ECLI:CZ:US:2004:3.US.556.03
sp. zn. III. ÚS 556/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1) A. J. a 2) O. J., zastoupených JUDr. B. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2003 sp. zn. 16Co 249/2002 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. června 2002 č. j. 7 C 1323/92-266, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se s odvoláním na porušení článku 1 a článku 36 Listiny základních práv a svobod, článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 90 Ústavy, domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2003 sp. zn. 16 Co 249/2002, kterým tento soud jako soud odvolací (pod bodem I. výroku) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, kterou se stěžovatel ad 1) domáhal zaplacení částky 264.737,71 Kč a stěžovatelka ad 2) částky 200.839,71 Kč a (pod bodem II. výroku) potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento soud ve zbytku žalobní návrh zamítl.
Ze sdělení právního zástupce stěžovatelů, které Ústavní soud obdržel dne 3. 2. 2004, se zjišťuje, že stěžovatelé podali souběžně v této věci dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a ve smyslu sdělení publikovaného pod č. 32/2003 Sb. proto navrhují, aby Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti až po rozhodnutí o podaném dovolání.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat zkoumáním ve věci samé, je povinen posoudit, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."). Podle §75 odst, 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Plénum Ústavního soudu se s odvoláním na článek 87 odst. 1 písm. i) Ústavy dohodlo a publikovalo ve sdělení č. 32/2003 Sb. změnu dosavadní rozhodovací praxe soudců Ústavního soudu, připouštějící souběžné podání mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí obecných soudů, a to s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva vyslovený v rozhodnutí 2. sekce ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99. Na základě tohoto rozhodnutí Ústavního soudu v případě souběhu ústavní stížnosti s mimořádným opravným prostředkem s výjimkou obnovy řízení bude považována ústavní stížnost za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení.
Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení, bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatelé podali současně ústavní stížnost i dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího, postupoval Ústavní soud podle výše vyloženého právního názoru a ústavní stížnost odmítl podle §75 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj