ECLI:CZ:US:2004:4.US.181.03
sp. zn. IV. ÚS 181/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského, JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. D., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 2347/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 12 Co 291/97, a rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. února 1997, sp. zn. 5 C 1065/96, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel (nepřesně označen jako "D.") se ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), dne 25. března 2003 domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 2347/2002, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 12 Co 291/97, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. února 1997, sp. zn. 5 C 1065/96, ve věci sporu o náhradu škody. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel namítá, že předmětným usnesením Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K důvodům ústavní stížnosti uvádí, že předmětem sporu před obecnými soudy je rozdíl mezi škodou utrpěnou stěžovatelem při dopravní nehodě, zaviněnou vedlejším účastníkem, a částkou, vyplacenou stěžovateli pojistitelem z titulu zákonného pojištění vedlejšího účastníka, a to ve výši 44.873,70 Kč. Částka je tvořena rozdílem mezi náklady, jež musel stěžovatel v důsledku havárie uhradit z důvodu odtažení a opravy svého osobního automobilu, a částkou, vyplacenou pojistitelem, spolu s částkou zaplacenou vedlejším účastníkem jako náhradu okamžitých výdajů stěžovatele za odtažení. Pojistitel neuhradil veškeré náklady stěžovatele, protože dospěl k závěru, že úhradou veškerých nákladů by došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť součásti vozidla, jež byly při havárii poškozeny a jež bylo nutno v rámci oprav zcela vyměnit, byly už použité, a v rámci opravy byly vyměněny za nové náhradní díly.
Svoje námitky proti napadeným rozhodnutím koncentruje stěžovatel do několika okruhů:
Obecné soudy neposkytly patřičnou ochranu jeho vlastnickému právu, což bylo završeno napadeným usnesením Nejvyššího soudu, odmítajícím účelově dovolání z procesních důvodů, s odkazem na to, že stěžovatel neučinil návrh na připuštění dovolání při odvolacím řízení. K tomu stěžovatel dodává, že jde o případ denegatio justitiae, neboť napadeným usnesením byla odmítnuta spravedlnost pouze na základě soudy tvrzené absence procesního úkonu, jehož učinění či neučinění nemohlo být dokázáno, protože soudní spis se ztratil a musel být následně rekonstruován. Odmítnutím dovolání Nejvyšší soud ČR podle stěžovatele porušil zásadu přiklonit se v pochybnostech ve prospěch toho, kdo stav pochybnostmi zatížený nezpůsobil. Svůj názor stěžovatel dokládá textem nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 329/2000.
Porušení ochrany vlastnického práva spatřuje stěžovatel ve dvou směrech, v nichž obecné soudy vycházely z mylných předpokladů. Prvním byla domněnka, že přidáním nových dílů namísto dílů starých, získává stěžovatel majetkový prospěch, neboť hodnota nového dílu je vzhledem k používanosti automobilu zjevně větší než dohoda dílu, jenž byl vyměněn. Stěžovatel poukazuje na paradox, že i zvýšením hodnoty jednotlivých dílů, hodnota celku se může snížit, neboť výměnami dílů je narušena koherence jednotlivých částí, což ovlivňuje i spolehlivost a tudíž i hodnotu automobilu. Svoje tvrzení podporuje znaleckým posudkem soudního znalce ze dne 18. května 1999 a odkazem na nález ve věci, sp. zn. IV. ÚS 548/99, shledávajícím porušení práva na spravedlivý proces v rozhodnutí, jež je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V této souvislosti údajně odvolací soud neuznal za hodný reakce termín "tržní hodnota", a to v návaznosti na stěžovatelovu argumentaci logickým snížením tržní hodnoty vozidla. Při případném zvýšení ceny vozidla by byl poškozený, podle stěžovatele, postaven před povinnost nechat si vlastní vozidlo zhodnotit o hodnotu nových součástí a nedobrovolně tyto náklady zaplatit ze svého majetku. Proto stěžovatel odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu Rc 55/71, příp. též Rc 25/90 a opětovně na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 548/99.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnost stručně uvedl, že v bližších podrobnostech odkazuje na argumentaci použitou v napadeném usnesení a že i nadále ji považuje za správnou. Podle jeho názoru by měla být ústavní stížnost odmítnuta.
Krajský soud v Brně nepovažuje stěžovatelovy výhrady za důvodné a plně setrvává na závěrech, k nimž dospěl v souvislosti s rozhodováním věci. Odkázal na odůvodnění dotčeného rozsudku a navrhl odmítnutí stížnosti.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním předložených listinných důkazů, včetně spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 5 C 1065/96, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří nejprve námitky vůči procesnímu postupu Nejvyššího soudu ČR při projednání jeho dovolání, posléze námitky vůči aplikaci §442 občanského zákoníku.
Námitky stěžovatele vůči postupu Nejvyššího soudu ČR nejsou důvodné. Je sice pravdou, že tento soud rozhodoval v dovolacím řízení na základě rekonstruovaného spisu, přičemž se logicky zabýval nejprve přípustností dovolání. Ohledně tvrzeného dovolacího důvodu však konstatoval, že stěžovatel v písemném odvolání přípustnost dovolání nenavrhl a návrh na připuštění dovolání nebyl učiněn ani při jednání u odvolacího soudu dne 16. prosince 1998. Přitom součástí rekonstruovaného spisu je kopie odvolání (č.l. 17-18) a tzv. protokol o rekonstrukci jednání před odvolacím soudem ze dne 16. prosince 1999, a to ve smyslu §26 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. (č.l. 37 - 41). Z těchto dokladů neplyne, že by stěžovatel učinil návrh na připuštění dovolání, přičemž lze předpokládat, že pokud by tak učinil, byl by si vědom jeho významu a minimálně v protokolu o rekonstrukci by tuto skutečnost uvedl (pozn. ani dovolání neobsahuje zmínku o jeho přípustnosti - č.l. 24 až 25). Za této situace je odkaz na nález ve věci sp. zn. III. ÚS 329/2000 nevhodný, neboť se týkal situace, kdy se v evidenci nenacházelo faxové podání, jež bylo účastníkem řízení odesláno.
V části ústavní stížnosti věnované námitkám vůči posouzení nároku na náhradu škody obecnými soudy používá stěžovatel několik nepravdivých tvrzení, i přesto, že některé jeho zobecňující závěry mohou být důvodné. Je především třeba souhlasit s tím, že škůdce je povinen nahradit poškozenému škodu v celém rozsahu. Skutečnou škodou se opravdu rozumí újma, spočívající ve zmenšení majetkového stavu, avšak od 1. ledna 1992 (s ohledem na změnu způsobu náhrady škody zakotvené v §442 občanského zákoníku po jeho novelizaci provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) již škoda nereprezentuje jen majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ale vyjadřuje v penězích míru snížení hodnoty majetku poškozeného. Oba užité judikáty byly formulovány za jiného stavu právní úpravy, a proto je v současné době nelze a priori aplikovat. Je proto naprosto nezbytné v řízení o náhradu škody kvantifikovat výši škody, která znamená uvažovaný rozdíl majetkové hodnoty před a po vzniku škody. Jestliže se majetek poškozené v důsledku opravy věci zhodnotil, zcela evidentně tak došlo k jeho obohacení, které postrádá adekvátní právní důvod a náklady vynaložené na toto obohacení nemohou být považovány za újmu. Bylo proto na stěžovateli, aby se v průběhu řízení soustředil na důkazní břemeno ohledně rozsahu škody, což činil naprosto nedůsledně. Stěžovatel si neuvědomoval charakter sporného řízení, ovládaného zásadou projednací (nikoliv vyšetřovací). Bylo tedy na něm, aby již v řízení na I., příp. na II. stupni dokázal, že hodnota jeho vozidla se nezvýšila, resp. v jaké výši se vozidlo zhodnotilo, což by znamenalo, že ostatní náklady byly skutečnou škodou. Stěžovatel předložil pouze důkazní prostředky k návrhu na vydání platebního rozkazu, další návrh na dokazování neměl, v odvolání uvedl, že nenavrhuje opakování či doplnění dokazování, že soudu první instance vytýká jen vadné právní posouzení věci. Pokud stěžovatel odkazuje na znalecký posudek a jeho ignorování obecnými soudy, je dlužno připomenout, že údajný znalecký posudek je datován až dnem 18. května 1999, tedy po nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu. Z tohoto důvodu je stěžovatelova výtka naprosto nepřípustná. Navíc, listina založená na č.l. 27 spisu Okresního soudu v Třebíči není znaleckým posudkem, je jen vyjádřením k vyplacené náhrady a pouze hypoteticky v ní znalec uvažuje o možném promítnutí zhodnocení do prodejní ceny. Za evidentně zavádějící považuje Ústavní soud stěžovatelovo srovnání náhrady škody na vozidle s výměnou zboží v rámci reklamace. Stěžovatel na tomto místě naprosto opomíjí dva rozdílné druhy odpovědnostních vztahů - odpovědnosti za škodu a odpovědnost za vady - a z toho vyplývající rozdílné nároky oprávněného subjektu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu