ECLI:CZ:US:2004:3.US.63.03
sp. zn. III. ÚS 63/03
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 6. května 2004 sp. zn. III. ÚS 63/03 ve věci ústavní stížnosti RSDr. F. M. a V. M. proti usnesení Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002 sp. zn. 28 Cdo 1232/2002, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 4. 2001 sp. zn. 23 Co 542/99, že stěžovatelé (v řízení před obecnými soudy žalovaní) jsou povinni uzavřít s žalobci dohodu o vydání věci.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 2002 č. j. 28 Cdo 1232/2002-317 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], brojí stěžovatelé proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002 č. j. 28 Cdo 1232/2002-317, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2001 sp. zn. 23 Co 542/99, když tvrdí, že obecné soudy jim upřely právo na soudní ochranu, protože nedostatečně posoudily všechny skutkové okolnosti, vyvodily především nesprávné právní závěry a nedostatečně přihlédly k jejich vyjádření a provedeným důkazům, čímž došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu, spravedlivý proces, jakož i jejich vlastnického práva.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, krajský soud shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 9. 1999 č. j. 5 C 37/95-176 mimo jiné tak, že stěžovatelé (jakožto žalovaní) jsou povinni uzavřít s vedlejšími účastníky (jakožto žalobci) podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, dohodu o vydání věci, jež byla specifikována ve výroku zmíněného rozsudku, resp. ve výroku následně vydaného opravného usnesení ze dne 20. 3. 2002 č. j. 23 Co 542/99-220. Dále bylo zjištěno, že touto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto jako opožděně podané dovolání stěžovatelů proti již výše citovanému rozsudku krajského soudu. Dovolací soud k tomu uvedl, že podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (zejména podle občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů. Rovněž v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně vydaným před účinností téhož zákona (tj. před 1. 1. 2001), jak tomu bylo i v daném případě, podle dosavadních právních předpisů. Podle §240 odst. 1 o. s. ř. (ve znění před uvedenou novelou) může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen stěžovatelům dne 15. 8. 2001, téhož dne nabyl i právní moci, dovolání však bylo podáno na poště až dne 12. 10. 2001, tedy opožděně. Dle názoru dovolacího soudu - vzhledem k obsahu i účelu ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. - nebylo možno přihlížet k opravnému usnesení odvolacího soudu, neboť to bylo vydáno až dne 20. 3. 2002, tedy po podání dovolání stěžovatelů ze dne 11. 10. 2001, když také opravným usnesením nedošlo k věcné změně výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 4. 2001 o uložení povinnosti stěžovatelů uzavřít s vedlejšími účastníky dohodu o vydání příslušných věcí; stěžovatelé rovněž své dovolání již nedoplňovali co do rozsahu, v němž byl výrok rozsudku odvolacího soudu jejich dovoláním napaden. Dovolací soud odkázal na své rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého má lhůta k podání dovolání (pozn.: zřejmě míněno "odvolání") běžet znovu od doručení opravného usnesení (§204 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) tehdy, směřuje-li jen proti výroku usnesením podle §164 o. s. ř. opravenému, případně proti výroku, který je na opravném (pozn.: míněno zřejmě "opraveném") výroku závislý. Dle dovolacího soudu je třeba stejně postupovat při výkladu §240 odst. 1 věty druhé o. s. ř., pokud podle tohoto ustanovení bylo třeba posoudit běh lhůty pro podání dovolání uplatněného již před vydáním opravného usnesení odvolacího soudu.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelé proti závěrům dovolacího soudu namítají, že původní rozsudek krajského soudu vykazoval takové nedostatky, že byl v praxi nevykonatelný, a na základě jejich návrhu byly tyto nedostatky opravným usnesením odstraněny; přitom byl rozhodujícím způsobem přeformulován zásadní výrok rozsudku. Podle §240 odst. 1 o. s. ř. běží lhůta k podání daného opravného prostředku od právní moci opravného usnesení, a tak za situace, kdy žádné další podmínky pro obnovení lhůty k podání dovolání z citovaného ustanovení neplynou, výklad Nejvyššího soudu nemá oporu v zákoně. S ohledem na tyto skutečnosti se stěžovatelé domnívají, že zákonná lhůta byla z jejich strany dodržena. Vzhledem k porušení ústavně zaručených práv, jež jsou shora uvedena, stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud rozhodnutí dovolacího soudu zrušil. V případě, že by tomuto návrhu nebylo vyhověno, stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud pokračoval v řízení o jejich ústavní stížnosti ze dne 11. 10. 2001 a zrušil shora uvedený rozsudek krajského soudu. Přitom svůj návrh odůvodňují (stručně řečeno) tím, že v řízení vedlejší účastníci (žalobci) nejenom neprokázali naplnění restitučního titulu podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když neunesli důkazní "břemeno", ale naopak stěžovateli bylo prokázáno, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena v souladu s tehdy platnými předpisy.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud obdobně jako v odůvodnění svého usnesení uvedl, že lhůtu k podání dovolání bylo třeba posuzovat podle §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., a to vzhledem k ustanovení dvanácté části hlavy I bodu 17 citovaného zákona, přičemž stěžovatelé tuto lhůtu nedodrželi. K vydání opravného usnesení odvolacího soudu došlo až poté, co již dovolání bylo podáno, a daným usnesením nedošlo k věcné změně výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřovalo. Za těchto okolností bylo v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přikročeno k odmítnutí dovolání stěžovatelů jako opožděného. Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření vedlejších účastníků řízení. Ti uvedli, že pokud jde o rozhodnutí soudu odvolacího, nepokládají ústavní stížnost za důvodnou, přičemž plně odkázali na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 599/01. Dále ve svém vyjádření konstatovali, že se plně ztotožňují se závěry odvolacího soudu, a vyzdvihli konkrétní okolnosti, které dané závěry odůvodňují. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, dle zmíněných účastníků nebylo zjištěno nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny, přičemž dovolání stěžovatelů bylo po právu odmítnuto. Vzhledem k těmto skutečnostem vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost v celém rozsahu zamítl a stěžovatele zavázal povinností náhrady nákladů řízení.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry Nejvyššího soudu, pokud jde o interpretaci a aplikaci ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud vychází z toho, že je především věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, tedy i citovaného ustanovení, protože dle konstantní judikatury Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), do procesu rozhodování obecných soudů by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti; tento stav by mohl nastat toliko v důsledku interpretace a aplikace práva ze strany obecných soudů, již by bylo možno označit za svévolnou či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (k tomu srov. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15, nález č. 98).
V návaznosti na to nutno předně poznamenat, že Ústavní soud nepokládá prima facie za ústavně nekonformní argumentaci obsaženou v judikátu Nejvyššího soudu, na nějž se v dané věci odkazuje (judikát č. 31/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když vychází z toho, že smyslem a účelem předmětné úpravy bylo dle všeho vyloučit možnost, že v důsledku formálních vad rozhodnutí odvolacího soudu budou účastníci soudního řízení poškozeni na svém právu uplatnit daný mimořádný opravný prostředek, a tak byl otevřen prostor k jeho uplatnění po provedení příslušné opravy. Pokud však mezi podaným dovoláním a opravou odvolacího rozhodnutí žádný vztah není - oprava se týká jiného než napadeného výroku, příp. výroku na opraveném výroku závislého, kdy tedy v důsledku dané vady nemůže být účastník řízení na svém právu krácen, pak takový důvod ochrany účastníků řízení (a postupu podle citovaných ustanovení) není dán.
Především však nebylo dle názoru Ústavního soudu nutno polemiku ohledně této argumentace Nejvyššího soudu ani otevírat, neboť podstata věci je v posuzovaném případě poněkud odlišná, jak bude uvedeno níže. Nejvyšší soud vycházel v prvé řadě z toho, že k vydání opravného usnesení došlo až po (opožděném) podání dovolání stěžovatelů ze dne 11. 10. 2001. Přitom však v odůvodnění svého usnesení nezmínil, že proti opravnému usnesení, jež zřejmě bylo doručeno právnímu zástupci nejpozději dne 17. 4. 2002 (doručenka ve spise nebyla nalezena), bylo dne 13. 5. 2002 podáno další dovolání reagující na změny (opravy) ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Přes tuto skutečnost, kdy mohly vzniknout pochybnosti o tom, zda usnesením dovolacího soudu bylo rozhodnuto pouze o dovolání ze dne 11. 10. 2001 nebo současně i o dovolání ze dne 13. 5. 2002, dospěl Ústavní soud k závěru, že bylo o obou podáních rozhodováno jako o jediném, což lze dovodit z toho, že Nejvyšší soud své usnesení vydal několik měsíců po posledně uvedeném datu a ze soudního spisu není zřejmé, že by měl v úmyslu rozhodovat o druhém podání samostatně, jestliže již spis vrátil soudu prvního stupně.
Za daného stavu se nelze s postupem dovolacího soudu ztotožnit. Dle názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 17. 4. 2002 sp. zn. I. ÚS 612/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 47) bylo-li po opravě rozhodnutí odvolacího soudu v zákonné lhůtě podáno "doplnění" (pozdě podaného) dovolání, kdy toto doplnění mělo formální náležitosti návrhu podle §42 odst. 4 o. s. ř. a obsahovalo námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu splňující ostatní požadavky podle §241 o. s. ř., pak postup dovolacího soudu, který takové dovolání jako pozdě podané odmítl, nebyl správný. Ve vztahu k posuzované věci z toho vyplývá, že ve smyslu §241 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze opomenout výše zmíněné podání (dovolání) stěžovatelů ze dne 13. 5. 2002. Pokud Nejvyšší soud argumentoval tím, že výrok o uložení povinnosti stěžovatelům uzavřít s vedlejšími účastníky dohodu o vydání věcí uvedených v žalobě odvolacího soudu nebyl věcně změněn, pak je především třeba uvést, že příslušné ustanovení občanského soudního řádu nehovoří o nutnosti "věcné" změny, ale pouze o vydání opravného usnesení, což by bylo možno s ohledem na §164 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2000, vykládat i tak, že musí jít o vydání opravného usnesení týkajícího se výroku rozhodnutí, příp. výroku, který je na opraveném výroku závislý (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, C. H. BECK, 4. vydání, 2000, str. 458, 639, viz také výše). Přitom je v posuzovaném případě zřejmé, že podmínka vydání opravného usnesení naplněna byla, přičemž předmětná oprava se týkala (jediného nedělitelného) výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně věci samé, tj. toho, který byl napaden i následným dovoláním stěžovatelů. Z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud ke stejnému závěru, jako ve svém shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 612/01, tedy že i v této věci nevzal obecný soud v úvahu uvedený procesní návrh stěžovatelů a právní následky vydaného opravného usnesení, které vyplývají z §240 odst. 1 věty druhé o. s. ř., čímž porušil základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jim svým rozhodnutím vydaným v rozporu se zákonem zabránil v možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u soudu (denegatio iustitiae).
Ústavní soud vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, podle §82 odst. 2 písm. a) zákona stěžovatelům vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona zrušil. [Vzhledem k vyslovenému souhlasu účastníků s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona), bylo takto rozhodnuto mimo ústní jednání.]
Na doplnění je třeba uvést, že stěžovatelé navrhovali rovněž, aby Ústavní soud, jestliže nevyhoví jejich návrhu na zrušení usnesení dovolacího soudu, zrušil jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 23 Co 542/99. Je však zřejmé, že tento návrh se týká jejich ústavní stížnosti ze dne 11. 10. 2001, o níž bylo v mezidobí rozhodnuto usnesením ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 599/01 (nepublikováno), a to tak, že se jako návrh zjevně neopodstatněný (podle výše citovaného ustanovení) odmítá. Z tohoto důvodu se již Ústavní soud v tomto řízení předmětným návrhem nezabýval.