ECLI:CZ:US:2004:3.US.635.04
sp. zn. III. ÚS 635/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti P. T., roz. K. zastoupeného Mgr. V. E. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 2004 sp. zn. 1 To 774/2004 ve spojení s usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 3. září 2004 sp. zn. 1 KZv 109/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Krajského státního zastupitelství v Ostravě blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jsou v rozporu s ustanoveními čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") je stíhán policejním orgánem Policie ČR, Správy Severomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování v Ostravě pod sp. zn. PSM-46/OK-10-2004 pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zák., přičemž trestná činnost měla spočívat v tom, že obviněný se dne 11. 3. 1994 podílel s již odsouzenými pachateli na loupežném přepadení osobního motorového vozidla, jež převáželo mzdu pro zaměstnance společnosti Povážské strojírny, a. s. Dne 14. 11. 1997 bylo trestní stíhání obviněného pro jeho nepřítomnost přerušeno až do dne 11. 6. 2004, kdy v něm bylo opět pokračováno. Dne 12. 6. 2004 byl obviněný usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 3320/2004 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř. Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 3. 9. 2004 sp. zn. 1 KZv 109/97 bylo dle §71 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto, že stěžovatel se i nadále ponechává ve vazbě. Stěžovatel toto usnesení napadnul stížností, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2004 sp. zn. 1 To 774/2004 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z napadeného usnesení státního zástupce nelze dovodit, na základě jakých konkrétních skutečností odůvodněných provedenými důkazy byly učiněny závěry v tomto usnesení konstatované a toto rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Závěry krajského soudu jsou rovněž nepřezkoumatelné, neboť tvrzení, že se stěžovatel měl skrývat, není podepřeno konkrétními důkazy, přičemž stěžovatel tvrdí, že neuprchnul ani se neskrýval, ale podnikal v oboru cestovního ruchu. Sídlo své firmy měl v Prostějově, kde rovněž bydlí se svojí družkou, se kterou má dceru. Odkaz soudu na zjištění plynoucí ze spisového materiálu je dle názoru stěžovatele zcela nedostatečný, neboť závěry o důvodnosti vazby se musí opírat o konkrétní důkazy rekapitulované v usnesení. Tvrzení soudu, že hrozí reálné nebezpečí, že by stěžovatel v případě svého propuštění na svobodu uprchl nebo se skrýval, není žádnými důkazy odůvodněno.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud tyto orgány postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257), přičemž tento závěr platí rovněž pro rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení.
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. řádu, kde se praví:
"Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,
a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, ...
a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením."
Ústavní soud konstatuje, že krajské státní zastupitelství i krajský soud v napadených rozhodnutích přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vyložily, z jakých konkrétních skutečností vyplývají důvody pro další trvání vazby podle §67 písm. a) tr. ř.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný trestný čin, za který mu hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 až 15 let. Po celou dobu trestního řízení od roku 1996 do roku 2004 se nezdržoval ve svém předchozím bydlišti v České republice, ale pobýval v Řecku, kde nevystupoval pod svým rodným jménem P. K. ale pod dalšími jmény P. C. popř. T.
Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí mj. uvedl, že v případě stěžovatele lze očekávat uložení trestu nikoli při dolní hranici trestní sazby, neboť stěžovatel je důvodně podezřelý, že trestnou činnost, při které byla způsobena škoda podstatně převyšující škodu velkého rozsahu, spolu s dalším spolupachatelem organizoval. Na základě zjištění plynoucích ze spisového materiálu soud konstatoval, že stěžovatel se již skrýval a byl nedostupný orgánům činným v trestním řízení, z toho důvodu proti němu bylo vedeno řízení proti uprchlému. V důsledku svého podnikání má stěžovatel mimo území České republiky zajištěny podmínky, jež mu mohou uprchnutí a setrvání v cizině umožnit a usnadnit.
Ústavní soud na shora konstatované odůvodnění orgánů činných v trestním řízení odkazuje a dále uvádí, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby. Ve věci vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. Ústavní soud odkazuje na svůj nález sp. zn. III. ÚS 566/03, v němž vyslovil závěr, že hrozba vysokým trestem odnětí svobody může být konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání buď tím, že uprchne, anebo tím, že se bude skrývat. Hrozba vysokým trestem je v případě stěžovatele nepochybně dána, a to nejen vzhledem k trestnému činu, pro který je stíhán a jeho trestní sazbě, ale i díky skutečnosti, že stěžovatel je podezřelý z organizování předmětné trestné činnosti, kterou měla být způsobena škoda podstatně převyšující škodu velkého rozsahu.
Vzhledem ke skutečnosti, že existující hrozba vysokým trestem je i samostatně dostatečným důvodem pro uložení útěkové vazby, jsou nepodstatná tvrzení stěžovatele, že neuprchnul ani se neskrýval a rovněž tak i jeho další polemika s napadenými rozhodnutími. Jen na okraj lze tedy uvést, že pokud orgány činné v trestním řízení odkázaly při svých závěrech, že stěžovatel se vyhýbal trestnímu stíhání, pobýval v Řecku, kde vystupoval pod různými jmény, a v případě jeho propuštění na svobodu hrozí jeho útěk do ciziny, kde má potřebné zázemí, na důkazy shromážděné ve vyšetřovacím spise, nelze tyto závěry pokládat za nepřezkoumatelné. Pokud jsou v rozhodnutí o vazbě konstatována konkrétní zjištění odůvodňující vazbu a tato zjištění jsou odůvodněna obecným odkazem na spisový materiál, lze učiněné závěry pokládat za přezkoumatelné právě díky stupni jejich konkrétnosti. Nepřezkoumatelný by byl naopak obecný závěr, že je dán důvod pro uložení vazby, který by byl odůvodněn odkazem na spis.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. V procesním postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní závady. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu