ECLI:CZ:US:2004:3.US.76.04
sp. zn. III. ÚS 76/04
Usnesení
III. ÚS 76/04
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A.K. D.zastoupeného Mgr. B. P. advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2003, sp. zn. 30 Co 287/2003, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. března 2003, sp. zn. Nc 373/2001, spolu s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální náležitosti podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2003 (30 Co 287/2003-189) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. března 2003 (Nc 373/2001-147-Zá) a tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho základních práv obsažených v čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel tvrdil, že jmenované obecné soudy nepostupovaly v souladu s Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí.
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. března 2003
(Nc 373/2001-147-Zá), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2003 (30 Co 287/2003-189), byl zamítnut návrh stěžovatele, aby soud rozhodl, že matka (L. K. D.r) je povinna vrátit nezl. K. K. D. do Spojeného království Velké Británie a Irska na adresu Embassy hotel Edgware Road, Londýn do 15 dnů od právní moci rozsudku, a že otec je oprávněn převzít nezl. K. K. D. a navrátit ho do Spojeného království Velké Británie a Irska na adresu Embassy hotel Edgware Road, Londýn a matka je povinna to strpět.
Stěžovatel odůvodnil porušení svých základních práv tak, že obecné soudy (Krajský soud v Praze a Okresní soud v Kutné Hoře) sice dospěly ke správnému závěru, že podle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí došlo k protiprávnímu přemístění nezl. K. z Velké Británie do České republiky, nesprávně však obecné soudy namísto nařízení přemístění podle čl. 12 této Úmluvy rozhodly podle čl. 13 písm. b), když shledaly, že je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Dále stěžovatel tvrdil, že matka neprokázala závažné důvody, proč od stěžovatele s nezl. K. odešla. Rovněž tak brojí proti tomu, jak obecné soudy posuzovaly jeho citový vztah k nezl. K.a nesouhlasí s argumentací obecných soudů, že si nezl. K. v České republice zvykl. Není chybou stěžovatele, že o jeho návrhu nebylo ihned rozhodnuto. Konečně nesouhlasí s tím, že by matka s dítětem neměla ve Velké Británii ty výhody, jako když ve Velké Británii žila, a že by jí tamní úřady neposkytly pomoc například při zajištění bydlení. Za diskriminující a hrubě urážlivé považuje stěžovatel tvrzení Okresního soudu v Kutné Hoře, že "navíc sám otec není anglickým státním příslušníkem, ale je státním občanem Francouzské republiky a alžírského původu a vlivy kultur jak anglické, tak francouzsko-alžírské by mohly na dítě v tomto věku působit značně chaoticky a nepříznivě". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře a Krajského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena.
S poukazem na §62 odst. 4 zákona žádal stěžovatel, aby jmenovaným obecným soudům bylo uloženo nahradit mu náklady řízení. Stěžovatel svůj návrh odůvodnil značnými průtahy v soudním řízení, a tím, že je odkázán na sociální dávky, neboť je nezaměstnaný.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Stěžovatelova ústavní stížnost je polemikou s právním názorem obecných soudů (Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře), který tyto obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci. V odůvodnění svých rozhodnutí se obecné soudy v souladu se zákonem vypořádaly s tvrzeními stěžovatele, která uplatnil před obecnými soudy, a rovněž tak s tím, jak aplikovaly Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Konkrétně pak s tím, proč shledaly podmínky pro použití čl. 13 této Úmluvy. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů (Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře) jsou v tomto směru ústavně konformní (§157
odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto těmto obecným soudům nic vytknout.
Ústavní soud je dle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jak jsou vpředu označena. Tvrzení stěžovatele, že v dané věci došlo k průtahům v řízení, není proto v dané věci relevantní, neboť stěžovatel se mohl bránit průtahům jiným procesním způsobem.
Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Odmítavý výrok [§43 odst. 2 písm. a) zákona] současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro vyhovění návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení (§83 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. srpna 2004