ECLI:CZ:US:2004:3.US.9.04
sp. zn. III. ÚS 9/04
Usnesení
III. ÚS 9/04
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele B. R. S. s. r. o., zastoupeného jednatelem Ing. R. B., právně zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2003 č. j. 8 Cmo 550/2001-67, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel, takto žalovaný v řízení před obecnými soudy, napadl v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž tento jako soud odvolací, po ústním jednání konaném bez přítomnosti stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, (v enunciátu přesně označené části) změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2001 č. j. 2 Cm 378/98-41 ve výroku sub I., ve zbytku jej potvrdil, a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud tak učinil poté, co neshledal podmínky opodstatňující odročení jednání (§211 ve spojení s §101 odst. 3 o. s. ř.), když dostatečný důvod nespatřoval v omluvě právního zástupce stěžovatele opřený o namítanou kolizi s jiným soudním jednáním. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem Vrchního soudu v Olomouci došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tudíž i k vybočení z kautely zakotvené v čl. 90 Ústavy ČR, a proto se domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor jednotlivce vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Z obsahu spisu Krajského (obchodního) soudu v Ostravě sp. zn. 2 Cm 378/98, jejž si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že poté, co bylo na den 12. května 2003 v předmětné věci nařízeno jednání odvolacího soudu, když právnímu zástupci stěžovatele bylo příslušné předvolání doručeno dne 28. dubna 2003 (č. l. 61), Vrchní soud v Olomouci v uvedený termín jednání konstatoval na jeho počátku mimo jiné nepřítomnost tohoto zástupce, četl jeho omluvu (žádost o odročení jednání) na č. l. 63 a následně ve smyslu §101 odst. 3 vyhlásil usnesení, dle něhož i za těchto okolností bude jednáno v nepřítomnosti stěžovatele.
Ze spisu obecného soudu se rovněž podává, že citovaná žádost o odročení jednání nebyla co do svého odůvodnění nikterak důkazně doložena, když sama tato skutečnost (břemeno důkazní) již námitky stěžovatele činí nepříliš relevantními. Pokud jde o jejich vlastní obsah, v předmětné věci nešlo o věc (skutkově či právně) složitějšího charakteru a termín jednání byl právnímu zástupci stěžovatele sdělen s dostatečným časovým předstihem (doručení předvolání k jednání soudu konanému dne 12. května 2004 vykázáno 28. dubna, §115 odst. 2 o. s. ř.), pročež nelze než konstatovat, že navzdory jeho nepřítomnosti bylo lze ve věci podaného odvolání jednat a meritorně rozhodnout, když právnímu zástupci stěžovatele nic nebránilo ve smyslu §25 odst. 2 o. s. ř. si zajistit řádnou substituci. Z uvedeného plyne, že kolize termínu jiného tvrzeného nařízeného jednání s ohledem na řečené tak nemohla být považována za důležitý důvod ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř., opodstatňující odročení jednání před odvolacím soudem.
Jinými slovy vyjádřeno, nelze akceptovat tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces v situaci, kdy on sám, resp. jeho právní zástupce realizaci určitého procesního práva, jež mu ústavní pořádek (čl. 38 odst. 2 Listiny) a posléze zákon (§221 ve spojení s §115 o. s. ř., §101 odst. 3 a contrario) přiznává, sám vyloučil způsobem, kterému není možno dle konkrétních skutkových okolností (viz shora) přiznat ústavněprávní relevanci. Na druhé straně sluší se dodat, že při respektování vůle účastníka řízení směřující k volbě jeho procesního zástupce, je následně věcí jeho profesní odpovědnosti, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi ve vztahu ke svému klientovi vypořádá.
Pro shora uvedené důvody byla ústavní stížnost, vykazující znaky zjevné neopodstatněnosti, Ústavním soudem podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004