ECLI:CZ:US:2004:4.US.197.03
sp. zn. IV. ÚS 197/03
Usnesení
IV.ÚS 197/03
Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 1. 2003, čj. 5 To 532/2002-74, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 10. 2002, čj. 9 Nt 2265/2002-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Karviné o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestních věcech Vojenského obvodového soudu Prešov vedených pod sp. zn. T 96/81 a sp. zn. 2 Rtv 39/91. Stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 30. 6. 1981, sp. zn. T 96/81, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění, neboť odmítl vykonat vojenskou základní službu z náboženských důvodů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 7. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 39/91, byl rehabilitován podle zákona č. 119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci, napadený rozsudek byl zrušen ve výroku o trestu a následným rehabilitačním rozsudkem byl stěžovatel při nezměněném výroku o vině odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně. Podáním ze dne 2. 7. 2001 stěžovatel požádal o úplnou rehabilitaci na základě přezkumného řízení podle zákona č. 125/1996 Z.z., avšak Vojenský obvodový soud v Prešově stěžovateli oznámil, že věc neprojedná, neboť jeho právní zástupce není zapsán ve Slovenské advokátní komoře. Stěžovatel na projednání trval, neboť měl za to, že ve smyslu Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci č. 209/1993 Sb. není příslušnost advokáta k České advokátní komoře překážkou pro projednání návrhu, Vojenský obvodový soud v Prešově však již stěžovateli neodpověděl. Stěžovatel trval na tom, aby ho v řízení zastupoval obhájce, kterého si zvolil, a proto se obrátil na Okresní soud v Karviné s návrhem na povolení obnovy řízení. Okresní soud však jeho návrh zamítl s odůvodněním, že směřuje proti rozhodnutím, ohledně nichž není obnova přípustná, ke stížnosti stěžovatele krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, avšak jen proto, že soud prvního stupně neměl o návrhu rozhodovat, ale toto stanovisko měl sdělit stěžovateli přípisem. Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů a tvrdí, že odmítnutím jednání o věci bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ve věci samé se stěžovatel odvolává na právní názory Ústavního soudu vyslovené v rozhodnutích ve věcech odmítnutí povinné vojenské služby z náboženských důvodů a ve srovnatelných věcech rozhodovaných obecnými soudy, které podle jeho názoru prokazují, že český soud je oprávněn poskytnout soudní ochranu českému občanovi ve věcech, kdy v původním řízení rozhodoval československý soud, mající sídlo mimo území dnešní České republiky. Z důvodů výše uvedených stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 9 Nt 2265/2002, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v trestních věcech Vojenského obvodového soudu Prešov pod sp. zn. T 96/81 a sp. zn. 2 Rtv 39/91 Okresní soud v Karviné ústavní stížností napadeným usnesením zamítl z důvodu nepřípustnosti, neboť dospěl k závěru, že předmětná rozhodnutí jsou rozhodnutími cizího státu (Slovenské republiky) a jejich případné zrušení by bylo nepřípustným zásahem do suverenity cizího státu. Krajský soud v Ostravě při rozhodování o stížnosti stěžovatele potvrdil závěry Okresního soudu v Karviné o absenci jeho věcné a místní příslušnosti, zdůraznil, že podle čl. 13 Úmluvy o předávání odsouzených osob, která byla sjednána dne 21. 3. 1983, má pouze odsuzující stát právo rozhodovat o žádosti o přezkoumání rozsudku a připomněl, že podle čl. 1 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní republiky, jsou nástupnickými státy ČSFR Česká republika a Slovenská republika. Protože místní příslušnost soudu k rozhodnutí o obnově řízení je upravena tak, že o ní rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, není ve stěžovatelově věci příslušnost českého soudu dána. Důvodem zrušení napadeného usnesení bylo podle Krajského soudu v Ostravě pouze to, že pokud okresní soud dospěl k závěru, že není věcně ani místně příslušný, neměl o návrhu ve věci rozhodnutí cizího státu rozhodovat a toto stanovisko měl sdělit stěžovateli přípisem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody porušena nebyla.
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jsou založena na právním názoru, že český soud nemůže projednávat návrh směřující proti rozhodnutí soudu, který se nenachází na území České republiky, nýbrž na území státu cizího. Tento závěr má oporu ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, podle kterého rozhodnutí soudu se sídlem na území dnešní Slovenské republiky vyhlášená před 1. 1. 1993 je třeba považovat za právní akt učiněný na základě společného právního řádu soudy společné soudní soustavy a Česká republika jím je vázána jako nástupnický stát ČSFR. Tato vázanost však není bezvýhradná a povahu a účinky takového trestního rozsudku je třeba stanovit diferencovaně. Takový rozsudek má bez dalšího negativní účinky, tj. tvoří překážku věci rozhodnuté; co se týče pozitivních účinků, tyto se nemohou projevit plně v obou nástupnických státech. Proto platí, že další trestní řízení mohou konat jen soudy jednoho z těch států, a to ty, které vyhlásily rozsudek. Taková je původní právní úprava trestního řízení ČSFR, kterou Česká republika převzala jako nástupnický stát ústavním zákonem ČNR č. 4/1993 Sb. Další trestní řízení v takové věci nemohou bez dalšího konat soudy druhého nástupnického státu, tj. v daném případě soudy České republiky. Lze si jen stěží představit, že by soud České republiky mohl zasahovat do pravomocného rozhodnutí soudu na území Slovenské republiky v době, kdy jde již o jiný suverénní stát, a jakkoliv je měnit (srov. NS ČR, Stn 1/95, publ. in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, č. 37/96).
Ústavní soud považuje shora uvedený právní názor obecných soudů opírající se ve svých konečných závěrech o citované stanovisko Nejvyššího soudu ČR za ústavně konformní, neboť argumentaci ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR lze vztáhnout nejen na otázku výkonu uloženého trestu, ale i na případy pokračování v původním řízení, a to jak ve vztahu k řádným, tak i mimořádným opravným prostředkům, jakým je i obnova řízení. Podle Ústavního soudu lze tento závěr opřít též o ustanovení čl. 1 Ústavy, jímž Česká republika deklaruje dodržování závazků, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Takovým závazkem je i všeobecně uznávaná zásada svrchované rovnosti států vylučující vstup jurisdikce jednoho státu do jurisdikce státu druhého; požadavek stěžovatele, aby právě takto bylo postupováno, lze tedy označit za odporující mezinárodnímu právu a v důsledku toho i za požadavek protiústavní. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal stěžovatelovu argumentaci opodstatněnou.
Ústavní soud nepřehlédl, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je rozhodnutím procesní povahy, tedy takové, které podle své ustálené judikatury nepřezkoumává, neboť věc není pravomocně ukončena [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]; nepovažoval však za nutné zkoumat správnost aplikace a interpretace ustanovení §283 písm. b) trestního řádu, neboť jde o postup na úrovni jednoduchého práva, který v konečném dopadu do základních práv stěžovatele nemůže, z důvodů shora vyložených, zasáhnout. Z tohoto důvodu také nepovažoval za nutné požadovat po účastnících řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjadřovali.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že pokud stěžovatel argumentoval označenými rozhodnutími Ústavního soudu, tyto se k problematice řešené v napadeném rozhodnutí nevztahují. Stěžovatel cituje právní názory nálezů, jež reflektují konkrétní věc, což může být, bez uvážení všech aspektů daného případu, v některých případech zavádějící a mylné. Ústavní soud má za to, že se k takové zavádějící argumentaci uchýlil v projednávaném případě i stěžovatel. Konkrétním předmětem věci vedené pod sp. zn. II.ÚS 402/01 bylo uplatnění náhrady škody občanem rehabilitovaným podle zákona č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému, ve věcech vedených pod sp. zn. II.ÚS 285/97 (publ. in ÚS sv. 12, nález č. 117), sp. zn. I.ÚS 671/01 (publ. in ÚS sv. 29, nález č. 36) a sp. zn. Pl.ÚS 42/02 (publ in ÚS sv. 29, nález č. 42) šlo o rozhodování Nejvyššího soudu ČR o stížnostech pro porušení zákona podaných ministrem spravedlnosti podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, právní názor vyslovený ve věci II.ÚS 187/2000 (publ. in ÚS sv. 21, nález č. 40) byl překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl.ÚS-st. 14/01 (publ. in ÚS sv. 23, stra 342 a násl.) a věc sp. zn. I.ÚS 26/01 (publ. in ÚS sv. 23, nález č. 99) obsahuje právní názor týkající se zásady "ne bis in idem" v souvislosti s vyhýbání se výkonu civilní služby, nikoliv však právní názor týkající se obnovy řízení, či dokonce podmínek řízení.
Po posouzení ústavněprávního rozměru projednávané věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnou z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. května 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu