ECLI:CZ:US:2004:4.US.142.03
sp. zn. IV. ÚS 142/03
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 27. října 2004 sp. zn. IV. ÚS 142/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. F. Z., CSc., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 10. 2002 sp. zn. 58 Co 252/2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 15. 1. 2002 sp. zn. 9 C 6/99, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru jeho zaměstnavatelem.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2002 sp. zn. 58 Co 252/2002 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. ledna 2002 sp. zn. 9 C 6/99 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") stěžovatel napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002 sp. zn. 58 Co 252/2002, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 1. 2002 sp. zn. 9 C 6/99. Obvodní soud pro Prahu 6 výše označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru jeho zaměstnavatelem, V. ú. r. v. (dále též "vedlejší účastník"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla náhrada mzdy stěžovatele z neplatného rozvázání pracovního poměru za období přesahující šest měsíců podle §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce").
Stěžovatel tvrdí, že stěžejním důvodem, proč mu výše označené obecné soudy nepřiznaly náhradu mzdy za období přesahující šest měsíců, byla skutečnost, že stěžovatel se měl dopustit zneužití práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů ve smyslu §7 odst. 2 zákoníku práce, a to na újmu práv vedlejšího účastníka.
Rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jakož i řízením, které jim předcházelo, bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť soud prvního stupně sice po zrušujícím usnesení odvolacího soudu doplnil dokazování o výslechy některých svědků, přesto však nevyslechl všechny svědky navržené stěžovatelem a neprovedl některé rozhodující listinné důkazy, aniž vysvětlil, proč se některými důkazními návrhy stěžovatele odmítl zabývat. Tento postup soudu prvního stupně založil jak nepřezkoumatelnost, tak současně i neústavnost vydaného rozhodnutí. Stěžovatel zdůrazňuje, že pokud soud prvního stupně zamítl jeho návrh na provedení dalších listinných důkazů [kontrolních zpráv vyhotovených Ministerstvem zemědělství, Ministerstvem financí, Ministerstvem pro hospodářskou soutěž (správně Úřadem pro hospodářskou soutěž) a Nejvyšším kontrolním úřadem], zatížil své rozhodování další procesní vadou spočívající v tom, že tento soud dospěl k závěrům, které jsou ve zcela zásadním rozporu se skutkovými zjištěními, k nimž by po jejich provedení jinak mohl dospět.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že v případě úplné akceptace jeho důkazních návrhů by soud prvního stupně nemohl vyvodit závěr, že kritické připomínky stěžovatele směřované proti vedení zaměstnavatele a jeho některým zaměstnancům přesahovaly rámce společenských i zákonných norem, a proto ve svém důsledku představují zneužití práv zaměstnance na úkor práv zaměstnavatele ve smyslu §7 odst. 2 zákoníku práce.
Ve vztahu k zamítavému usnesení soudu prvního stupně o neprovedení důkazu svědeckou výpovědí RNDr. E. Z., CSc., stěžovatel zdůrazňuje, že nesouhlasí jak s tímto rozhodnutím, tak i s jeho odůvodněním, a zdůrazňuje, že "mu není známo žádné ustanovení zákona, které by zakazovalo výslech manželky (manžela) účastníka řízení, neboť svědkem může být zásadně každý (§126 o. s. ř.), když soud může v takovém případě hodnotit okolnosti, které mohou mít vliv na věrohodnost svědka".
Dále stěžovatel vysvětluje svůj subjektivní pohled na konfliktní situace, které vznikly mezi ním a jeho zaměstnavatelem, na jejich vznik a příčiny, a zdůrazňuje, že s ním vedlejší účastník celkem dvakrát rozvázal pracovní poměr (dne 29. 4. 1997 a 25. 2. 1999), a v obou případech obecné soudy rozhodly o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel jednání vedlejšího účastníka, spojené s podáním trestního oznámení na jeho osobu, za "šikanu", a to s ohledem na skutečnost, že mu po doručení výpovědi byl ředitelem vedlejšího účastníka znemožněn přístup do jeho kanceláře a dalších prostor vedlejšího účastníka.
Objasnění všech těchto událostí, jejich časový sled i příčinná souvislost mezi nimi mělo podle stěžovatele pro posouzení skutkové stránky věci v projednávané věci podstatný význam. Pokud však odvolací soud výše uvedená procesní pochybení soudu prvního stupně neodstranil, byť na ně stěžovatel v odvolání poukazoval, a spokojil se pouze s konstatováním, že odvolací důvody [včetně námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu podle §205 odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] nejsou dány, porušil i on zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozsudků až do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, neboť v pravomocně skončeném řízení byl uznán povinným nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení v celkové částce 53 405 Kč, a vzhledem k tomu, že se v současné době nachází v tíživé finanční situaci, výkon předmětných rozhodnutí by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout jiným osobám.
Ústavní soud usnesením ze dne 23. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 142/03 odložil vykonatelnost napadených rozsudků, a to až do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, neboť dospěl k závěru, že podmínky ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. jsou v případě stěžovatele splněny.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 9 C 6/99, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatel (dříve žalobce) se domáhal žalobou podanou proti vedlejšímu účastníku řízení (dříve žalovanému) zaplacení náhrady mzdy ve výši 90 540 Kč spolu s příslušenstvím.
Ve věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 6, který rozsudkem ze dne 25. 4. 2000 č. j. 9 C 6/99-63 žalobu stěžovatele v plném rozsahu zamítl.
V odůvodnění soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel opřel důvodnost svého nároku o skutečnost, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 7 C 193/97-38 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 390/98-53 bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která byla stěžovateli dána vedlejším účastníkem dne 29. 4. 1997. Protože však vedlejší účastník umožnil stěžovateli nastoupit do zaměstnání až dne 27. 10. 1998, nárokoval stěžovatel náhradu mzdy za období od 1. 7. 1997 do 26. 10. 1998 s tím, že dosud mu vedlejší účastník na náhradě mzdy vyplatil jen částku 86 820 Kč, jako hrubý příjem za dobu šesti měsíců. Všechny tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky řízení sporné, proto se soud prvního stupně dále zaměřil na zkoumání, zda měl stěžovatel v označeném období jiné příjmy, resp. zda byl v tomto období někde zaměstnán, a zjistil, že stěžovatel obdržel na autorském honoráři částku 4 500 Kč a z příjmů ze závislé činnosti v SBD částku 12 450 Kč, dále obdržel menší částku za publikační činnost.
Z poučení o právech uchazeče o zaměstnání, které vydal úřad práce, soud zjistil, že jako uchazeč o zaměstnání nemůže být evidován občan, který vykonává funkci statutárního orgánu obchodní společnosti.
V rámci důkazního řízení si soud prvního stupně připojil pravomocné rozsudky ve třech sporech na ochranu osobnosti, které byly vedeny proti stěžovateli ředitelem vedlejšího účastníka a jeho vedoucími pracovníky, z nichž zjistil, že ve všech případech bylo stěžovateli uloženo zdržet se vůči těmto osobám hrubě urážlivých a nepravdivých tvrzení ve výrocích předmětných rozsudků přesně citovaných a dále mu bylo uloženo těmto pracovníkům zaslat omluvné dopisy v označeném znění. Přesto, že předmětné rozsudky ukládající stěžovateli konkrétní povinnosti nabyly právní moci, stěžovatel jemu uložené povinnosti nesplnil.
Soud prvního stupně zdůraznil, že po takto provedeném dokazování řízení dále nedoplňoval, neboť "získal dostatek podkladů pro své rozhodnutí ve věci". Z tohoto důvodu nepovažoval za nutné provedení stěžovatelem navrženého výslechu ředitele a pracovnice personálního odboru vedlejšího účastníka.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve věci jsou dány podmínky uvedené v ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, a proto vyhověl žádosti vedlejšího účastníka, aby stěžovateli nebyla přiznána náhrada mzdy za dobu přesahující šest měsíců, za které již byla náhrada mzdy vyplacena, neboť vyhovění návrhu stěžovatele by se příčilo dobrým mravům. Svůj závěr soud prvního stupně opřel jak o své zjištění, že stěžovatel se v inkriminovaném období nesnažil najít jiné zaměstnání, tak o odsouzeníhodné chování stěžovatele k nadřízeným i kolegům na pracovišti, které podle názoru soudu prvního stupně překročilo normy společenské i zákonné.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2000 č. j. 58 Co 358/2000-85 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména poukázal na to, že soud prvního stupně opřel své zamítavé rozhodnutí o bezdůvodné nezapojení stěžovatele do práce a jeho odsouzeníhodné chování k nadřízeným a kolegům na pracovišti. Odvolací soud má za to, že prvoinstanční soud "v tomto směru zcela nevyčerpal možnosti dané mu v rámci provádění dokazování, které by mělo být úplné a umožňující objasnit situaci na pracovišti stěžovatele v rozhodném období tak, aby důvody, pro které byla stěžovateli odepřena náhrada mzdy, byly dostatečně přesvědčující".
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně dále nedostatky v dokazování, neboť tento soud ve věci provedl pouze listinné důkazy, neprovedl však výslech žádných svědků, resp. statutárního zástupce vedlejšího účastníka, ačkoliv byli tito svědci stěžovatelem navrhováni. Soud prvního stupně rovněž nezkoumal, zda stěžovatel měl možnost obstarat si pro sebe vhodnou práci za přibližně rovnocenných podmínek. Argumentaci soudu prvního stupně, že důvodem postupu soudu ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce je chování stěžovatele na pracovišti, nepovažoval odvolací soud ve vztahu k citovanému ustanovení za případnou.
Závěrem proto odvolací soud soudu prvního stupně výslovně uložil v naznačeném směru doplnit dokazování, a to výslechem statutárního orgánu vedlejšího účastníka, případně dalších svědků navržených účastníky, kteří jsou informováni o poměrech na pracovišti stěžovatele v rozhodném období, a zvážit i provedení dalších důkazů (§120 odst. 1 a 3 o. s. ř.), a vypořádat se s relevantními námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání.
Jak vyplývá z podání stěžovatele, stěžovatel navrhoval výslech celkem šesti svědků, a to pracovníků a statutárního orgánu vedlejšího účastníka, a předložení konkrétního listinného dokladu. Stěžovatel poté změnil žalobní petit tak, že se nadále domáhá vyplacení náhrady mzdy ve výši 127 730 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 16. 10. 2001 byla tato změna žaloby připuštěna.
Podáním došlým soudu prvního stupně dne 25. 10. 2001 opětovně navrhl stěžovatel jako důkaz svědeckou výpověď již dříve označených osob: RNDr. E. Z., CSc., a Ing. J. K., CSc.
Na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 11. 12. 2001 byly zamítnuty návrhy stěžovatele na doplnění dokazování výslechem jeho manželky a vyžádání kontrolních zpráv z Ministerstva zemědělství, Ministerstva financí, Ministerstva pro hospodářskou soutěž (správně Úřadu pro hospodářskou soutěž) a Nejvyššího kontrolního úřadu.
Po takto doplněném dokazování Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 1. 2002 sp. zn. 9 C 6/99 žalobu stěžovatele zamítl. V tomto rozsudku vycházel soud prvního stupně jak z již dříve zjištěných skutečností uvedených v rozsudku ze dne 25. 4. 2000 sp. zn. 9 C 6/99, tak i dalších důkazů provedených v tomto řízení po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu. Ve vztahu k návrhům stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědkyně RNDr. E. Z., CSc., manželky stěžovatele, soud prvního stupně pouze konstatoval, že tento důkaz neprovedl pro jeho nadbytečnost; ze stejného důvodu neprovedl tento soud ani stěžovatelem navržený přezkum všech kontrolních zpráv vyhotovených shora označenými ministerstvy a Nejvyšším kontrolním úřadem, neboť závěry těchto šetření jsou dostatečně zřejmé jak ze zprávy Ministerstva zemědělství ze dne 2. 9. 1998, tak i z pravomocných rozsudků Krajského soudu v Praze vydaných v rámci řízení na ochranu osobnosti vedených proti stěžovateli.
S odkazem na doplněné dokazování dospěl soud prvního stupně k zjištění, že se stěžovatel v mezidobí pokoušel zapojit do práce, neboť minimálně v jednom případě se ucházel o práci v rámci výběrového řízení u jiného zaměstnavatele, publikoval závěry svých odborných prací a vykonával funkci statutárního orgánu SBD. Za všechny tyto činnosti byl honorován, přesto však, vzhledem ke své vysoké kvalifikaci a úzkému odbornému zaměření, nebyl v získání zaměstnání úspěšný. Tento neúspěch na trhu práce však nelze, jak zdůraznil soud prvního stupně, přičítat k tíži stěžovatele, neboť nelze po něm spravedlivě požadovat, aby se do pracovní činnosti zapojil za horších podmínek, než za jakých byl zaměstnán u vedlejšího účastníka.
Při rozhodování o žádosti vedlejšího účastníka o snížení, resp. nepřiznání náhrady mzdy pro chování stěžovatele na pracovišti v rozhodném období a pro konfliktní situace mezi ním a jeho nadřízeným, resp. ostatními spolupracovníky dospěl soud prvního stupně opětovně k závěru, že z provedeného dokazování vyplývá, že stěžovatel zneužil výkonu svých práv na újmu zaměstnavatele tím, že vědomě urážel své spolupracovníky i nadřízené ve snaze je v pracovním zařazení poškodit. Nepravdivá tvrzení šířil stěžovatel jak na různých úřadech a institucích, tak i mezi odbornou veřejností, proto takové jednání bylo nepochybně způsobilé poškodit občanskou čest a jméno osob fyzických a dobrou pověst zaměstnavatele. Z tohoto důvodu proto soud prvního stupně dovodil, že stěžovatel svým jednáním zneužil práva zaměstnance zaručená mu zákoníkem práce na újmu práv zaměstnavatele i dalších osob pracujících u něj v pracovním poměru (§7 odst. 2 zákoníku práce). Protože k takovému jednání stěžovatele neopravňovala ani okolnost, že s ním vedlejší účastník neplatně rozvázal pracovní poměr, vyhověl soud žádosti vedlejšího účastníka a náhradu mzdy přesahující dobu šesti měsíců, ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, nepřiznal, a jako nedůvodnou žalobu zamítl.
Stěžovatel v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně akcentoval zejména několik rovin: V prvé řadě připomněl, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval událostmi, které předcházely výpovědi dané stěžovateli, z nichž pramenily neshody mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. K tvrzenému znevažování dobré pověsti vedlejšího účastníka stěžovatel zdůrazňoval, že nepovažuje výtky, že záměrně inicioval u vedlejšího účastníka provedení několika kontrol státních orgánů, za důvodné, neboť by tím byla popírána opodstatněnost samotné existence těchto orgánů.
V doplnění odvolání stěžovatel zdůrazňuje, že jak v této věci, tak ani ve sporech na ochranu osobnosti nebylo objektivně zjištěno, zda jeho výhrady ke způsobu hospodaření vedlejšího účastníka byly důvodné či nikoliv.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2002 č. j. 58 Co 252/2002-197 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že po přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku a řízení, které mu předcházelo, s přihlédnutím k omezení odvolacích důvodů podle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Stěžovatelem uplatněné odvolací důvody odvolací soud označil za důvody, které lze podřadit pod ustanovení §205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s oběma právními závěry soudu prvního stupně, tj., že v dané věci není dán důvod ke snížení, resp. k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce proto, že by se stěžovatel v rozhodné době nezapojil do pracovního procesu, avšak je zde jiný důvod spočívající v chování stěžovatele v rozhodné době. S názorem soudu prvního stupně, že v projednávané věci je třeba brát zřetel na ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce, se ztotožnil i odvolací soud a zdůraznil, že označené ustanovení zákoníku práce je základním výkladovým vodítkem pro posuzování chování účastníků pracovně právních vztahů, uplatňování jejich práv a plnění jejich povinností. Pokud proto stěžovatel neplnil základní normy chování obvyklé ve společnosti, neboť své předchozí nepřijatelné jednání vůči nadřízenému a svým spolupracovníkům nijak nenapravil, zejména nesplnil pravomocnými rozsudky uložené povinnosti zaslat zástupci ředitele, řediteli odboru a řediteli vedlejšího účastníka omluvné dopisy za nepravdivé skutečnosti, které o nich uváděl ve svých dopisech adresovaných konkrétním osobám na různých státních institucích a úřadech, poškodil podle názoru odvolacího soudu práva vedlejšího účastníka jako zaměstnavatele. Tento postoj stěžovatele v rozhodném období, který rozhodně nenaplňoval meze oprávněné a konstruktivní kritiky, a nelze jej omluvit ani skutečností, že vedlejší účastník rozvázal se stěžovatelem pracovní poměr, označil odvolací soud za protiprávní, odůvodňující právní názor soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení. Odvolací námitky stěžovatele shledal nedůvodnými, když uplatněné odvolací důvody uvedené v ustanovení §205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. nebyly dány.
Závěrem odvolací soud znovu zdůraznil, že stěžovatel měl právo na kritiku vedlejšího účastníka, měl právo podat i stížnost, neměl však právo "činit kategorické a v tomto případě i nepravdivé závěry, že jednání vedoucích pracovníků vedlejšího účastníka naplňuje znaky skutkové podstaty trestných činů". Jednání stěžovatele bylo tedy podle názoru odvolacího soudu v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 věty prvé zákoníku práce, a to i za situace, kdy stěžovatel neměl v rozhodném období přístup do prostor vedlejšího účastníka. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně pokládal odvolací soud za dostatečný k vyvození odpovídajících závěrů, takže výslechu svědkyně RNDr. E. Z., CSc., již údajně nebylo třeba.
III.
K výzvě Ústavního soudu se jako účastník řízení vyjádřil Městský soud v Praze, který popřel tvrzení stěžovatele, že by jeho postupem, resp. postupem soudu prvního stupně bylo porušeno právo na spravedlivý proces tak, jak je garantováno Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou. Městský soud v Praze zdůraznil, že stěžovatel byl po celou dobu řízení před soudy obou stupňů zastoupen advokátem, jednání před soudy byla veřejná, a měl možnost, prostřednictvím svého právního zástupce, ve věci činit návrhy a vyjadřovat se. K námitce stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces v souvislosti s prováděným dokazováním, odvolací soud zdůraznil, že odvolací řízení proběhlo v systému neúplné apelace, při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně považoval tímto soudem zjištěný skutkový stav za úplný a dostačující pro své rozhodnutí a postupoval podle §212 s přihlédnutím k §205a odst. 1 o. s. ř. Odvolací důvody uplatněné stěžovatelem však neshledal důvodnými. Městský soud v Praze závěrem navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako nedůvodnou odmítl.
Další účastník řízení - Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne 15. 9. 2004, zdůraznil, že považuje předmětnou ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť stěžovatel byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem, který jeho jménem činil návrhy a vyjádření, tedy chránil práva stěžovatele jako účastníka řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 je dále toho názoru, že v řízení postupoval ve smyslu příslušných ustanovení o. s. ř., která v rámci sporného řízení ukládají povinnost účastníkům řízení doložit svá tvrzení důkazy, a příslušnému soudu za dodržení zásady volného hodnocení důkazů rozhodnout, které z navržených důkazů provede, a které nikoli. Jestliže proto rozhodování o rozsahu dokazování spadá výlučně do kompetence obecného soudu, pak je obvodní soud přesvědčen, že neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, pokud ve sporné věci rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, aniž vyhověl návrhům stěžovatele na doplnění dokazování. K těmto návrhům účastník řízení uvádí, že byly vymezeny dvěma podáními (ze dne 8. 3. 2001 a ze dne 25. 10. 2001). Dříve učiněný procesní návrh tak byl z pohledu účastníka "nahrazen" návrhem pozdějším, neboť úkony účastníků soud posuzuje podle jejich obsahu, a protože z obsahu podání ze dne 25. 10. 2001 je zřejmé, že stěžovatel v této fázi řízení trval na provedení pouze dvou důkazů, účastník řízení proto vyslechl svědka Ing. J. K., a výslech svědkyně RNDr. Z., CSc., usnesením zamítl spolu s ostatními nadbytečnými důkazy při jednání dne 11. 12. 2001.
Účastník zdůrazňuje, že stěžovatel po poučení podle ustanovení §119a o. s. ř. již další důkazní návrhy neuplatňoval, stejně jako netrval na provedení jiných důkazů ve svém závěrečném návrhu. Zamítnutí všech nadbytečných důkazů odůvodnil v rozsudku ze dne 15. 1. 2002.
Ze všech těchto důvodů navrhuje tento účastník zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastník, V. ú. r. v., ve svém vyjádření zdůrazňuje, že podle jeho názoru soud prvního stupně neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť z rozsudků obecných soudů týkajících se sporů na ochranu osobnosti bylo zřejmé, že není třeba provádět další dokazování výslechem svědků navržených stěžovatelem. Výslechy svědků Ing. S. K., CSc., a Ing. T. považoval soud prvního stupně za nadbytečné, což zcela odpovídá jeho právu určit, které z navržených důkazů provede a které nikoli. Vedlejší účastník připomíná, že stěžovatel dosud nesplnil jemu uložené povinnosti omluvit se vedoucím pracovníkům vedlejšího účastníka. V souvislosti s chováním stěžovatele vůči těmto pracovníkům považuje vedlejší účastník požadavek stěžovatele na náhradu mzdy za neodůvodněný a jsoucí v rozporu s dobrými mravy. Protože se s odůvodněním napadených rozsudků vedlejší účastník ztotožňuje, navrhuje, aby byla předmětná ústavní stížnost Ústavním soudem odmítnuta.
Stěžovatel po obdržení vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka zaslal Ústavnímu soudu repliku k těmto vyjádřením, ve které uvádí, že důvodem podání ústavní stížnosti bylo porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to zejména pokud jde o zjišťování skutkového stavu, tedy o provádění dokazování. Podstatnou v celé věci je tedy formální rovina celého řízení, nikoli meritorní výsledek sporu. V další části repliky stěžovatel znovu opakuje důvody, které jej vedly k výše uvedenému závěru.
Vyjádření vedlejšího účastníka považuje stěžovatel za irelevantní zejména z toho důvodu, že poukazuje na skutkové okolnosti věci, které však měly být v dostatečném rozsahu zjištěny právě obecnými soudy.
Ve vztahu k vyjádření účastníka řízení - Městského soudu v Praze stěžovatel souhlasí pouze s tím, že tento účastník v systému neúplné apelace nemohl sám zhojit vady řízení u soudu prvního stupně, měl však právě proto využít možnosti zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit k doplnění dokazování soudu prvního stupně.
Na základě žádosti Ústavního soudu (ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání ve věci podané ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Protože není součástí soudní moci, a není obecným soudům nadřízen, nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není v zásadě povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", a může tak činit pouze za předpokladu, že shledá porušení některých ústavních kautel.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel se domáhal (a to opakovaně) provedení řady důkazů, zejména výslechem svědků, pracovníků vedení vedlejšího účastníka, mezi něž patřili v inkriminované době i RNDr. E. Z., CSc., Ing. S. K. a Ing. T., stejně jako stěžovatel navrhoval provedení celé řady listinných důkazů.
Soud prvního stupně sice doplnil dokazování ke zjištění situace na pracovišti stěžovatele po zrušujícím usnesení odvolacího soudu výslechem Ing. J. K., Ing. J. a Mgr. L., ředitele vedlejšího účastníka; s důkazním návrhem stěžovatele ohledně výslechu RNDr. Z., CSc., se však oba obecné soudy vypořádaly jen stručným shrnutím, že jde o důkaz nadbytečný, neboť jmenovaná "je manželkou stěžovatele". V případě navrženého výslechu Ing. S. K. se tyto soudy s neprovedením tohoto důkazu nevypořádaly vůbec.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zastává neměnný právní názor, že obecné soudy mají bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provedou, a které nikoli, toto právo je však nezbavuje povinnosti pečlivě odůvodnit, co je vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považují provedení takového důkazu za nadbytečné.
Pokud tuto povinnost obecné soudy nesplní, zatíží své rozhodování porušením §157 o. s. ř., které v konečném důsledku znamená porušení ústavnosti.
Tak je tomu i v daném případě, kdy jak bylo shora uvedeno, došlo ze strany soudů obou stupňů k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s důkazními návrhy stěžovatele, jak mu to ukládá zmiňované ustanovení §157 o. s. ř. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ohledně této námitky stěžovateli vyhovět a napadené rozsudky zrušit.
Ústavní soud se při posouzení důvodnosti ústavní stížnosti a námitek v ní obsažených zabýval jak procesní stránkou projednávané věci, tak nemohl pominout i hledisko hmotněprávní, které je podle názoru Ústavního soudu závažné zejména tím, že se napadená rozhodnutí obecných soudů dotýkají i dalšího práva stěžovatele zakotveného v čl. 28 Listiny, které garantuje každému zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky s tím, že podrobnosti stanoví zákon.
Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2000 č. j. 58 Co 358/2000-85 konstatoval, že z ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce vyplývá, že za splnění podmínek tohoto ustanovení nárok na poskytnutí náhrady mzdy zde zásadně je, a ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce demonstrativním způsobem uvádí okolnosti, za nichž může být náhrada mzdy snížena, popřípadě nepřiznána vůbec. Dále zdůraznil, že pokud soud prvního stupně za další důvod pro odepření náhrady mzdy považuje chování stěžovatele na pracovišti, které "shledal v rozporu s dobrými mravy", nelze v této souvislosti vycházet z ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, ale z ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce, které upravuje výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, jichž nelze zneužívat na újmu práv jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti.
Soud prvního stupně poté vázán tímto právním názorem odvolacího soudu (ve smyslu ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř.) opřel své rozhodnutí o nepřiznání náhrady mzdy po uplynutí šesti měsíců ode dne, kdy stěžovatel oznámil vedlejšímu účastníku, že trvá na dalším zaměstnávání, již jen o ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce, neboť neshledal důvod pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce.
S tímto právním názorem obecných soudů nelze souhlasit.
Ustanovení §7 zákoníku práce sice obsahuje obecné výkladové pravidlo pro chování účastníků pracovněprávních vztahů při uplatňování jejich práv a povinností, tímto ustanovením však nejsou dotčeny nároky pracovníků podle dalších ustanovení zákoníku práce.
Ustanovení §61 zákoníku práce je sankčním opatřením, které stíhá zaměstnavatele za neplnění povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů mezi ním a zaměstnancem, zejména povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci [§35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce]. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce tedy může soud na základě žádosti zaměstnavatele, přesahuje-li celková doba, za kterou měla být poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, tuto povinnost zaměstnavatele vyplatit svému zaměstnanci mzdu snížit nebo nepřiznat ji vůbec. Při posuzování žádosti zaměstnavatele (podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce) je však soud oprávněn přihlížet jen k těm okolnostem, které existovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž zaměstnanci měla být poskytnuta náhrada, ale které se týkají poměrů zaměstnance (tj., zda byl stěžovatel v mezidobí někde zaměstnán, pokud ano, za jakých podmínek a výdělkových možností takovou práci konal, případně, jako je tomu v dané věci, z jakého důvodu nebyl stěžovatel úspěšný při hledání odpovídajícího zaměstnání).
Stručně řečeno, citované ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce vymezuje rámec oprávnění soudu snížit nebo nepřiznat náhradu mzdy zaměstnanci za celkovou dobu přesahující dobu šesti měsíců, avšak nelze toto oprávnění soudu spojovat se spory na ochranu osobnosti, byť vedenými mezi účastníky pracovněprávního vztahu.
Lze souhlasit s obecnými soudy v tom, že pracovník i zaměstnavatel jsou povinni respektovat společensky stanovené normy chování a vzájemného respektu, a to bez ohledu na dosažený stupeň vzdělání, tyto normy však nelze jednoznačně spojovat s nároky vyplývajícími z pracovněprávních vztahů, jak to učinily oba obecné soudy. Sankční pravidlo obsažené v ustanovení §61 zákoníku práce již nemůže být dále modifikováno výkladovým pravidlem ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadené rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002 sp. zn. 58 Co 252/2002 a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 1. 2002 sp. zn. 9 C 6/99 zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jimi došlo k porušení čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny, a rovněž čl. 90 a čl. 95 Ústavy.