ECLI:CZ:US:2004:3.US.523.03
sp. zn. III. ÚS 523/03
Usnesení
III. ÚS 523/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů F. a V. K., obou zastoupených JUDr. J. S., advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky ze dne 24. 9. 2003, čj. 12306/1994, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatelé proti rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky ze dne 24. 9. 2003 (čj. 12306/1994), kterým toto ministerstvo prohlásilo podle ust. §2 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, soubor věcí usedlosti čp. 57 v obci D.T., který je blíže popsán ve výroku tohoto rozhodnutí, za kulturní památku. Vlastníky předmětných věcí jsou stěžovatelé. Stěžovatelé brojí svou ústavní stížností proti postupu ministerstva s poukazem na nucené omezení jejich vlastnických práv a dále uvádějí, že využili možnost danou soudním řádem správním a dne 19. listopadu 2003 podali u Městského soudu v Praze správní žalobu proti označenému a ústavní stížností napadenému rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky. Stěžovatelé navrhli zrušit rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky, jak je vpředu označeno.
Ústavní soud po prostudování obsahu ústavní stížnosti a po dotazu u Městského soudu v Praze konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ze samotné ústavní stížnosti a zjištění Ústavního soudu (č. l. 7 spisu Ústavního soudu) plyne, že proti rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky ze dne 24. 9. 2003 (čj. 12306/1994) podali stěžovatelé správní žalobu, která je u Městského soudu v Praze vedena pod sp. zn. 9 Ca 248/2003 a o které nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona).
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky dané právním řádem České republiky. Svůj názor opírá Ústavní soud o následující:
Stěžovatelé mají k dispozici správní žalobu podle soudního řádu správního, kterou také podali. Proti rozhodnutí o této žalobě mohou podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. I kdyby se věcí odmítl Městský soud v Praze zabývat z důvodu, že se stěžovatelé domáhají přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své pravomoci v soukromoprávní věci, mají k dispozici žalobu podle částí páté občanského soudního řádu, neboť lhůta je zachována již podáním správní žaloby, a proti takovému odmítavému rozhodnutí mohou nadto podat kasační stížnost.
Je tedy zřejmé, že stěžovatelé mají možnost domáhat se (a také se domáhají) ochrany svých práv jinými procesními prostředky.
Za situace, jak je shrnuta, je zřejmé, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje; ústavní stížnost posoudil proto Ústavní soud jako nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona) a odmítl ji [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. února 2004