ECLI:CZ:US:2004:3.US.513.03
sp. zn. III. ÚS 513/03
Usnesení
III. ÚS 513/03
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R., s. r. o., zastoupené JUDr. D. Č., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2003, čj. 32 Odo 177/2003-86, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2001, čj. 51 Co 297/2001-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2003, čj. 32 Odo 177/2003-86, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2001, čj. 51 Co 297/2001-61, s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2001, čj. 23 C 12/2000-40, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci, E., s. r. o., částku 248.994,95 Kč s 12% úrokem od 22. 11. 1999 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, avšak Městský soud v Praze rozsudkem napadeným touto ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel přitom z toho, že stěžovatelka uzavřela s žalobcem dne 1. 12. 1992 "hospodářskou" smlouvu o dodávce a odběru tepla a teplé užitkové vody, na jejímž základě se stěžovatelka (jako odběratel), mimo jiné, zavázala poukazovat dodavateli měsíční zálohy ve výši 104.000,- Kč, skutečnou cenu tepla pak měl dodavatel stěžovatelce vyúčtovat za celé topné období; dále se stěžovatelka zavázala, že bude včas a řádně plnit tyto své platební povinnosti, bez zbytečného odkladu písemně reklamovat u dodavatele případné závady v dodávce a oznamovat mu veškeré změny a zajišťovat rozúčtování nákladů na jednotlivé nájemníky (tj. domy odběratele). Tato smlouva měla stěžovatelku zavazovat k plnění ve vztahu k žalobci, přičemž nemůže být považována za neplatnou proto, že stěžovatelka byla v době jejího uzavření v postavení mandatáře, kdy jejím mandantem byla Městská část Praha 4, která měla vlastnit domy, do nichž bylo teplo dodáváno. Příslušná mandátní smlouva (ze dne 28. 4. 1993, ve znění dodatku z 5. 8. 1994) totiž nevylučovala, aby stěžovatelka jako mandatář uzavřela svým jménem s žalobcem smlouvu na plnění spojená s nájmem bytů a nebytových prostor, tj. smlouvu o dodávce tepla a teplé užitkové vody. Dále odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že stěžovatelka je ve sporu pasivně legitimována, neboť je hmotněprávním nositelem právní povinnosti ze zmíněné "hospodářské" smlouvy; přitom má být právně nerozhodné, kdo fakticky teplo a teplou vodu odebíral. Stěžovatelce nic nebránilo, aby se po přechodu vlastnictví k domům na jiné subjekty svých závazků zprostila, a pokud tak neučinila, musí nést smluvní odpovědnost. Dále odvolací soud odmítl námitku stěžovatelky, že vyúčtování není správné, neboť stěžovatelka neprokázala nesprávnost závěrů soudu prvního stupně. Nemůže totiž postačovat obecně vyjádřená obrana stěžovatelky, že vyúčtování neobsahuje všechny příslušné doklady, přičemž ani z výpovědi jednatele stěžovatelky nevyplývá, že by vyúčtování nebylo správné, bylo jím pouze vysvětleno, z jakého důvodu příslušná družstva nedala souhlas k proplacení na ně připadajících částek. Odvolací soud následně tuto otázku uzavřel tím, že stěžovatelka před vyhlášením rozsudku neučinila žádný návrh na provedení dalších důkazů, aby prokázala nesprávnost zmíněného vyúčtování [§19 písm. a) o. s. ř.].
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 16. 9. 2003, čj. 32 Odo 177/2003-86, odmítl, aniž
by - s odkazem na §243 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - své rozhodnutí jakkoliv zdůvodnil.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů obsahují výkladovou vadu, která spočívá na "zásadě nesprávného pojetí významu základních práv v oblasti jejich ochrany". Oprávněnost ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje i v tom, že je namířena proti zásahu orgánu veřejné moci, který dostatečně pozitivně nezasáhl proti osobám soukromého práva. Konkrétně se stěžovatelka domnívá, že se obecné soudy nevypořádaly s její právní argumentací, kdy "důkazem", zda je či není nositelem právní odpovědnosti, je §573 občanského zákoníku (pozn.: míněno zřejmě "obchodního zákoníku"), nikoliv pouhé přesvědčení, jímž je odůvodněn právní názor soudu; dle stěžovatelky z mandátního vztahu účinky právních úkonů mandatáře v rámci oprávnění postihují přímo zastoupeného. Stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, jakož i vady v logice úsudku, což se má zřejmě týkat dřívějšího platebního režimu, kde placení faktur bylo vždy na základě příkazu mandanta, jakož i správnosti údajů na faktuře uvedených, kdy se údajně s touto otázkou odvolací soud nijak nevypořádal. Na základě toho se stěžovatelka domnívá, že v posuzovaném případě nastal extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnosti porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily vztah mezi ní a žalobcem, když nepřihlédly způsobem, jakým si stěžovatelka představovala, k dalšímu jejímu právnímu vztahu vzniklému na základě mandátní smlouvy, jež byla uzavřena mezi stěžovatelkou a Městskou částí Praha 4. Z uvedeného je zřejmé, že se jedná o pouhou polemiku s názory obecných soudů, přičemž si je stěžovatelka vědoma, a vyplývá to i z konstantní judikatury Ústavního soudu, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů obecných a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí; z tohoto důvodu není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku soudu odvolacího, jakož i soudu prvního stupně, obecné soudy své závěry zdůvodnily, když vzhledem k "hospodářské" smlouvě (a dalším skutečnostem) dospěly k závěru, že její smluvní stranou byla stěžovatelka, přičemž poukázaly na to, že změnily-li se podmínky, nic stěžovatelce nebránilo zprostit se svého závazku; v souvislosti s tím zhodnotily i dopad právního vztahu, jenž existoval mezi stěžovatelkou a Městskou částí Praha 4, na předmětný závazek stěžovatelky. Těmto závěrům, jež jsou srozumitelně předestřeny a neobsahují zjevné logické vady, z hlediska ústavnosti (konkrétně čl. 36 Listiny) není co vytknout. K tomu je třeba doplnit, že přístup obecných soudů je v souladu se zásadou pacta sunt servanda, neboť stěžovatelka byla zjevně smluvním partnerem žalobce, jehož věcí nejsou vztahy stěžovatelky s třetími osobami; konečně bylo plně na stěžovatelce, jaký typ smlouvy s žalobcem uzavře; stejně tak bylo na ní, aby za situace, kdy se změnily podmínky, učinila příslušné právní kroky.
Jde-li o otázky týkající se správnosti žalobcova vyúčtování, touto se odvolací soud zabýval, přičemž vysvětlil, že soud prvního stupně neměl důvodu nepřiznat pohledávku v žalované výši, neboť tuto stěžovatelka relevantním způsobem nezpochybnila; k tomu je možno dodat, že bylo plně věcí soudu prvního stupně, zda a jakým způsobem důkazy předložené žalobcem zohlední. Ostatně jak tato námitka, tak i zčásti námitka předchozí, se týkají hodnocení důkazů ze strany obecných soudů; vzhledem k postavení Ústavního soudu ve vztahu k obecným soudům (viz výše) však tomuto v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by mohlo dojít až v případě, že by skutkové (a následně právní) závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Taková situace v posuzovaném případě nenastala, protože provedené důkazy, jak vyplývají z odůvodnění napadených rozsudků, nejsou ve zjevném rozporu se skutkovými závěry obecných soudů, k čemuž je třeba doplnit, že stěžovatelka nijak v ústavní stížnosti nespecifikuje, v čem by měl (z její strany namítaný) "extrémní" nesoulad, jak bylo zmíněno výše, spočívat.
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům, jakož i ke skutečnosti, že ústavní stížnost žádné námitky ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR neobsahuje, Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. května 2004