ECLI:CZ:US:2004:3.US.521.03
sp. zn. III. ÚS 521/03
Usnesení
III. ÚS 521/03
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce O., zastoupené JUDr. K. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, čj. 22 Cdo 1896/2003-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, čj.
22 Cdo 1896/2003-143, když tvrdí, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání stěžovatelky poté, co dospěl k závěru, že podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. je třeba podané dovolání projednat podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu před novelou provedenou citovaným zákonem (dále jen "o. s. ř."). Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. V posuzované věci nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci dne 5. 12. 2002, a tak posledním dnem lhůty k podání dovolání bylo datum 6. 1. 2003, stěžovatelka však podala dovolání až dne 17. 1. 2003, tj. opožděně.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postup Nejvyššího soudu ČR byl nesprávný, a to vzhledem k vadnému výkladu příslušných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. Dle názoru stěžovatelky smyslem a účelem těchto ustanovení je zajistit účastníkům řízení stejné postavení od zahájení řízení až do jeho ukončení tak, aby v přezkumném nebo dovolacím řízení byly procesní úkony účastníků a postup soudu po stránce procesní přezkoumány a hodnoceny podle stejných procesních předpisů, jimiž se řídil soud prvního stupně v nalézacím řízení a soud odvolací v řízení odvolacím. Uvedeným ustanovením bylo učiněno zadost tím, že v řízení před soudem prvního stupně bylo jednáno a o věci rozhodnuto podle dosavadních procesních předpisů a stejně postupoval i odvolací soud. Pokud však bylo dovolání podáno za účinnosti novely o. s. ř. po pravomocném skončení odvolacího řízení, platí pro dovolání podávané za účinnosti zmíněné novely lhůta novelou stanovená.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o interpretaci a aplikaci přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., obsažených v části dvanácté, hlavě I., a to ve vztahu k délce lhůty pro podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů. Otázkou výkladu zmíněných přechodných ustanovení se Ústavní soud již v řadě případů zabýval a dospěl k závěru, že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou (viz např. usnesení ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 560/01, ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 617/01, ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 616/01(ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikovaných) a usnesení ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. IV. ÚS 22/02, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 25, usn. č. 7). Ústavní soud v této souvislosti rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 8, č. 66). Rozhodnutím dovolacího soudu tak nemohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces (a v souvislosti s tím ani jiná ústavně zaručená práva), jak se namítá v ústavní stížnosti, neboť bylo na stěžovatelce, aby svá práva realizovala "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 Listiny a využila zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. února 2004