ECLI:CZ:US:2004:3.US.539.03
sp. zn. III. ÚS 539/03
Usnesení
III. ÚS 539/03
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele L. B., zastoupeného JUDr. V. S., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. srpna 2003 č. j. Nc 561/2003-3, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, po reakci na výzvu k odstranění vad návrhu i v ostatním splňující formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu, neboť se jím cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nalézajícím svůj odraz adresovaný moci soudní v čl. 90 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplynulo, že citovaným rozhodnutím (I.) bylo ve vztahu ke stěžovateli bez návrhu zahájeno řízení o přezkoumání způsobilosti k právním úkonům a (II.) k ochraně práv v tomto řízení mu byl ustanoven opatrovník.
Odvolání stěžovatele vůči oběma výrokům tohoto usnesení, podané v souladu s poučením v jeho závěru učiněným, následně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. října 2003 č. j. 22 Co 432/2003-12 v rozsahu směřujícím vůči výroku I., a to s poukazem na ust. §202 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl, přičemž současně výrok II. předmětného usnesení potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že Policie ČR dala podnět k zahájení řízení o jeho způsobilosti k právním úkonům na základě toho, že jí hlásil v období od 31. března 2003 do 27. července 2003 poškozování svého majetku a narušování soukromí. Jelikož se jí nepodařilo zjistit pachatele, jím podaná trestní oznámení odkládala. Stěžovatel vyslovil hypotézu, že se tak policie snaží vyhnout své povinnosti a proto se obrátila s uvedeným podnětem na soud. Pokud v něm zmiňuje jeho onemocnění před deseti lety, je již vyléčen, neužívá žádné léky a na lékařskou kontrolu chodí jedenkrát za půl roku, s ohledem na což mu konečně byla vrácena způsobilost k právním úkonům. Stěžovatel okresnímu soudu rovněž vytkl, že si před tím, než zahájil řízení, nevyžádal podrobnou zprávu o jeho zdravotním stavu od ošetřující lékařky, na základě níž by teprve posoudil, zda je dán skutečně důvod pro jeho zahájení.
S ohledem na tyto námitky se proto domáhal, jak patrno z formulace návrhového petitu, aby Ústavní soud napadené usnesení ve výroku I. zrušil.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR). Naznačené pochybení ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal.
V záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Nymburce rozhodl ve vztahu ke stěžovateli o zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům, a to na základě podnětu Policie ČR (§81 o. s. ř.), přičemž se jedná o řízení, jež lze zahájit bez návrhu. V souladu s ust. §187 odst. 1 o. s. ř. stěžovateli ustanovil rovněž opatrovníka pro toto řízení. Povinnost vyžádat si zprávu od ošetřujícího lékaře, kteréžto pochybení soudu stěžovatel vytýká, zákon soudu rozhodujícímu o zahájení tohoto řízení neukládá. Je nepochybné, že věcné argumentaci stěžovatele odmítající postup soudu je otevřeno celé předmětné řízení, v němž bude rovněž již z povahy věci samotné přezkoumávána i důvodnost jeho zahájení, což nalezne svého výrazu v jeho završení konečným rozhodnutím, zohledňujícím i námitky stěžovatele. Nelze v této souvislosti odhlédnout ani od toho, že Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 28. listopadu 2003 č. j. Nc 561/2003-14 ustanovil znalce z oboru psychiatrie, jemuž uložil vypracovat znalecký posudek se zadáním zodpovědět tam konkrétně položené otázky stěžovatele se týkající a na předestřenou otázku ohledně důvodnosti zahájení řízení tak rovněž odpovídající.
Za této situace se Ústavní soud necítí být oprávněn a konstrukce právní úpravy (§81 a §186 a násl. o. s. ř.) mu ani neumožňuje přezkoumávat (obsahovou) důvodnost zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům. Napadené usnesení má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Zahájené řízení, byť by stěžovatele i mohlo v určitých ohledech zatěžovat, do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces takto svým samotným zahájením nezasahuje a v jeho rámci se stěžovateli dostane možnosti skutkově i právně v mezích jeho námitek řádně argumentovat.
Z těchto důvodů Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2004