ECLI:CZ:US:2004:3.US.638.04
sp. zn. III. ÚS 638/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. F. Š. právně zastoupeného JUDr. J. V., advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 12 Co 369/2004, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 11. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 12 Co 369/2004, a to pro porušení čl. 12 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž namítal porušení čl. 3 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 6. 2004, č. j. Nc 357/2003-103, bylo ve výroku pod bodem I. rozhodnuto, že nezletilý D. K. Š. se pro dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu svěřuje střídavě do výchovy a výživy rodičů. Ve výroku pod bodem II. rozsudku okresní soud rozhodl, že vyživovací povinnost matky ani otce se za dobu před rozvodem od října 2003 ani pro dobu po rozvodu neurčuje. Výroky pod body III. - V. téhož rozsudku rozhodl okresní soud o náhradě nákladů řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 12 Co 369/2004, byl k odvolání matky rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 6. 2004, č. j. Nc 357/2003-103, ve výroku pod bodem I. změněn tak, že nezletilý D. K. Š. se pro dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu svěřuje do výchovy a výživy matky L. Š. (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Týmž rozsudkem odvolacího soudu byl ve výroku pod bodem II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body III. a IV., kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Rozsudkem odvolacího soudu byl dále ve výroku pod bodem III. zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti postupu Krajského soudu v Plzni, který podle stěžovatele rozhodl, aniž by prováděl jakékoli dokazování potřebné pro rozhodnutí ve věci. Soud neprovedl výslech chlapce způsobem přiměřeným jeho věku, a neprovedl ani odborné vyšetření nezletilého. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že svým rozhodnutím nadřadil vztahy polorodých sourozenců nad vztah otce a dítěte. Stěžovatel poukazuje na vypracovaný znalecký posudek, podle kterého jsou oba rodiče dobrými vychovateli, přičemž výchovné působení otce bylo považováno za proporčnější, vyváženější a harmoničtější. Stěžovatel dále uvádí, že otec navrhl svěřit dítě do střídavé péče, s čímž matka během celého řízení nesouhlasila, ta naopak navrhla svěřit dítě do své péče. Opatrovník navrhl svěření dítěte do péče střídavé. Okresní soud v Domažlicích pak vydal rozsudek, kterým svěřil nezletilého pro dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu do střídavé výchovy a výživy rodičů.
Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za diskriminační, neboť bez závažných důvodů je upřednostňována matka před otcem. Stěžovatel namítá porušení rovnosti účastníků, když matka a její péče z titulu jejího pohlaví byla nadřazena nad stejně kvalitní péči otce. Tím byl podle stěžovatele porušen čl. 37 odst. 3 Listiny a v důsledku toho bylo porušeno i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupem soudu došlo podle stěžovatele též k porušení zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, a to v ustanovení §8 odst. 2, které ukládá věnovat pozornost vyjádření se dítěte. Nezletilý, uvádí stěžovatel, opakovaně projevil přání být v péči otce a jeho přání nebylo respektováno. Stěžovatel namítá rovněž porušení výše uvedených ustanovení Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel dále poukazuje na ust. §26 odst. 2 zákona č. 92/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), které konstatuje, že jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte, a budou-li tak lépe zajištěny potřeby dítěte. Otec se domnívá, že všechny podmínky v citovaném ustanovení byly splněny a dítě nemělo být svěřováno výlučně do péče jednoho z rodičů. Názor krajského soudu, že ke střídavé výchově je zapotřebí souhlas obou rodičů, je podle stěžovatele mylný a nemá oporu v zákoně. Stěžovatel namítá, že soud nevzal v úvahu skutečnost, že znalecký posudek z oboru pedopsychologie, založený ve spise, preferuje otce, jehož výchovné působení je vyváženější a harmoničtější, přičemž se v tomto posudku zároveň uvádí, že výraznější tendence k ovlivňování nezletilého ve prospěch svých stanovisek je přítomna na straně matky. Podle stěžovatele má soud přihlédnout též ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem. Otec tuto schopnost projevil, byl ochoten se dohodnout, matka ovšem nikoliv. Soud schopnosti rodičů dohodnout se nezkoumal, případně z nich nevyvodil žádné důsledky. Soud, uvádí dále stěžovatel, nevyvodil žádné důsledky ani ze skutečnosti, že matka nezodpovědně kromě jiného odešla ze společné domácnosti a porušila svoji povinnost dle ust. §18 zákona o rodině. Konečně stěžovatel namítá, že soud nevzal v úvahu ani stanovisko opatrovníka.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle ust. §75 odst. 1 věta před středníkem zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona.
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 12 Co 369/2004, ve výroku pod bodem III., kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., a věc byla soudu prvního stupně v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, je nutno konstatovat, že podaná ústavní stížnost je v této části nepřípustná.
Z důvodu zrušujícího výroku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu řízení v předmětné věci před obecnými soudy dosud pravomocně neskončilo, u Okresního soudu v Domažlicích bude ve věci probíhat další řízení ohledně stanovení vyživovací povinnosti, ve kterém bude mít stěžovatel možnost v plné míře uplatnit svá procesní práva. Teprve poté, co řízení ve věci stanovení vyživovací povinnosti bude pravomocně skončeno - a tedy po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv - může případně stěžovatel, nebude-li s výrokem soudu spokojen, za podmínek stanovených zákonem podat ústavní stížnost a domáhat se tak ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod v řízení před Ústavním soudem.
Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti, týkající se výchovy nezletilého dítěte, která splňuje zákonné formální náležitosti, takže nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé, uvádí Ústavní soud následující:
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§157 odst. 2 o. s. ř.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 12 Co 369/2004, v jeho zbývajících výrocích z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není důvodná.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.
Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci rovněž nejedná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
V odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 12 Co 369/2004, Krajský soud v Plzni uvedl, že v přezkoumávané věci provedl soud prvního stupně dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí o výchově nezletilého D.. Z těchto důkazů však nevyvodil odpovídající závěry. Podle odvolacího soudu je nepochybné, že oba rodiče jsou schopni se o nezletilého řádně starat a vychovávat jej, byť v minulosti byl podíl matky na jeho výchově nesrovnatelně větší než podíl otce. Soud prvního stupně však vzal nedostatečným způsobem v úvahu především skutečnost, že společná výchova plní svůj účel jedině tehdy, jsou-li rodiče schopni dohodnout se na řešení všech problémů spojených s výchovou dítěte. Skutečnost, že toho rodiče nezletilého D. nejsou schopni, osvědčuje i to, že nezletilý trpí nervozitou a nesoustředěností. Ani argument, že se rodiče ve skutečnosti v péči o nezletilého po týdnu střídají po poměrně dlouhou dobu, nemůže nic změnit na závěru, že střídavá výchova není v zájmu nezletilého D. Tomu svědčí, uvádí odvolací soud, i skutečnost, že se již projevují důsledky odlučování nezletilého D. od jeho polorodého bratra M.. Dochází k oslabení citové vazby mezi sourozenci, rozchod rodičů a střídavá výchova obě děti vážně poškodily. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku pod bodem I. podle ust. §220 odst. 1, 2 o. s. ř., změnil tak, že nezletilého D. svěřil jak pro současnou dobu, tak i pro dobu po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky. Při tomto rozhodnutí vzal soud v prvé řadě v úvahu zájem nezletilého dítěte. Přihlédl i k tomu, že matka se o nezletilého bez jakýchkoli závad starala, a že ani v době rozhodování soudu nebyly zjištěny v její péči o nezletilého žádné nedostatky. Nezletilý má k oběma rodičům citový vztah, nepreferuje ani jednoho z nich. Oba rodiče jsou schopni nezletilého řádně vychovávat. Ve prospěch přijatého řešení svědčí, uvádí dále odvolací soud, v neposlední řadě i to, že je v zájmu obou sourozenců, aby vazby mezi nimi zůstaly zachovány a aby nebyly žádnými okolními vlivy narušovány.
V projednávané věci provedl okresní soud dokazování v rozsahu, který shledal odvolací soud dostatečným pro rozhodnutí o výchově nezletilého. Z provedeného dokazování ovšem odvolací soud vyvodil od soudu prvního stupně odlišné závěry. Své rozhodnutí krajský soud řádně a přesvědčivým způsobem odůvodnil, když - vzhledem k námitkám stěžovatele uplatněným v ústavní stížnosti - zejména podrobně rozvedl, proč dal přednost svěření nezletilého do výchovy matky. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci odvolací soud dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí (ust. §157 o. s. ř.).
Ústavní soud je toho názoru, že posouzení konkrétních okolností případu - v projednávané věci zejména posouzení prioritních zájmů nezletilého dítěte, které má být svěřeno do výchovy jednomu z rodičů, popřípadě do střídavé výchovy - přísluší výlučně obecným soudům, a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do těchto citlivých rodinně právních vztahů, pokud postup obecných soudů nesignalizuje porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 12 odst. 2 , čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny, či porušení čl. 3 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 12 Co 369/2004, ve výroku pod bodem III., podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona; ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu