ECLI:CZ:US:2004:3.US.51.04
sp. zn. III. ÚS 51/04
Usnesení
III. ÚS 51/04
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele A. D., roz. P. Č., , zastoupeného JUDr. L. Š. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2003 sp. zn. Nt 53/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí po odstranění vad návrhu formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím došlo především k porušení ústavních kautel plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím, jímž bylo odvoláno (usnesením tamního soudu ze dne 12. května 2003 sp. zn. Nt 53/2003 založené) přerušení výkonu trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, uloženého rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 1998 sp. zn. 3 T 37/1998, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu a jím posuzované důkazy, ve vztahu k obavě předpokládané v ustanovení §325 odst. 2 tr. řádu, nesprávně hodnotil. Stěžovatel je toho názoru, že pokud potom nemůže pokračovat ve své pooperační léčbě na svobodě, jež je již co do možného výběru zdravotnických zařízení dle jeho názoru zajisté kvalifikovanější, dochází tak i k porušování jeho práva zakotveného v čl. 6 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další).
V předmětné věci Městský soud v Praze, jak je blíže rozvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že hrozí obava, dle níž stěžovatel uprchne do ciziny, neboť si nechal jednak k 5. květnu 2003 změnit jméno a příjmení a byl mu vydán nový občanský průkaz, jednak se zajímal o možnost získat cestovní pas a dále o možnost vycestování do Švýcarska, byť i tvrdil, že za účelem další operace. Konečně jako reálnou a důvodnou shledal soud i obavu, že stěžovatel zneužívá povoleného přerušení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, když kontaktoval na svobodě svědkyni, jíž měl nutit, aby v budoucnu vypovídala v jeho prospěch, v kterémžto jednání by mohlo být spatřováno i naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání.
V daném ohledu se Ústavní soud nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly soud k výroku jeho rozhodnutí. Přezkum soudcovského uvážení se ve smyslu naplnění příslušných podmínek (§325 odst. 2 tr. řádu), daných rámcem dikce "je-li obava, že odsouzený uprchne, nebo zneužívá-li povolení přerušení", pokud se toto uvážení, resp. úsudek směřující k podřazení pod tento normativní rámec pohybuje v limitech uvedeného pojmu a je opřen o racionální logickou argumentaci, z přezkumné činnosti Ústavního soudu, který není další odvolací instancí v systému obecných soudů, zjevně vymyká.
Jestliže potom ze zprávy Vězeňské služby ČR ze dne 10. června 2003 vyplynulo, že Zdravotnická služba VS ČR je stěžovateli po jeho operaci schopna ve svých zdravotnických zařízeních zajistit potřebnou lékařskou péči, včetně péče odborné, stěží lze dovozovat namítané dotčení práva zakotveného v čl. 6 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 1 Úmluvy.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004