ECLI:CZ:US:2004:4.US.203.04
sp. zn. IV. ÚS 203/04
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti MUDr. P. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.4.2004, čj. 29 Odo 744/2003-255, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.4.2003, čj. 14 Cmo 7/2003-225 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6.11.2002, čj. 28 Cm 1346/99-193, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25.6.2004, domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva v řízení vedeném před zmíněnými soudy o neplatnost usnesení valné hromady S., a.s. konané dne 18.8.1999, kterým bylo rozhodnuto o schválení roční účetní závěrky za rok 1998 a vypořádání hospodářského výsledku.
Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Plzni sp.zn. 28 Cm 1346/99-193 zjistil, že stěžovatel, takto akcionář akciové společnosti S., a.s. (dále jen "společnost"), podal dne 19.11.1999 žalobu na určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti konané dne 18.8.1999. V žalobě namítal, že svolání valné hromady společnosti nebylo v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Stejně tak bylo v rozporu se zákonem schválení hospodářského výsledku společnosti, neboť tento výsledek odporoval jak faktickému tak právnímu stavu.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6.11.2002, čj. 28 Cm 1346/99-193, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že valná hromada byla svolána v souladu s ust. §184 odst. 4 obchodního zákoníku ve znění platném k 1.9.1998 a to vhodným způsobem určeným stanovami, tj. zveřejněním v Hospodářských novinách, Obchodním věstníku a na úředních deskách společnosti. Pokud jde o námitku, že účetní závěrka, kterou valná hromada schválila, neodpovídala stavu hospodaření společnosti, do kompetence valné hromady náleží schvalování účetní závěrky, nikoliv její přezkoumávání, tuto kompetenci má dozorčí rada. Valné hromadě nelze uložit přezkum jednotlivých právních úkonů společnosti v průběhu roku. Akcionáři mají právo být o těchto právních úkonech informováni a mají právo se na ně v průběhu valné hromady dotazovat. Podle zápisu z napadené valné hromady ze dne 18.8.1999 byly všechny dotazy zodpovězeny. Soud neprovedl řadu stěžovatelem navrhovaných důkazů (výslechy členů představenstva a členů dozorčí rady, důkazy předloženými soudními rozhodnutími, výslech auditora), neboť pro rozhodnutí soudu byly nepodstatné a zjištěný skutkový stav byl pro závěr soudu dostačující.
Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním, o kterém Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22.4.2003, čj. 14 Cmo 7/2003-225, rozhodl tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil, když neshledal protiprávnost ve svolávání valné hromady ani v usnesení o schválení účetní závěrky a rozhodnutí o vypořádání hospodářského výsledku.
V dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel v podstatě jen opakoval tvrzení a námitky uvedené již v žalobě a odvolání proti usnesení soudu I. stupně. Dále soudům vytýkal, že neprovedly i jiné než účastníky navrhované důkazy ke zjištění skutečného stavu. Podle jeho názoru měly soudy samy hledat objasňující skutečnosti pro a proti vyslovení neplatnosti valné hromady.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 6.4.2004, čj. 29 Odo 744/2003-255, vydaným podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve znění účinném před 1.1.2001, dovolání odmítl jako nepřípustné. Rozhodnutí Vrchního soudu nemělo podle Nejvyššího soudu zásadní právní význam (§239 odst. 2 o.s.ř. ve znění před 1.1.2001), neboť otázku, za jakých podmínek lze prohlásit neplatnost usnesení valné hromady o schválení účetní závěrky pro nesprávnost údajů v ní uvedených, již Nejvyšší soud ve své judikatuře vyřešil. Za tohoto stavu se Nejvyšší soud již nemohl zabývat dalšími námitkami stěžovatele, napadajícími postup soudů, neboť těmito vadami by se mohl zabývat jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné.
Výše uvedená rozhodnutí všech soudů napadl stěžovatel včas ústavní stížností a požadoval jejich zrušení. Podle stěžovatele bylo uvedenými rozhodnutími zasaženo do jeho základních práv daných čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 Ústavy ČR. K zásahu do uvedených základních práv mělo dojít tím, že soudy nevzaly v úvahu stěžovatelovo právo na relevantní informace o stavu a způsobu nakládání s jeho majetkem, který nákupem akcií akciové společnosti svěřil. Charakter vztahu akcionáře k majetku akciové společnosti, který se projevuje vedle podílu na řízení společnosti též právem na podíl na zisku, jakož i právem k likvidačnímu zůstatku, vyvolává nezbytnost získávat relevantní informace o stavu a změnách předmětného majetku. Zákonného práva na to, aby předkládaná účetní uzávěrka, obligatorně schvalovaná valnou hromadou, odpovídala zákonnému požadavku na věrné zobrazení skutečného hospodářského stavu společnosti a nikoliv stavu fiktivního, se mohou domoci akcionáři pouze napadením usnesení valné hromady, kterým byla účetní uzávěrka schválena. Stěžovatel se v této souvislosti dovolával rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Odo 88/2001, podle kterého "menšinový akcionář nemá jinou možnost vynutit na společnosti předložení podkladů, na jejichž základě se bude rozhodovat o tom, zda účetní uzávěrku schválí či nikoliv, než právě napadat usnesení valné hromady, kterým byla uzávěrka schválena".
Ústavní soud vyzval podle ust. §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Plzni, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 29.10.2004, uvedl, že z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá skutková zjištění a na základě nich učiněné právní závěry soudu nalézacího i odvolacího. V podstatě shodné námitky uplatnil i v dovolání. Odvolací soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, co jej vedlo k učiněným závěrům, které nejsou v rozporu s konstantní judikaturou. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu I. stupně o tom, že není třeba provádět další žalobcem navrhované důkazy (např. výslech auditora) a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl proč.
Podle vyjádření Krajského soud v Plzni, doručeného Ústavnímu soudu dne 18.10.2004, v řízení byla zachována procesní práva stran. Skutkový stav byl zjištěn spolehlivě v míře postačující pro rozhodnutí ve věci. Další důkazy nebylo třeba provádět, což bylo také řádně zdůvodněno. V řízení byla šetřena ústavní práva stran.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele se závěry obecných soudů a v jeho nesouhlasu s těmito závěry. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím a dovolacím řízení, a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že napadené usnesení valné hromady společnosti S., a.s., týkající se schválení roční účetní uzávěrky za rok 1998 a rozhodnutí o vypořádání hospodářského výsledku byly přijaty v souladu s platnými ustanoveními obchodního zákoníka. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod; pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není a ani být nemůže.
K námitce, že odvolací soud opomněl stěžovatelem navržené důkazy (výslechy členů představenstva, dozorčí rady, auditora), Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně právním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud učiní (což se v posuzované věci i stalo), je třeba jeho postup hodnotit jako ústavně korektní.
Pokud jde o námitky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel podal dovolání (jak sám uvádí) z důvodů §241a odst. 2 písmena a) a b) o.s.ř., tedy proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání podle znění o.s.ř. před 1.1.2001, neboť žaloba byla podána v roce 1999. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 v posuzovaném případě bylo rozhodnutí dovolacího soudu o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená otázka mají po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu přitom má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Otázku, za jakých okolností je možné prohlásit za neplatné usnesení valné hromady o schválení účetní uzávěrky pro nesprávnost údajů v ní uvedených, Nejvyšší soud ve své judikatuře již vyřešil a Vrchní soud v Praze rozhodoval v souladu s touto judikaturou. Závěr Nejvyššího soudu, že se nejedná o otázku zásadního právního významu a proto posoudil dovolání jako nepřípustné, je proto závěrem ústavně konformním.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.4.2004, čj. 29 Odo 744/2003-255, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22.4.2003, čj. 14 Cmo 7/2003-225 ani usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6.11.2002, čj. 28 Cm 1346/99-193, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu