ECLI:CZ:US:2004:3.US.713.02
sp. zn. III. ÚS 713/02
Usnesení
III. ÚS 713/02
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické, o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. H. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2002 sp. zn. 19 Co 15/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností - z důvodů v ní blíže rozvedených - domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové shora označeného, jímž byl výrokem uvedeným pod bodem I. zčásti potvrzen (ve výrocích I., II. a V., tj. ve výrocích zamítajících žalobu stěžovatele na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatele a žalované k členskému podílu ve stavebním bytovém družstvu a o náhradě nákladů řízení státu) rozsudek soudu I. stupně a zčásti (ve výroku III., pokud jím bylo stěžovateli ve spojeném řízení uloženo k návrhu žalované zaplatit jí částku 30.817,- Kč) byl změněn tak, že se žaloba ohledně částky 26.419,- Kč zamítá, jinak ve zbytku ohledně částky 4.398,-Kč byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen, změněn byl rovněž výrok IV. o nákladech řízení před soudem I. stupně. Výrokem uvedeným pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu pak bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Zároveň s ústavní stížností podal stěžovatel proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu i dovolání. Na rozdíl od ústavní stížnosti však dovolání podal pouze do těch výroků rozsudku odvolacího soudu, pokud jimi byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně v jeho výrocích I. a II. a do výroku o nákladech odvolacího řízení. Tomuto dovolání stěžovatele Nejvyšší soud po kladném posouzení jeho přípustnosti rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 590/2003 ze dne 31. března 2004 vyhověl a napadený rozsudek krajského soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I., II. a V. a rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I., II., IV., a V. zrušil a věc v uvedeném rozsahu (tj. v podstatě ve výrocích, týkajících se žaloby stěžovatele na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k členskému podílu a nákladů řízení) vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Za uvedeného stavu, který po částečném zrušení rozsudku odvolacího soudu nastal, tak řízení o žalobě stěžovatele na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k členskému podílu ve stavebním bytovém družstvu není pravomocně skončeno. V tomto rozsahu bude muset znovu ve věci rozhodnout soud I. stupně a právě s ohledem na to je třeba ústavní stížnost stěžovatele směřující do rozsudku krajského soudu v té jeho části, jež byla v mezidobí zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu, považovat za nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], neboť zatím nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli poskytuje (§75 odst. 1 cit.zák.).
Jak ze shora uvedeného plyne, stěžovatel - na rozdíl od podaného dovolání -napadá ústavní stížností rozsudek krajského soudu shora označený v plném rozsahu. I když z obsahu ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel v ní vyjadřuje nesouhlas s posouzením jeho žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k členskému podílu, musel se Ústavní soud, vázán nikoliv odůvodněním, nýbrž petitem ústavní stížnosti, zabývat ústavností té části rozsudku odvolacího soudu, která dovoláním nebyla napadena a nabyla tak právní moci tj. v podstatě výrokem, jímž byl měněn rozsudek soudu I. stupně, týkající se vzájemné žaloby žalované směřující proti stěžovateli na vrácení bezdůvodného obohacení získaného stěžovatelem užíváním družstevního bytu v době, kdy jeho výlučnou nájemkyní již byla pouze žalovaná. V této části však Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, když v tomto směru lze zcela odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Ten totiž své rozhodnutí o povinnosti stěžovatele zaplatit žalované částku 4.398,-Kč z uvedeného titulu řádně zdůvodnil, a to i pokud jde o skutková zjištění, odkazem na zprávu příslušného stavebního družstva. Sám stěžovatel v důvodech své ústavní stížnosti v poměru k této části napadeného rozhodnutí také v zásadě ničeho nenamítá.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost zčásti odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustná, zčásti jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) cit.zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2004