě zpochybňovat dobrou víru žalovaného. Žalovaný do nemovitostí investoval, což svědčí o jeho vnitřním přesvědčení, a tedy dobré víře, že je vlastníkem věci. Dále se odvolací soud zabýval otázkou vydržecí doby a dospěl k závěru, že žalovaný vlastnické právo k domu vydržel k datu 12. 9. 1988; jde-li o pozemek, pak se tak stalo k datu 1. 1. 1992.
Citované rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však jako nepřípustné Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Uvedený soud nejprve vyloučil přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., dále pak se zabýval otázkou, zda u napadeného rozhodnutí se jedná o rozhodnutí, které je po právní stránce zásadního právního významu dle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z toho, že dovolací přezkum v daném ohledu je předpokládán zásadně pro posouzení právních otázek, kdy způsobilým dovolacím důvodem je ten ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud je oprávněn posuzovat otázku, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, jen z hlediska těch námitek, které jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné, a tedy skutkové výhrady, jež tvoří těžiště stěžovatelčiny argumentace, nejsou relevantní. Jde-li o v dovolání otevřenou právní otázku, zda může jít u žalovaného o "poctivé nabytí" vzhledem k jeho pracovnímu zařazení, jedná se o specifické okolnosti, jejichž posouzení na obecnou rozhodovací činnost soudů z hlediska §237 odst. 3 o. s. ř. vliv nemá. Dále uvedl, že není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud uplatnil právní názory vybočující z mezí ustálené soudní praxe, čemuž tak je i z toho důvodu, že úvahy stěžovatelky o podmínkách vydržení neobstojí, neboť stěžovatelka dobrou víru, jako podmínku vydržení, nespojila s důvodem neplatnosti smlouvy, kterou žalovaný dotčené nemovitosti nabyl, tj. s nedostatkem kvalifikovaného souhlasu vyjádřeného správním rozhodnutím, nýbrž okolnostmi jinými. To, zda se stěžovatelka politicky, nikoliv právně cítila omezena v projevu, jímž by do běhu lhůty k vydržení relevantně zasáhla, pro účinky vydržení rozhodné není.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, protože nedostatečně zkoumaly objektivní a subjektivní stránku počátku lhůty pro vydržení. Vychází přitom z názoru obecných soudů, že při posuzování dobré víry držitele musí být jak objektivní, tak subjektivní stránka naplněny současně, a pokud není dobrá víra doložena skutečnostmi svědčícími o poctivosti nabytí, nelze počítat lhůtu pro vydržení ode dne "právní moci" absolutně neplatného právního titulu. Obecné soudy se dostatečně nezabývaly poctivostí nabytí, jakož i tím, že žalovaný získal nemovitost z titulu svého působení na bývalém odboru kultury ONV v Jablonci nad Nisou. Stěžovatelka v souvislosti s tím poukazuje na to, že žalovaný o koupi nejednal nejprve se zástupci vlastníka (bez ohledu na skutečnost, že byli v rozporu s církevním právem jmenováni státem, kdy legálnímu představiteli byl souhlas k výkonu činnosti odňat), jak by odpovídalo dobrým mravům, ale s "církevní" tajemnicí ONV, a že žádost žalovaného o státní souhlas s převodem byla vyřízena obratem, z čehož dovozuje, že nemohl být v dobré víře o poctivosti nabytí (posuzováno z hlediska demokratické společnosti); dle stěžovatelky se zde nabízí analogie s neplatnými smlouvami, kterými byl v období let 1939-45 arizován židovský majetek. Soudy se dále nevypořádaly s námitkou týkající se nemožnosti svobodného jednání stěžovatelky, jakož i s tím, že žalovaný z hlediska svého pracovního zařazení o tom musel vědět. Dobrou víru nelze odvozovat od registrace smlouvy, protože státní notářství smlouvy evidovalo a nezkoumalo jejich obsah po věcné či právní stránce, nezkoumalo ani to, zda smlouva byla státním orgánem schválena zákonem stanoveným způsobem. Dovolací soud měl pochybit, když tvrdil, že stěžovatelka dobrou víru coby podmínku vydržení nespojila s důvodem absolutní neplatnosti smlouvy. Dále se má dle stěžovatelky mýlit v tom, že funkční postavení žalovaného není pro posouzení zásadního právního významu rozhodné, protože naopak toto bylo jedním z rozhodujících momentů pro uzavření kupní smlouvy. Stěžovatelka má rovněž za to, že otázka zásadního právního významu byla, kdy počíná běžet lhůta pro vydržení u smluv uzavřených nesvobodně či pod nátlakem v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 a zda lze dobrou víru přiznat osobě, která aktivně pracovala v orgánech dozoru nad stěžovatelkou. Přitom stěžovatelka tvrdí, že lhůta pro vydržení mohla započít, až když účastníci smluvního vztahu mohli svobodně jednat, tj. nejdříve dnem 17. 11. 1989. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost doplnila stěžovatelka podáním ze dne 10. 2. 2004, ve kterém tvrdí, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek a že je stále výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť o držbu byla v roce 1978 připravena na základě neplatné smlouvy. Stěžovatelka poukazuje na postavení církví a na vztah vládnoucího režimu k nim, jakož i na to, že nemohla podat příslušnou žalobu a domáhat se tak svého vlastnického práva před 17. 11. 1989, protože neměla řádného představitele, který by hájil její zájmy, a protože riziko neúspěšnosti v případném soudním sporu bylo velmi velké i vzhledem k jejímu nerovnému postavení vůči žalovanému. Před uvedeným datem nemohl započít běh vydržecí doby rovněž z toho důvodu, že stěžovatelka neměla řádně ustanoveného zástupce (§113 ve spojení s §134 odst. 4 občanského zákoníku). Stěžovatelka poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95, dle kterého výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což platí i pro uplatnění námitky promlčení, z čehož stěžovatelka dovozuje, že i běh vydržecí lhůty musí být v souladu s dobrými mravy, které je třeba posuzovat z pohledu právního a demokratického státu; vzhledem k anormálnosti tehdejší doby nemohlo k vydržení dojít. Obecné soudy se těmito otázkami dle stěžovatelky dostatečně nezabývaly, a tak nebyla poskytnuta ochrana jejím právům (čl. 90 Ústavy ČR). Závěrem stěžovatelka uvádí, že úlohou orgánů státu, včetně orgánů soudních, je přičinit se o to, aby majetkové křivdy spáchané v době nesvobody byly odčiněny, nikoliv je prohlubovat pozitivistickým výkladem práva. Dle jejího názoru obecné soudy žádným způsobem nereflektovaly tehdejší nedemokratickou dobu a zvláštní postavení žalovaného. V návaznosti na to se stěžovatelka domáhá, aby vzhledem k jejímu právu na spravedlivý proces byly ústavně konformním způsobem vykládány i právní normy a vztahy vzniklé před 17. 11. 1989.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu ČR. Prvně označený soud poukázal na to, že stěžovatelka zpochybňuje skutkové i právní posouzení věci, k čemuž však uvedl, že setrvává na svých závěrech vyjádřených v odůvodnění svého rozhodnutí, na které pak v podrobnostech odkázal. Nejvyšší soud ČR uvedl, že právní názory vyjádřené v napadeném usnesení odpovídají standardnímu výkladu ustanovení upravujících otázku přípustnosti dovolání. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje námitky procesní povahy, konkrétně že jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, dovolací přezkum je omezen pouze na otázky právního posouzení; i kdyby tak daná námitka byla důvodná, šlo by o zmatečnostní vadu, což by na závěru o nepřípustnosti dovolání nemohlo ničeho změnit. K tomu doplnil, že zřejmý omyl v aplikaci hmotného práva, jenž stěžovatelka tvrdí, procesní vadu ve smyslu odnětí možnosti jednat před soudem, resp. práva na spravedlivý proces nezakládá. V posuzované věci šlo jen o to, zda rozhodnutí odvolacího soudu je zásadního právního významu, což není vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky, jako námitky skutkové či týkající se vad řízení, nejsou přípustné, příp. neotevírají zobecnitelný problém pro všeobecnou soudní praxi, navíc jsou tyto nesprávné. V tomto ohledu Nejvyšší soud ČR setrval na svých názorech, když uvedl, že uváděné okolnosti, týkající se vnitřní struktury fungování orgánů stěžovatelky, její umístění v politickém systému, sociálně politicky zakotvená odvaha uplatnit právní nároky, resp. skepse ohledně výsledku soudního sporu na hodnocení otázky, zda žalovaný je držitelem oprávněným, tedy způsobilým nabýt vlastnického práva vydržením, vliv nemají. Dále poukázal na to, že stížnost neobstojí v ústavněprávní rovině proto, že právo na přezkum třetí instancí, které podle procesních předpisů není bezpodmínečné, ústavněprávní ochrany nepožívá. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud ČR navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Úvodem by Ústavní soud chtěl poznamenat, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyslovuje řadu názorů, s nimiž lze plně souhlasit. Není sporu o tom, že v období bývalého režimu byly církve z ideologického hlediska považovány za nežádoucí prvek, a proto byly vystaveny přísnému státnímu dozoru, společenskému i ekonomickému tlaku, když byly zbaveny značné části majetku, avšak ze strany státu nebyly poskytovány dostatečné prostředky na zajištění jejich řádného chodu, takže ani ponechaný majetek často nebylo z čeho udržovat. Rovněž je zřejmé, že v této době docházelo k řadě aktů ze strany státu, které by v právním státě nebyly myslitelné; stejně tak byly církvemi činěny právní úkony, které by v demokratické společnosti, a tedy za normálních okolností, nikdy učiněny nebyly.
Na straně druhé ve zmíněné době docházelo k řadě křivd, a jestliže po pádu komunistického režimu společnost dospěla k názoru, že některé z těchto křivd napraví, bylo věcí zákonodárce, aby stanovil okruh případů, jakých se bude taková náprava týkat; v tomto ohledu žádné základní právo neexistuje. Nelze tedy ani konstatovat, že by prioritní úlohou, resp. ústavní povinností orgánů státu mělo být zajistit odčinění eventuálních majetkových křivd spáchaných v dřívější době. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na "restituční" judikaturu Ústavního soudu, zde je však třeba uvést, že důvodem zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci bylo zpravidla nerespektování smyslu a účelu (specifických) restitučních zákonů při jejich výkladu a použití (takto však Ústavní soud postupoval, šlo-li i o jiné než restituční předpisy, byť lze připustit, že ingerence Ústavního soudu zde, vzhledem k významu nápravy křivd pro společnost, byla vyšší). V daném případě se však o restituci nejedná, a proto nelze než vycházet z "obvyklého" smyslu a účelu příslušných ustanovení občanského zákoníku, jimiž není náprava křivd, nýbrž uspořádání mj. právních vztahů původního vlastníka věci a jejího držitele (eventuálního "nového" vlastníka). K tomu je třeba poznamenat, že právní úprava vydržení je úzce spojena se základním principem právního státu, totiž s principem právní jistoty, od čehož není možno při interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva odhlédnout. Dále nutno podotknout, že při posuzování daného případu nelze směšovat jednání státu s jednáním žalovaného, neboť pouze toto má z hlediska příslušných ustanovení občanského zákoníku právní relevanci.
Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily zjištěné skutečnosti (postavení žalovaného a okolnosti koupě nemovitostí), v důsledku čehož dospěly k nesprávnému závěru, že žalovaný byl oprávněným držitelem věci, je třeba připomenout, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným. Vzhledem k tomuto svému postavení Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení současně znamená i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud posuzoval, zda obecné soudy při svém rozhodování o otázce dobré víry žalovaného postupovaly ústavně konformním způsobem. Jak je možno zjistit z příslušného spisu, nalézací soud provedl poměrně rozsáhlé dokazování ohledně okolností, za jakých k předmětné koupi došlo, přičemž nic nesvědčí skutečnosti, že by se žalovaný nemovitostí zmocnil lstí nebo podvodem, kteréžto okolnosti spojené se získáním držby věci dobrou víru držitele vylučují (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M.: Občanský zákoník, komentář, 8. vydání, 2003, C. H. BECK, Praha, str. 388). Jak vyplývá ze soudního spisu, nemovitosti byly ve špatném technickém stavu a vzhledem k tomu, že finanční prostředky na opravu stěžovatelka neměla a tyto dle všeho nebyl ochoten poskytnout ani stát, bylo zřejmě jediným řešením je odprodat. Skutečnost, že žalovaný byl pracovníkem ONV, vysvětluje, jak se o eventuální koupi dozvěděl, příp. že státní souhlas k odprodeji mohl být udělen do druhého dne, nevypovídá však nic o tom, že by celou věc zosnoval on; rovněž se nelze - vzhledem k tehdy rozhodujícímu slovu státu i v majetkových záležitostech církví - pozastavovat nad tím, že nejdříve projednal celou věc s tajemnicí ONV pro věci církevní.
Jde-li o otázku držby v dobré víře vzhledem k (soudy konstatovanému) neplatnému nabývacímu titulu, nutno uvést, že se danou otázkou obecné soudy podrobně zabývaly a jejich závěrům z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout. Interpretace neurčitého pojmu "dobrá víra" je totiž plně věcí těchto soudů a do daného procesu by Ústavní soud mohl zasahovat jen tehdy, pokud by postup obecných soudů obsahoval prvky svévole, což však zjištěno nebylo; obecné soudy postupovaly v souladu s názory teorie i praxe a ostatně ani Ústavnímu soudu se jejich závěry jako věcně nesprávné nejeví. Státní notářství, jakožto státní orgán, jehož povinností bylo před registrací smlouvy tuto zkoumat z hledisek uvedených v §63 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění zákona č. 29/1978 Sb., smlouvu neplatnou neshledalo. Za této situace, chybí-li zde jiné relevantní skutečnosti, lze ztěží dovozovat, že žalovaný, který byl (byť pracovníkem kulturního odboru) právním laikem, musel vědět, že smlouva je z důvodu zmíněného obecnými soudy neplatná a že tedy drží předmětné nemovitosti neoprávněně; ostatně ani příslušná pracovnice uvedeného odboru "správný" postup prodeje majetku církve neznala. Jestliže tedy investoval finanční prostředky do oprav předmětných nemovitostí a tyto obvyklým způsobem užíval, lze usuzovat, že žalovaný s věcí zacházel jako s vlastní (subjektivní hledisko), přičemž ani při obvyklé opatrnosti, jak bylo rovněž obecnými soudy vyloženo, nemohl předpokládat, že mu věc nepatří (objektivní hledisko).
Stěžovatelka argumentuje rovněž tím, že stěžovatelka v době uzavření kupní smlouvy - vzhledem k tehdejší situaci a vzhledem k tomu, že neměla řádného představitele - nemohla svobodně jednat, a tak nepočal pro rozpor s dobrými mravy běh vydržecí doby, a to až do 29. 4. 1990, kdy byl řádně ustaven její představitel. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje. V době bývalého komunistického režimu byla učiněna řada právních úkonů, které by za normálního stavu učiněny nebyly, ovšem pouze v některých případech byl příslušnými právními předpisy majetek vrácen nebo bylo umožněno "oprávněným" osobám domáhat se jeho vydání (eventuálně náhrady za něj), a to bez ohledu na to, zda došlo k vydržení vlastnictví k němu či nikoliv. Jinak řečeno, pokud by vydržení mělo být vyloučeno, muselo by to výslovně být stanoveno zákonem, což se však nestalo, a tak nelze než daný případ posuzovat jako případy ostatní. Poukazuje-li stěžovatelka na ustanovení §113 občanského zákoníku, nutno uvést, že uvedené ustanovení řeší případ osoby, která nemá zákonného zástupce, což ovšem nebyl případ stěžovatelky; kromě toho otázku představitele stěžovatelky nemá smysl posuzovat izolovaně, neboť toto bylo jedním z důsledků státní represe namířené vůči církvím. Byť se tedy může posuzovaný prodej nemovitostí jevit jako nesouladný s pravidly existujícími v demokratické společnosti, není to pro posouzení věci rozhodující, nebyly-li žalovanému prokázány okolnosti vylučující jeho dobrou víru.
Pokud stěžovatelka odkazuje na §3 odst. 1 občanského zákoníku, sám běh času za výkon práva nelze považovat, a mínila-li stěžovatelka, že výkonem (vlastnického) práva bylo vznesení námitky vydržení, ani tato argumentace dle názoru Ústavního soudu nemůže obstát. Jedná se o zcela jinou situaci, než jaká byla posuzována ve stěžovatelkou uváděném nálezu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, č. 6); zatímco uplynutím promlčecí doby vzniká právo uplatnit námitku promlčení, uplynutím vydržecí doby, jsou-li splněny i další podmínky, dochází ke vzniku vlastnického práva, k čemuž je povinen soud přihlédnout i z úřední povinnosti; v podstatě tak nejde o výkon práva, ale o právo samo, kde stěžovatelkou požadované odepření soudní ochrany "výkonu" práva by se rovnalo zbavení dotčeného subjektu jeho vlastnického práva.
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. srpna 2004