ECLI:CZ:US:2004:3.US.93.03
sp. zn. III. ÚS 93/03
Usnesení
III. ÚS 93/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. Š., zastoupeného Mgr. P. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2002, sp. zn. 6 To 236/2002, spolu s návrhem na vydání usnesení podle ust. §39 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecného soudu (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2002 -
6 To 236/2002-362) a tvrdil, že jím a řízením mu předcházejícím došlo k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. ledna 2002
(6 T 99/2001-322), ve znění potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2002 (6 To 236/2002-362), byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby [§148 odst. 1, 2 tr. zák., účinného od 1. ledna 2002], kterého se měl dopustit tím, že:
1. jako plátce daně z přidané hodnoty za svou firmu O. v přiznání k dani z přidané hodnoty (DPH) podaného u Finančního úřadu v Karlových Varech:
* za IV. čtvrtletí roku 1995 uplatnil fakturu č. 95-324/100100 z 30.12.1995 od dodavatele Cimex Holding, a. s., na DPH ve výši 6.723,- Kč,
* za II. čtvrtletí roku 1996 uplatnil fakturu č. 11/771-0796/1 s datem vystavení 29. 5. 1996 od dodavatele Compuco, spol. s r. o., na DPH ve výši 38.500,- Kč,
* za IV. čtvrtletí roku 1996 uplatnil fakturu č. 28396 z 20.12.1996 od dodavatele Kryma, s. r. o., na DPH ve výši 101.783,20 Kč,
přičemž vykazovaný náklad nevynaložil, když všechny uplatněné faktury nebyly vystaveny uvedenými obchodními společnostmi, a tím dosáhl neoprávněného odpočtu DPH ve výši 147.006,40 Kč ku škodě státního rozpočtu České republiky, z něhož byly prostředky neoprávněně odčerpány,
2. jako plátce daně z příjmů fyzických osob, v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období z roku 1995 podaného Finančnímu úřadu v Karlových Varech, zkrátil daň tak, že záměrně vykázal hospodářský výsledek za rok 1995 o 105.880,01 Kč nižší, než měl vykázáno v hlavní knize, dále do základu pro výpočet tohoto druhu daně započetl náklady ve výši 30.560,- Kč a tento náklad doložil fakturou dodavatele C. H., a. s., přičemž tento náklad nevynaložil, neboť faktura nebyla vystavena uvedeným vystavovatelem, a tím zkrátil daň z příjmů fyzických osob za rok 1995 o částku 38.668,- Kč,
3. jako plátce daně z příjmů fyzických osob, v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996, zkrátil tuto daň tak, že
* záměrně neuvedl v daňovém přiznání své příjmy ze závislé činnosti za rok 1996 u obchodní společnosti C. H., a. s., ve výši 28.054,- Kč jako základ daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků,
* neoprávněně do základu pro výpočet této daně započetl náklad 484.619,30 Kč, který doložil fakturou dodavatele K., s. r. o, přestože mu tento náklad nevznikl a faktura nebyla vystavena uvedeným vystavovatelem,
* neoprávněně od základu pro výpočet tohoto druhu daně započetl náklad 174.993,- Kč, který doložil fakturou od dodavatele C., spol. s r. o., přičemž tento náklad ve skutečnosti nevynaložil, když se jednalo o fakturu, která nebyla vystavena uvedenou obchodní společností, a tímto jednáním zkrátil daň z příjmů fyzických osob za rok 1996 o částku 223.140,- Kč ke škodě České republiky.
Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců (§148 odst. 1 tr. zák.) s tím, že výkon uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků (§58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák.).
Podle odůvodnění ústavní stížnosti spatřoval stěžovatel porušení svých základních práv v tom, že "popis subjektivní stránky jednání není v podstatě obsažen ani v samotné obžalobě a také že orgány činné v trestním řízení se v průběhu celého řízení subjektivní stránkou jednání stěžovatele vůbec nezabývaly, natož aby se ji snažily prokázat". Stěžovatel se proto domnívá, že v důsledku nezákonného sdělení obvinění byla proti němu nezákonným způsobem podána obžaloba, a tedy jsou nezákonná i odsuzující rozhodnutí obecných soudů. Byly tedy porušeny i základní zásady trestního řízení. Dále stěžovatel poukázal na to, že porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nemůže být konvalidováno tvrzením, že stěžovatel byl po celou dobu zastoupen obhájcem a musel tedy vědět, že je proti němu vedeno trestní stíhání z úmyslného trestného činu. Stěžovatel, poukazujíc na to, že vyčerpal všechny procesní prostředky, jež měl k dispozici, navrhl, aby Ústavní soud vydal usnesení podle ust. §39 zákona a aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni, jak je vpředu označeno, zrušil.
Účastník řízení, Krajský soud v Plzni, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že v dané věci neprováděl v rámci veřejného zasedání dokazování a ani důkazy provedené soudem I. stupně neopakoval; byl proto vázán hodnocením důkazů soudem I. stupně (§263 odst. 7 tr. ř.). Námitky procesního charakteru, které uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, Krajský soud v Plzni přezkoumal a své úvahy promítl do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Účastník poukazuje na to, že stěžovatel nevyčerpal všechny procení prostředky (dovolání). Dle jeho názoru byl dán dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Účastník nevznesl žádný procesní návrh stran ústavní stížnosti.
Krajské státní zastupitelství v Plzni se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 6 T 99/2001, který obdržel dne 15. prosince 2003, a s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel své obecné a blíže nekonkretizované tvrzení o absenci "popisu subjektivní stránky" odůvodňoval tím, že se jí orgány činné v trestním řízení nezabývaly a ani se jí nesnažily prokázat. Jde tedy o tvrzení skutkové povahy, které se dotýká procesního postupu těchto orgánů. Ústavní soud se k námitce účastníka zabýval tím, zda je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona). Vzhledem k zmíněné povaze tvrzení stěžovatele a restriktivní praxi Nejvyššího soudu ČR, ve vztahu k dovolacím důvodům uvedeným v §265b odst. 1 tr. ř., Ústavní soud považuje ústavní stížnost za přípustnou.
Ke zmíněné námitce stěžovatele, která tvoří těžiště ústavní stížnosti, se sluší konstatovat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a zejména pak z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, jak je vpředu označeno, vyplývá, že označené soudy se tímto tvrzením stěžovatele, které uplatnil v podstatě shodně v řízení před obecnými soudy (v doplnění odvolání), zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s ním ústavně konformním způsobem vypořádaly (§125, §134 odst. 2 tr. ř.), a to natolik, že ani pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze těmto obecným soudům cokoli vytknout.
Z připojeného spisu obecného soudu plyne, že stěžovatel (ani jeho obhájce) nevyužili možnosti prostudovat spis (č. l. 201), před vynesením rozhodnutí v řízení před soudem I. stupně byl zamítnut návrh na výslech svědka P. K., procesní strany další důkazy nenavrhly (č. l. 313), poté bylo přistoupeno k závěrečným řečem. Odvolání podal stěžovatel prostřednictvím svého tehdejšího obhájce, návrhy na provedení důkazů v něm nevznesl (č. l. 336 až 340) ani v jeho doplnění (č. l. 354 až 356), a v protokolu o veřejném zasedání ze dne 6. listopadu 2002 (č. l. 359) je uvedeno, že nejsou žádné návrhy na doplnění dokazování. Odvolací soud dokazování neprováděl. Z uvedeného plyne, že stěžovatel neměl námitky proti skutkovému stavu věci. Ze spisu dále vyplývá, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, a to zejména listinnými důkazy - fakturami, k nimž byly vyslechnuti svědci (zástupci daňových subjektů), dále byly slyšeny svědkyně - pracovnice finančního úřadu a vyžádána zpráva finančního úřadu o vyčíslení škod, když postupováno bylo dle názoru nalézacího soudu tak, aby byla zohledněna toliko jednání, která byla kryta úmyslným zaviněním stěžovatele a nikoli pouze zaviněním z nedbalosti. Byl tedy zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), a to i ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci přijaly obecné soudy právní závěr, který má v provedeném dokazování oporu. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a za daných okolností pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Ústavní soud není totiž další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly ostatně stěžovatelem ani tvrzeny.
Ze spisu obecného soudu rovněž plyne, že ve věci posuzované ústavní stížnosti nejsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, za splnění kteréžto podmínky by bylo porušeno právo na fair proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavního soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), a dále to, že nalézací soud rozhodl o skutku popsaném v obžalobě (§220 odst. 1 tr. ř.), jež byla podána pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§176 odst. 2 tr. ř.).
Nelze proto než uzavřít, že z rozboru věci plyne, že stěžovatel byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Stěžovateli byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby tak, aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a bylo mu tedy zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jehož ostatně náležitě využil. Nedošlo proto k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti, nebylo nutné zabývat se návrhem stěžovatele na vydání usnesení podle §39 zákona, který Ústavní soud obdržel dne 27. ledna 2004.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. února 2004