ECLI:CZ:US:2004:4.US.127.04
sp. zn. IV. ÚS 127/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V. zastoupeného JUDr. A. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2004, čj. 19 Co 288/2002 - 67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Podáním předaným k poštovní přepravě dne 25. 3. 2004, které si stěžovatel sepsal sám, napadl blíže neurčené rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Po výzvě k odstranění vad došla dne 8. 6. 2004 Ústavnímu soudu řádná ústavní stížnost stěžovatele, ve které navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2004, čj. 19 Co 288/2002 - 67. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že i když nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, které mu zákon poskytuje, tj. z neznalosti nevyužil svého práva podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jeho stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, protože má ve své péči nezletilou dceru V. V., nar. 29. 9. 1997, které se uvedené rozhodnutí rovněž týká. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na bydlení, čímž měly porušit čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 16 Evropské sociální charty. Rozsudek odvolacího soudu je rovněž, podle stěžovatele, v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud, předtím než se začal zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, přezkoumal nejprve, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k projednání, mj. se zabýval přípustností návrhu.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, C.H.Beck, Praha 2001, str. 79. Podle principu subsidiarity je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1, ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Zákon připouští za splnění určitých podmínek z tohoto obecného pravidla výjimku. Podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neodmítne Ústavní soud přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. května 2002, čj. 11 C 221/2001 - 52, bylo zjištěno, žaloba města Hulín na přivolení z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále jen "ObčZ") odůvodněná tím, že žalovaný (stěžovatel) dlouhodobě neplatil nájemné a služby s tím spojené, byla zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 ObčZ.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudek okresního soudu změnil v tom, že přivolil k výpovědi z nájmu bytu dané žalobcem, jako pronajímatelem (městem Hulín), stěžovateli pro dlouhodobé neplacení nájemného. Stěžovateli uložil povinnost označený byt vyklidit a předat žalobci do patnácti dnů po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty po zajištění přístřeší. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že žalobce nabízel stěžovateli menší byt o velikosti 1+1, s nižším nájemným, tuto nabídku však stěžovatel neakceptoval. Rozsudek odvolacího soudu obsahuje poučení, podle kterého je možno podat proti němu dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Stěžovatel ve stížnosti v podstatě nesouhlasí s tím, jak krajský soud aplikoval ustanovení §712 ObčZ o bytové náhradě a tento postup považuje za zásah do svého práva na bydlení. V řízení ovšem vyšlo najevo, že žalobce nabízel stěžovateli menší byt o velikosti 1+1, s nižším nájemným, které by mu mohlo vyhovovat s ohledem na jeho sociální situaci. Tuto nabídku však stěžovatel neakceptoval. Vystavil se tak riziku, že výsledek soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu bude pro něj ještě méně výhodný než nabídka pronajímatele. K tomu také došlo a krajský soud rozhodl, že pronajímatel je stěžovateli povinen zajistit pouze přístřeší. Neshledal tedy v dané věci důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §712 odst. 5 ObčZ pro přiznání bytové náhrady v podobě náhradního ubytování, popřípadě náhradního bytu.
Proti rozsudku krajského soudu stěžovatel dovolání nepodal, ačkoli byl o možnosti jeho podání zcela srozumitelně a jasně poučen v poučovací části rozsudku krajského soudu. Sama tato skutečnost by činila jeho ústavní stížnost návrhem nepřípustným podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, což je důvod pro její odmítnutí soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel se ovšem ve věci domáhal postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka uvedená v odst. 1 (tj. vyčerpání všech opravných prostředků), jestliže ústavní stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení nejsou v dané věci naplněny. Základní podmínkou pro postup podle uvedeného ustanovení musí být skutečnost, že stěžovatel byl zasažen ve svých ústavně zaručených právech nebo svobodách pravomocným rozhodnutím, v konkrétním případě rozhodnutím soudu. V přezkoumávané věci se tak nestalo. Podstatou sporu před obecnými soudy je skutečnost, že stěžovatel, jako nájemce bytu, neplnil jednu ze svých základních povinností, tj. neplatil pronajímateli řádně a včas nájemné. Tím spustil sankční mechanismy, mezi něž patří řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) ObčZ. Výsledek řízení před obecnými soudy byl tedy dán předchozím chováním stěžovatele, prokázaného řádnými skutkovými zjištěními a aplikací příslušných ustanovení §711 a §712 ObčZ.
Ve věci není splněna ani podmínka, že ústavní stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Celé řízení před obecnými soudy bylo vyvoláno jeho chováním, za které nese důsledky. Stěžovatel totiž minimálně dvakrát, v tak stěžejní otázce, jakou je jeho bydlení, spoléhal na výjimečná řešení. Jednak nepřijal nabídku pronajímatele v podobě menšího bytu a volil cestu soudního sporu. Proti měnícímu rozsudku krajského soudu nepodal dovolání, ač bylo přípustné a o jeho přípustnosti byl výslovně poučen. Nakonec se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přezkoumání své věci Ústavním soudem tak, jako by Ústavní soud byl další odvolací instancí. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť se nezabývá porušením "běžné zákonnosti" a do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout pouze tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatelova ústavní stížnost nepřesahuje jeho vlastní zájmy. Není v ní nic, co by přesahovalo vlastní zájem stěžovatele a jeho dcery na bydlení, neobsahuje žádné znaky obecnosti, opakovatelnosti či přesahu, posouvající ji nad rámec konkrétního případu, v němž si všechny nepříznivé důsledky způsobil vlastním chováním.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu