ECLI:CZ:US:2004:4.US.130.04
sp. zn. IV. ÚS 130/04
Usnesení
IV. ÚS 130/04
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti J. S. a H. Z., zastoupených JUDr. Z. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2004, čj. 28 Cdo 1752/2002-320 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne14. 11. 2001, čj. 25 Co 398/2001-291, za účasti Města Benešov, Masarykovo nám. 100, zastoupeného JUDr. J. D., advokátem, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2004, doplněným podáním ze dne 3. 5. 2004, se J. S. a H. Z., (dále jen "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2004, čj. 28 Cdo 1752/2002-320 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2001, čj. 25 Co 398/2001-291.
Právní předchůdce stěžovatelů J. S. se spolu s M. S. domáhali žalobou podanou k Okresnímu soudu v Benešově dne 27. 5. 1991, aby bylo uloženo Městu Benešov uzavřít s nimi podle zákona č. 87/1991 Sb., a též samostatně s J. S. podle zákona č. 403/1990 Sb., dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí v k.ú. Benešov,
Ve věci rozhodovaly obecné soudy všech stupňů včetně soudu dovolacího vícekrát.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 3. 2000, čj. 7 C 1389/99-207 byla žaloba zamítnuta. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobci jsou sice oprávněnými osobami ve smyslu příslušných restitučních zákonů, nemovitosti však nelze vydat, neboť jsou zastavěny stavbou - parkovištěm. Soud I. stupně rovněž zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky specifikovaných pozemků.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2001 byl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrzen (s upřesněním znění výroku rozsudku). Odvolací soud dospěl k závěru, že skutkový stav zjištěný soudem nalézacím je dostatečným objasněním pro rozhodnutí ve věci. Proto pokládal za nadbytečné doplnit dokazování revizním znaleckým posudkem, jak to navrhovali žalobci. Zásadní otázkou ve věci bylo posouzení toho, zda předmětné pozemky byly po převzetí státem zastavěny stavbou, jež znemožňuje jejich vydání.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů a M. S. usnesením ze dne 15. 1. 2004 jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že ve věci se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V odůvodnění poukázal na svoji judikaturu k otázce, co je třeba považovat za zastavění pozemku.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 11 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedená tvrzení však nekonkretizovali podrobnější argumentací ústavněprávní. Porušení spatřují v tom, že dle jejich přesvědčení právní názor obecných soudů nerespektoval ustanovení §119 odst. 2 občanského zákoníku, tj. objektivní nemožnost u stavby parkoviště rozlišovat nadzemní část stavby a její pevné základy, které by ji měly spojovat se zemí. Obecné soudy tedy v rozporu s §119 obč. zák. parkoviště nepovažovaly za součást pozemku, ale za samostatnou nemovitou věc. To považují za otázku zásadního právního významu, což tvrdili v průběhu celého řízení.
Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Město Benešov, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhlo, aby ji Ústavní soud nálezem zcela zamítl. Dle jeho názoru ústavní stížnost obsahuje stejná tvrzení, jak byla uvedena již v dovolání a s nimž se dovolací soud vyrovnal v odůvodnění svého usnesení.
Ústavní soud vyžádal spisy Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 7 C 1389/99, 3 C 306/91 a 7 C 1134/98, a poté, co se seznámil s jejich obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení, vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
K namítanému porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy Ústavní soud především uvádí, že cit. články nemají samostatnou existenci a jsou zahrnuty v základním právu na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 a násl. Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z vyžádaných spisů však Ústavní soud nezjistil jakýkoliv náznak porušení tohoto základního práva. To obdobně platí i pro tvrzené porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stejně tak tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny postrádá konkrétní ústavněprávní argumentaci, nehledě na to, že - jak vyplývá např. z nálezu uveřejněného pod č. 5 ve Svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR - pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně.
Podstatou ústavní stížnosti je dle názoru Ústavního soudu nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením jejich věci obecnými soudy. V tomto směru je však Ústavní soud nucen konstatovat, že právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatelů. Jinak řečeno, ze samotné skutečnosti, že civilní spor byl rozhodnout v neprospěch jedné ze stran a v rozporu s jejím právním názorem, nelze bez dalšího dovodit, že řízení bylo nespravedlivé ve smyslu čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé však v odůvodnění své stížnosti jiné relevantní tvrzení neuvedli a ani z obsahu vyžádaných spisů není patrno, že by v řízení před obecnými soudy jakkoliv byly porušeny principy ústavně souladného procesu. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv princip rovnosti zbraní, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatelé mylně domnívají), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jejich mínění, hodnotit důkazy tak, jako si oni představují, a dospět k právním závěrům, které mají oni za správné. To, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu. Dovolací soud pak zcela v souladu se svým posláním sjednocovat judikaturu obecných soudů v odůvodnění svého usnesení podrobně objasnil, proč rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Na závěr Ústavní soud poznamenává, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nelze ani považovat za rozporná s účelem restitučních předpisů, jímž je zmírnění majetkových křivd vzniklých v rozhodném období. Stěžovatelé jsou oprávněnými osobami a byť jim nebyla přiznána naturální restituce jejich majetku, náleží jim finanční náhrada za podmínek stanovených zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, resp. zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 7. 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu