ECLI:CZ:US:2004:3.US.575.03
sp. zn. III. ÚS 575/03
Usnesení
III. ÚS 575/03
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele P. K., zastoupeného JUDr. A. U., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2003 č. j. 19 Co 165/2003-64 a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. srpna 2002 č. j. 13 C 23/2002-39, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž byl zavázán vyklidit byt č. 41, nacházející se ve čtvrtém patře domu č. 3 na ulici Ž. v Praze 6, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Uvedl, že podle jeho přesvědčení obecné soudy závěr o tom, že s nájemkyní bytu nežil nejméně 3 roky před její smrtí ve společné domácnosti učinily v rozporu s provedeným dokazováním, činily nesprávné závěry o věrohodnosti jím navržených svědků, provedené důkazy nehodnotily nestranně, a proto jejich postup a citované rozsudky považuje za rozhodnutí, která jsou v rozporu s čl. 4 odst. 1 a 4 a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Poukázal také na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 a IV. ÚS 114/99 s tím, že s přihlédnutím k nim oba soudy neposuzovaly věc ve vztahu k ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku, nevzaly zřetel na nepřiměřenou tvrdost, která vznikla při výkonu práva vlastníka vůči němu, když v bytě bydlí s rodinou, a uložením povinnosti byt vyklidit se tak dostal do neřešitelné situace.
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí soudů zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Městský soud v Praze přezkoumal rozsudek soudu I. stupně dle §212 a §212a obč. soudního řádu, doplnil dokazování odvolatelem navrženým výslechem svědkyně a opodstatněně shledal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. srpna 2002 č. j. 13 C 23/2002-39, jímž byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit předmětný byt ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku a uhradit náklady řízení žalobci, správným, vydaným po spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, na základě hodnocení provedených důkazů, jež bylo v souladu s §132 obč. soudního řádu. V odůvodnění rozsudku se s poukazem na obsah ustanovení §706 odst. 1 a §126 obč. zákona vypořádal se všemi námitkami v odvolání uplatněnými a na toto odůvodnění lze v dalším odkázat. Nutno dodat, že se stěžovateli nepodařilo prokázat existenci společné domácnosti s uživatelkou bytu po dobu tří let před její smrtí, tedy prokázat, že s ní tvořil společnou domácnost tak, jak to vymezuje i obsah ustanovení §115 obč. zákona. Pokud se v ústavní stížnosti dovolává §3 obč. zákona, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, je třeba uvést, že v předmětné věci výkon oprávněných vlastnických práv žalobce nelze označit za jednání, jež by bylo možno považovat za zásah do práv a oprávněných zájmů žalovaného, když tomu právo nájmu bytu nevzniklo a jeho zájem byt užívat nelze považovat za zájem oprávněný. Proto také postup žalobce není možno mít za konání v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V tomto směru se nelze ani dovolávat v návrhu citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, jež na skutkové okolnosti v předmětné věci nedopadají.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2004