ECLI:CZ:US:2004:4.US.160.04
sp. zn. IV. ÚS 160/04
Usnesení
IV. ÚS 160/04
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K. a MUDr. V. S. obou zastoupených JUDr. J. B. advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2004, čj. 22 Cdo 2119/2003-254, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2003, čj. 16 Co 45/2003-236, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2002, čj. 22 Cdo 1412/2002-223, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2001, čj. 18 Co 381/01-198, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 3. 2001, čj. 8 C 158/96-163, za účasti M. Ž., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch. advokátem, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2004 se Ing. V.K. a MUDr. V. S. (dále jen "stěžovatelky") domáhaly, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedené rozsudky obecných soudů.
Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 3 dne 14. 8. 1996 se vedlejší účastnice M. Ž. domáhala určení, že je vlastnicí id. 1/2 specifikovaných nemovitostí (domu se stavební parcelou) v obci Praha, k.ú. Vinohrady. Předmětné nemovitosti nabyla spolu s bratrem od matky Ing. M. Ž. darovací smlouvou registrovanou v roce 1986. Matka nemovitosti nabyla kupní smlouvou v roce 1972 od M. K. matky stěžovatelek.
Důvodem podání určovací žaloby byla skutečnost, že původní vlastnice nemovitostí M. K. (matka stěžovatelek) a Ing. M. Ž. (matka vedlejší účastnice) uzavřely soudní smír, který byl Obvodním soudem pro Prahu 3 dne 27. 11. 1990 schválen a nabyl právní moci a jehož předmětem bylo, že kupní smlouva z roku 1972 je neplatná. V určovací žalobě M. Ž. tvrdila, že soudní smír byl závazný pouze pro jeho účastníky a ve vztahu k ní neměl jakékoliv právní účinky. Naléhavý právní zájem na určovací žalobě odůvodnila tvrzením, že zápis do katastru nemovitostí lze učinit pouze na základě rozhodnutí soudu.
Ve věci rozhodovaly obecné soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu ČR, vícekrát. Pokud jde o rozhodnutí napadená ústavní stížností, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 3. 2001 bylo určeno, že M. Ž. je vlastnicí jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2001 byl k odvolání žalobkyně i stěžovatelek rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2002 byl k dovolání stěžovatelek zrušen rozsudek odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2001 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2003 byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2004 bylo dovolání stěžovatelek zamítnuto.
V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím podrobnější argumentaci ústavněprávní, stěžovatelky zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení. Poukázaly zejména na to, že jejich matka uzavřela s matkou žalobkyně smír, který byl schválen soudem. Tuto nejdůležitější skutečnost obecné soudy všech tří stupňů dle jejich přesvědčení zcela pominuly, jak je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí, a tudíž zcela nepochopily důkazní význam tohoto smíru. Dále stěžovatelky polemizovaly se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jsou toho názoru, že neexistoval právní titul, na základě kterého by se Ing. M. Ž. stala vlastnicí nemovitosti, když sama uznala jeho fiktivnost, neboť státní notářství registrovalo fingovanou smlouvu, kterou účastnice obcházely zákon. Poukázaly též, že Ing. M. Ž. vypovídala před soudy odlišně. V řízení o schválení smíru uvedla, že jí bylo známo, že nemovitosti jsou prodávány v souvislosti s chystaným vystěhováním prodávající do ciziny. V řízení, jež vedlo k vydání napadených rozhodnutí, však vypovídala zcela odlišně, což dle stěžovatelek lze chápat po stránce lidské, nelze však přejít po stránce právní. V tom spatřují základní pochybení, porušení zákona a ve svých důsledcích porušení práva na spravedlivý proces i práv vlastnických, která jsou stěžovatelkám nyní soudy odpírána. Ing. Ž. uznala, že kupní smlouva v roce 1972 byla neplatná a na základě soudního smíru došlo k restituci majetkových práv. Pokud takový stav obecné soudy nerespektovaly, porušily zejména čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud stížnost směřuje do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2001, pomíjí, že tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2002. Není tedy důvodu k jeho zrušení nálezem Ústavního soudu. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2002 není přípustná, neboť tento rozsudek není konečným rozhodnutím ve věci. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2004, je toho názoru, že ústavní práva stěžovatelek nebyla porušena a že z jejich strany jde jen o pokus o další přezkoumání skutkových a právních závěrů obecných soudů. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a pro případ nařízeného ústního jednání požádal, aby bylo jednáno bez jeho účasti.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a důvody svého rozhodnutí a uvedl, že na svých závěrech trvá. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl, nebude-li jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se v ní neobjevuje nic nového, čím by se již obecné soudy pečlivě nezabývaly. Argumentace ve stížnosti se zcela rozchází s rozhodovacími důvody odvolacího i dovolacího soudu. Na jejich vyčerpávající odůvodnění (zejména co do závěru o omezeném rozsahu osobní závaznosti usnesení o schválení smíru, jímž prohlásili dřívější vlastníci nemovitostí neplatným mezi nimi uzavřený nabývací titul, tedy pokud je dovozováno, že pozdější nabyvatele takové rozhodnutí v řízení, jehož nebyli účastníky, nezavazuje) je možno proto odkázat. Akceptace právního názoru zastávaného v ústavní stížnosti by byla v rozporu nejenom s příslušnou procesní úpravou (§159 o.s.ř., ve znění před novelou), ale zejména by došlo obecně k narušení principu právních jistot. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl, případně jako nedůvodnou zamítl, a pro případ nařízeného ústního jednání požádal, aby bylo jednáno bez jeho účasti.
Mgr. M. Ž., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedla, že vylíčení dosavadního průběhu řízení odpovídá skutečnosti, nicméně má za to, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatelky ani samy neuvádějí, v čem spatřují namítaný zásah do ústavních práv. Jejich právo vlastnit majetek rozhodnutím soudu nebylo porušeno, stejně jako právo na soudní ochranu. Uvedla podrobně svůj právní názor na předmětnou civilní věc a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Shora uvedená vyjádření obecných soudů a vedlejšího účastníka byla zaslána právnímu zástupci stěžovatelek, ty se však k nim nevyjádřily.
Ústavní soud vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 8 C 158/96 a sp. zn. 11 C 194/90, a poté, co se seznámil s jejich obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba z následujících důvodů odmítnout, a to dílem jako návrh zjevně neopodstatněný a dílem jako návrh nepřípustný.
Stěžovatelky tvrdily porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny
Článek 11 odst. 1 Listiny, obdobně jako čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a tento majetek pokojně užívat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá (viz. např. nález uveřejněný pod č. 5 ve Svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující. Obdobně podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Gratzinger a Bratzingerová a Polacek a Polacková proti České republice, uveřejněný pod č. 212 v Soudní judikatuře - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002) "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 může být buď "existující majetek (biens existants)" nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději (espérance légitime)", že budou konkretizovány. V daném případě lze připustit, že v předmětném sporu o určení vlastnictví z hlediska stěžovatelek jako dědiček po M. K. o takové majetkové hodnoty šlo. Z logiky určovací žaloby však vyplývá, že obecné soudy mohly poskytnout ochranu pouze jedné ze stran sporu. Učinily tak ve prospěch žalobkyně, tj. vedlejší účastnice. Za takové situace ovšem ve sporu neúspěšná strana nemůže důvodně namítat, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do výše uvedeného základního práva na pokojné užívání majetku, to však za předpokladu, že předcházející civilní řízení lze považovat za spravedlivé ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelky v ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces namítly.
Podstatou tvrzení stěžovatelek o údajné nespravedlivosti civilního řízení je jejich nesouhlas s právním názorem obecných soudů, tedy že v důsledku smíru uzavřeného mezi právním předchůdkyní stěžovatelek a právní předchůdkyní vedlejší účastnice posledně jmenovaná své vlastnictví nepozbyla. Při výkonu dohledu Ústavního soudu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy ovšem není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly zákonné či nikoliv. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů, zejména vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 3, nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Právo na spravedlivý proces totiž v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatelek. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv především princip rovnosti zbraní, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Dle přesvědčení Ústavního soudu oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti ani z obsahu spisu zachycujícího průběh řízení nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatelky mylně domnívají), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jejich mínění, hodnotit důkazy tak, jak si ony představují, a dospět k právním závěrům, které mají ony za správné. To, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a že dovolací soud stěžovatelkami podané dovolání zamítl, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu.
Z vyloženého plyne, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve vztahu k požadavku na zrušení rozsudku nalézacího soudu ze dne 19.3.2001, odvolacího soudu ze dne 6.5.2003 i dovolacího soudu ze dne 11.2.2004.
Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti v té části, v níž bylo požadováno i zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.12.2004, čj. 18 Co 381/01-98, je dána tím, že uvedený rozsudek byl zrušen Nejvyšším soudem ČR v prvním dovolacím řízení. Je zjevné, že již zrušené, a tedy právně neexistující rozhodnutí zrušeno býti nemůže.
Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu, dle něhož ústavní stížnost v té části, jež směřuje proti jeho rozsudku ze dne 19. 11. 2002, není přípustná, neboť tento rozsudek nebyl konečným rozhodnutím ve věci.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu