ECLI:CZ:US:2004:4.US.244.03
sp. zn. IV. ÚS 244/03
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 8. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 244/03 ve věci ústavní stížnosti B. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 2. 2003 sp. zn. 55 Co 439/2002, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 12. 9. 2002 sp. zn. P 522/2000 o uložení vyživovací povinnosti otci nezletilých dětí.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2003 sp. zn. 55 Co 439/2002 se ve výrocích II. a III. zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí odvolacího soudu blíže označeného v záhlaví tohoto nálezu, a to pro porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2001 sp. zn. P 522/2000 byly nezletilé děti N. K., M. K., B. K., F. K., M. K., Š. K., M. K. a V. K., svěřeny do péče stěžovatelky. Otci nezletilých dětí Ing. M. K. byla uložena povinnost přispívat na jejich výživu ode dne 1. 6. 2001 částkami ve výši 1500 Kč měsíčně pro výživu nezletilé N., 1000 Kč měsíčně pro výživu nezletilého M., 900 Kč měsíčně pro výživu nezletilého B., 900 Kč měsíčně pro výživu nezletilého F., 900 Kč měsíčně pro výživu nezletilé M., 900 Kč měsíčně pro výživu nezletilého Š., 700 Kč měsíčně pro výživu nezletilého M. a 700 Kč měsíčně pro výživu nezletilého V., přičemž tato úprava byla platná i pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Tento rozsudek byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 2001 sp. zn. P 522/2000 doplněn o výrok, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Na základě odvolání Ing. M. K.byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001 sp. zn. 51 Co 541, 542/2001 potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výchově dětí a ve výroku o výživném pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Ve výroku o výživném za trvání manželství a ve výroku o nákladech řízení byl napadený rozsudek zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. P 522/2000 byla stanovena vyživovací povinnost otce Ing. M. K. k nezletilým dětem od 1. 6. 2001 takto:
1500 Kč měsíčně pro výživu nezletilé N., 1000 Kč měsíčně pro výživu nezletilého M., 900 Kč měsíčně pro výživu nezletilého B., 900 Kč měsíčně pro výživu nezletilého F., 900 Kč měsíčně pro výživu nezletilé M., 900 Kč měsíčně pro výživu nezletilého Š., 700 Kč měsíčně pro výživu nezletilého M. a 700 Kč měsíčně pro výživu nezletilého V. Rozsudek dále stanovil Ing. M. K. povinnost splácet dlužné výživné za dobu od 1. 6. 2001 do 31. 8. 2002 ve výši 17 000 Kč pro výživu nezletilé N., 9 450 Kč pro výživu nezletilého M., po 7 590 Kč pro výživu nezletilých B., F., M. a Š. a po 4 950 Kč pro výživu nezletilých M. a V., a sice ve splátkách 500 Kč měsíčně za každé dítě, spolu s běžným výživným. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podal Ing. M. K. odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2003 sp. zn. 55 Co 439/2002 byl napadený rozsudek změněn tak, že vyživovací povinnost Ing. M. K. byla stanovena od 1. 7. 2001, jinak byla vyživovací povinnost otce k dětem, tj. k N, M., B., F., M., Š., M. a V. potvrzena (výrok I.); po dobu od 1. 11. 2001 do 31. 10. 2002 byla jeho vyživovací povinnost stanovena ve výši 300 Kč měsíčně na každé dítě (výrok II.); Ing. M. K.byla uložena povinnost splácet dlužné výživné od 1. 7. 2001 do 31. 10. 2002 v celkové výši 4 250 Kč pro výživu zletilé N., 2 250 Kč pro výživu nezletilého M., po 1 850 Kč pro výživu nezletilých B., F., M. a Š. a po 1 050 Kč pro výživu nezletilých M. a V., ve výši 50 Kč měsíčně za každé dítě, spolu s běžným výživným (výrok III.); pro dobu od 1. 11. 2002 a ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek nalézacího soudu zrušen a v tomto rozsahu byla věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (výrok IV.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž rekapituluje průběh předmětného soudního řízení a namítá, že soud nevycházel ze všech provedených důkazů a neaplikoval ustanovení §85 a 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rodině"), ale rozhodl v rozporu s nimi, čímž neposkytl soudní ochranu tam, kde ji byl podle Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") zaručených práv povinen poskytnout. Rozsudek ji fakticky zavázal k plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem v rozsahu, který přesahuje výši jejího příjmu a odkázal tím děti k životu na hranici životního minima. Výše výživného přitom nebyla stanovena s ohledem na možnosti, schopnosti a majetkové poměry otce. Stěžovatelka se domnívá, že přes skutečnost, že byl Ing. M. K. přiznán částečný invalidní důchod a jeden rok byl v pracovní neschopnosti, jsou jeho možnosti mnohem vyšší, než jak dokazuje daňovým přiznáním za rok 2001.
Stěžovatelka dále uvádí, že pokud by odvolací soud provedené důkazy hodnotil ve smyslu §132 o. s. ř., nemohl by dospět k závěru obsaženému v napadeném rozsudku. Soudům obou stupňů bylo známo, že Ing. M. K. je spoluvlastníkem jedné poloviny činžovního domu v Praze 5 a rovněž je, spolu se stěžovatelkou, spoluvlastníkem nemovitosti v jižních Čechách (i v tomto případě je jeho spoluvlastnický podíl jedna polovina). Stěžovatelka uvádí, že pokud povinný rodič nemá žádné příjmy, ale vlastní rozsáhlejší majetek, je třeba stanovit výživné odpovídající potřebám dítěte a vycházet z toho, že rodič bude muset část svého majetku zpeněžit. Rovněž namítá, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §85 odst. 2 věty druhé zákona o rodině nezohlednil životní úroveň otce, která je mnohem vyšší než její životní úroveň. Domnívá se, že údaje vyplývající z dokladů předložených Ing. M. K. jsou nevěrohodné, matoucí a v rozporu s jeho faktickou životní situací, neboť má nepochybně i jiné příjmy. Soud proto mohl vycházet ze zákonné fikce podle §85a odst. 1 zákona o rodině, tedy že jeho průměrný měsíční příjem činí patnáctinásobek částky životního minima. Uvádí, že odvolací soud měl s ohledem na ustanovení §120 odst. 2 a §213 odst. 2 občanského soudního řádu z úřední povinnosti provést i jiné důkazy, než které byly účastníky navrhovány, především vyžádat ověřenou fotokopii přiznání k dani z příjmů za rok 2001 s potvrzením finančního úřadu a rovněž mohl požadovat daňové přiznání za rok 2002. Pokud by soud majetkové poměry otce zohlednil, byly by jeho závěry ohledně výše výživného zřejmě jiné, než jaké učinil v napadeném rozsudku.
Porušení čl. 32 odst. 4 Listiny spatřuje stěžovatelka v té skutečnosti, že toto právo v sobě obsahuje i povinnost péče o děti, včetně jejich výživy, otec dětí byl ovšem rozhodnutím soudu vyživovací povinnosti téměř zbaven, rovněž nebyl zohledněn podíl stěžovatelky na osobní péči o děti a vyživovací povinnost obou rodičů byla přenesena pouze na ni. Odvolací soud chránil zájem Ing. M. K., který byl dán jím prokázaným příjmem, ovšem nezohlednil, že děti mají nárok na určité životní minimum, které jsou jim oba rodiče povinni zajistit. Stěžovatelka upozorňuje, že v důsledku takové soudní praxe se povinní rodiče snaží omezit svoji vyživovací povinnost tím, že vykazují v řízení před soudem nižší příjmy, než jaké skutečně dosahují.
K ústavní stížnosti stěžovatelka připojila přehled vyplacených dávek státní sociální podpory od července 2001 do března 2003 a vyjádření městské části Praha 12, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, podle něhož je stanovené výživné evidentně proti zájmu dítěte a nezabezpečuje jeho základní potřeby.
II.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Městský soud v Praze a městská část Praha 4, oddělení péče o děti. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále uvedl, že neshledal důvody pro postup podle §85a odst. 1 zákona o rodině, neboť příjmy otce byly zjištěny; v době rozhodování soudu neměl Ing. M. K. zpracované ani podané daňové přiznání za rok 2002. Soud vycházel ze skutečnosti, že vzhledem k pracovní neschopnosti Ing. M. K. nebylo v jeho možnostech a schopnostech dosahovat dalších výraznějších příjmů z podnikatelské činnosti a vůbec nebylo možné vycházet z úvahy, že je schopen vydělat si měsíčně 20 000 Kč jako v době před nástupem do pracovní neschopnosti. Jeho příjmy po dobu pracovní neschopnosti sestávaly z dávek nemocenského pojištění v průměrné výši 1 126,50 Kč měsíčně a příjmy ze spoluvlastnictví činžovního domu ve výši cca 2000 Kč měsíčně. Podle názoru Městského soudu v Praze proto ústavní stížnost není opodstatněná. Městská část Praha 4, oddělení péče o děti, uvedla, že vyživovací povinnost uložená otci je značně nízká a nevyhovující oprávněným potřebám nezletilých dětí. Při hodnocení majetkových poměrů je nutno rovněž přihlédnout nejen k dosahovaným příjmům, ale i k celkovému movitému a nemovitému majetku a ke způsobu života, který rodič vede. K vyjádření k podané ústavní stížnosti byl rovněž vyzván Ing. M. K., který v přípisu učiněným prostřednictvím své obhájkyně ze dne 8. 8. 2003 uvedl, že se nevzdává postavení vedlejšího účastníka řízení, ovšem vzhledem ke své dovolené žádá o prodloužení lhůty k vyjádření. Do dnešního dne však žádné vyjádření od tohoto vedlejšího účastníka Ústavní soud neobdržel.
Ústavní soud se také seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. P 522/2000.
Stěžovatelka i Městský soud v Praze souhlasily s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. O sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, byli požádáni rovněž městská část Praha 4, oddělení péče o děti, a Ing. M. K., přičemž v přípise byli upozorněni na skutečnost, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude jejich souhlas ve smyslu §101 odst. 4 o. s. ř. předpokládán. Jelikož se jmenovaní vedlejší účastníci řízení v této lhůtě nevyjádřili, je tato zákonná fikce naplněna. Vzhledem k tomu a dále s ohledem ke skutečnosti, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
III.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podle čl. 32 odst. 4 Listiny je péče o děti a jejich výchova právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči; práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná.
Ústavní soud se především zabýval hlavní námitkou stěžovatelky, a sice že Městský soud v Praze nepostupoval v souladu s ustanovením §85 odst. 2 a §96 zákona o rodině, neboť při rozhodování o výši výživného dostatečně nepřihlédnul k majetkovým poměrům otce - Ing. M. K., konkrétně ke skutečnosti, že je spolumajitelem ideální poloviny činžovního domu v Praze 5 a ideální poloviny nemovitosti v jižních Čechách.
Podle §85 odst. 2 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Podle §96 odst. 1 zákona o rodině při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného; při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Podle odstavce 2 téhož ustanovení výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
Městský soud v Praze vycházel při svém rozhodování o výši výživného po dobu od 1. 11. 2001 do 31. 10. 2002 ze skutečnosti, že Ing. M. K. byl po chirurgickém zákroku v době od 8. 11. 2001 do 7. 11. 2002 v pracovní neschopnosti, která vyústila v řízení o přiznání invalidního důchodu. Z těchto důvodů došlo k poklesu jeho příjmu, který se skládal z nemocenských dávek a příjmů z pronájmu ve výši cca 2000 Kč měsíčně. Rovněž byl nucen omezit provoz literární čajovny, přičemž příjmy z ní poklesly o 100 000 Kč, i další aktivity. Soud rovněž zohlednil, že Ing. M. K. má vyživovací povinnost ke dvěma dalším dětem a vzhledem k těmto okolnostem dospěl k závěru, že "reálným výdělkovým možnostem a schopnostem otce v období jeho pracovní neschopnosti odpovídaly částky 300,- Kč pro každé z dětí". Z tohoto důvodu odvolací soud změnil rovněž výrok o dlužném výživném v období od 1. 7. 2001 do 31. 10. 2002.
Ústavní soud pokládá za důvodnou námitku stěžovatelky, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině. Odvolací soud totiž Ing. M. K. určil výši výživného k dětem pouze na základě příjmů, které dosahoval v posuzovaném období, aniž by celkově zhodnotil jeho majetkové poměry a životní úroveň. Při hodnocení majetkových poměrů rodiče je ovšem nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a ke způsobu jeho života (srov. Holub/Nová: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 6. vyd. Praha: 2004, str. 204). Ústavní soud souhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, který v napadeném rozsudku uvádí, že jím stanovená výše výživného neodpovídá odůvodněným potřebám nezletilých dětí. Není však přijatelné se spokojit s tímto zjištěním, stanovit výživné v takto nedostačující výši a nevyrovnat se dostatečně s majetkovými poměry otce. Z napadeného rozsudku vyplývá, že Ing. M. K. je spoluvlastníkem činžovního domu v Praze 5, třebaže dle správy společnosti Real Servis jeho technický stav není dobrý, vyžaduje nákladnou opravu a zisky z regulovaného nájemného nepokrývají ani nejzákladnější údržbu domu. Soud nezjišťoval, zda Ing. M. K. vlastní další movitý a nemovitý majetek, přičemž v této souvislosti stěžovatelka uvádí, že je dále spoluvlastníkem nemovitosti v jižních Čechách. V důsledku absence těchto zjištění nemohl pochopitelně ani zjistit celkovou hodnotou majetku Ing. M. K. Soud rovněž nezjišťoval životní úroveň otce, která je dle tvrzení stěžovatelky daleko vyšší než její životní úroveň. Výši výživného měl soud určit na základě všech těchto řádně zjištěných skutečností, přičemž lze přisvědčit názoru stěžovatelky, že pokud by takto určené výživné, odpovídající odůvodněným potřebám dětí, nebyl otec schopen ze svých nízkých příjmů platit, musel by část svého majetku zpeněžit a takto získané peníze pro placení výživného použít.
Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud v napadeném rozsudku ve výrocích II. a III. nepostupoval v souladu s ustanovením §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině, byla podle názoru Ústavního soudu tímto rozsudkem porušena základní práva stěžovatelky plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. V dalším řízení je proto nutné respektovat shora citovaná ustanovení zákona o rodině a dokazování v naznačeném směru doplnit. Rovněž byl porušen čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť právu dětí na rodičovskou péči odpovídá povinnost rodičů o děti pečovat, a to včetně jejich dostatečné výživy. Napadeným rozsudkem byla určena vyživovací povinnost Ing. M. K. ve výši 300 Kč měsíčně na dítě, přičemž toto výživné lze považovat za zcela nedostatečné, oprávněným zájmům dětí odporující, přičemž tato povinnost byla v neúměrné míře přenesena pouze na stěžovatelku.
Po zjištění protiústavnosti v uvedených bodech bylo již nadbytečné zabývat se námitkami stěžovatelky, že soud měl vyžádat ověřenou fotokopii přiznání k dani z příjmů za rok 2001 s potvrzením finančního úřadu a dále daňové přiznání za rok 2002. Tyto návrhy bude moci stěžovatelka uplatnit v novém řízení před odvolacím soudem. Tvrzení stěžovatelky, že doklady předložené Ing. M. K. jsou nevěrohodné a matoucí, a proto bylo možno uplatnit zákonnou fikci podle §85a odst. 1 zákona o rodině, že jeho příjmy činí patnáctinásobek částky životního minima, není žádným způsobem blíže odůvodněné.
Ústavní soud shledal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny pouze ve výrocích pod body II. a III. napadeného rozsudku (jimiž byla stanovena výše výživného po dobu od 1. 11. 2001 do 31. 10. 2002 a dále výše dlužného výživného včetně způsobu jeho splácení); výroky pod body I. (týkající se stanovení vyživovací povinnosti otce od 1. 7. 2001) a IV. (v němž byl pro dobu od 1. 11. 2002 a ve výroku o nákladech řízení zrušen rozsudek nalézacího soudu a v tomto rozsahu mu byla věc vrácena k dalšímu řízení) byly shledány ústavněprávně konformní, přičemž jejich správnost stěžovatelka konkrétně uplatněnými námitkami ani nezpochybňovala. Za tohoto stavu Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí pouze ve výrocích pod body II. a III. podle §82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.