ECLI:CZ:US:2004:3.US.94.04
sp. zn. III. ÚS 94/04
Usnesení
III. ÚS 94/04
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., , , zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 6 A 101/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i jiné formální předpoklady podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2003 (6 A 101/2001-46) a tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva. V této souvislosti stěžovatel poukázal na čl. 10 Ústavy ČR, zaručující závaznost ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách upřednostňující tuto smlouvu před zákonem, čl. 3 Listiny základních práv a svobod - zákaz diskriminace, zaručující základní práva a svobody všem bez rozdílu, bez ohledu mimo jiné i na jejich postavení.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. září 2001 (č. 361), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie České republiky - úřadu vyšetřování pro Českou republiku č. 87/2001 ze dne 30. května 2001, jímž byl stěžovatel propuštěn podle §106 odst. 1 písm. d) zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 186/1992 Sb.), ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky s tím, že služební poměr končí uplynutím dvou kalendářních měsíců následujících po dni doručení rozhodnutí (§108 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb.).
Skutkově se věc měla tak, že stěžovatel byl ze služebního poměru propuštěn pro závažné porušení služební povinnosti [§28 odst. 1 písm. a) zák. č. 186/1992 Sb. a §2 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů], jehož se dopustil tím, že v rozporu s čl. 79 odst. 1 Instrukce pro vyšetřovatele a policejní orgány Policie České republiky v postupu v trestním řízení nezajistil evidenci sakrálních předmětů v hodnotě nejméně 36 000,- Kč uložených pod ČVS: VV-53/1989 OÚV Tábor, a později tyto předměty sám odvezl bez řádného evidenčního podchycení mimo úřad vyšetřování. Do současné doby věrohodným způsobem nedoložil, jak s nimi naložil, a není fakticky ani dokladově známo, kde se odvezené předměty nacházejí.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že žádný z dokladů, které jí v souvislosti s šetřením daného případu předložil, nebyl inspekcí ministerstva vnitra prošetřen. Tvrdí, že měl do začátku měsíce února 2001 doklad (potvrzení) o převzetí sakrálních předmětů pracovníky kriminální služby k dispozici, přesto s ním pracovníci inspekce poprvé jednali 22. května 2001. Pracovníci inspekce vůbec neprověřovali, zda věci byly evidovány v knize zajištěných věcí, nebyly činěny žádné adekvátní kroky k zjištění pracovníků kriminální služby, kteří sakrální předměty převzali, naopak byly soustřeďovány úřední záznamy zaměřené na profesní likvidaci stěžovatele. Při určení míry zavinění bylo zcela opomenuto ust. §27 zák. č. 186/1992 Sb. Zvažována nebyla ani možnost kárného postihu bez ohledu na celoživotní bezúhonnost stěžovatele a skutečnost, že se nacházel v předdůchodovém věku. Sakrální předměty ležely na úřadu vyšetřování dlouhá léta a rovněž byla sporná jejich hodnota. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl prakticky seznámen s okolnostmi, za jakých bylo jeho konání šetřeno, může se jen obtížně vyjádřit ke skutečnosti, zda nadřízený orgán dodržel všechny zákonné podmínky pro to, aby s ním pro nakládání se sakrálními předměty mohl ukončit pracovní poměr. Stěžovatel proto navrhl zrušit rozsudek Nejvyššího správního soudu, jak je vpředu označen.
K výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Nejvyšší správní soud, který ve svém vyjádření uvedl, že se zabýval všemi žalobními body a vyložil jednotlivá ust. zák. č. 186/1992 Sb., jejichž porušení bylo v žalobě tvrzeno. Učinil tak v mezích, které mu právní řád dovoluje, skutkový a právní základ věci podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, když byl vázán důvody žaloby. Účastník odkazuje na odůvodnění sého rozhodnutí a poukazuje na to, že pouhý neúspěch stěžovatele v řízení o žalobě nezakládá a priori to, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Tvrzení stěžovatele tedy nejsou důvodná, a proto účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl z důvodu její zjevné neopodstatněnosti. Vedlejší účastník řízení, Ministerstvo vnitra, se postavení vedlejšího účastníka vzdalo tím, že se ve stanovené lhůtě nevyjádřilo, o čemž bylo ve výzvě Ústavního soudu výslovně poučeno (č. l. 5 spisu Ústavního soudu).
Ústavní soud si vyžádal spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 101/2001 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejprve je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů stěžovatel svou ústavní stížností usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jak je vpředu označeno, vyplývá, že na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci vyvodil tento obecný soud v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor na důvodnost správní žaloby stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnil (§64 s. ř. s., §157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu nic vytknout.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem účastníka řízení, že zaujetím
jiného - stěžovateli nepříznivého - právního názoru nemohlo dojít bez dalšího k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by ve stěžovatelově věci došlo k porušení pravidel procesního předpisu a rovněž tak lze z podkladů zde obsažených zaujatý právní názor o závažném porušení služební povinnosti stěžovatelem dovodit. Ústavnímu soudu pak v daných souvislostech, vzhledem k jeho již zmíněné pravomoci, nepřísluší posuzovat, v jaký následek mohlo nebo mělo stěžovatelovo jednání vyústit, zda v propuštění stěžovatele ze služebního poměru, či uložení jiné sankce.
Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jak je vpředu označeno, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. srpna 2004