ECLI:CZ:US:2004:4.US.253.04
sp. zn. IV. ÚS 253/04
Usnesení
IV. ÚS 253/04
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2004 o ústavní stížnosti Ing. B. B. zastoupeného Mgr. M. N. advokátem, proti sdělení obvinění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 7. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení sdělení obvinění ze dne 29. 8. 1997, ČVS: KVV-260/20-96, kterým mu vyšetřovatel Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem, podle ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu oznámil, že jej stíhá jako obviněného z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku formou spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 k §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona. Stěžovatel tvrdí, že záznam o sdělení obvinění neobsahuje řádné zdůvodnění, např. uvedení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobenou škodou, a zejména popis subjektivní stránky trestného činu, tj. úmysl. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 46/96 má stěžovatel za to, že postrádá-li sdělení obvinění jednu ze svých podstatných náležitostí, nelze je považovat za zákonné, a proto i pokračování v trestním stíhání, které probíhá po podání obžaloby před Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 240/99, představuje porušení čl. 8 ost. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zmiňuje i délku trestního řízení, o které má za to, že je nepřiměřená, z čehož dle jeho názoru je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení se v jeho případě nacházejí v důkazní nouzi. Z výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem sdělení obvinění jako nezákonné zrušil, když stran jiného zásahu orgánu veřejné moci, např. průtahů v řízení, neargumentuje, ani žádný návrh nečiní.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve obecně připomenout, že k zásahům do trestního stíhání v jeho samotném počátku může přistoupit jen výjimečně. Je tomu tak proto, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně rozhodnutých, v nichž protiústavnost již nelze napravit žádným jiným způsobem. Pokud se trestní řízení nachází teprve v prvopočáteční fází přípravného řízení, mohou se jeho případnými protiústavními procesními vadami zabývat další orgány činné v trestním řízení, po podání obžaloby zejména obecný soud. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení trestním je tak považována až na zcela mimořádné situace za nepřípustnou. Otázka objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zpravidla teprve po jeho ukončení.
Stejný názor zastával Ústavní soud i době před účinností novely trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., kdy se trestní stíhání zahajovalo pouhým opatřením nazvaným sdělením obvinění, proti němuž nebylo možno podat opravný prostředek, jak tomu bylo i ve stěžovatelově případě. Za mimořádnou situaci, ve které se Ústavní soud cítil být oprávněn zasáhnout, bylo považováno zahájení trestního stíhání spojené se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení pod §75 tr. řádu, apod.). Tak tomu bylo i v případě nálezu I.ÚS 46/96 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, č. 43), na který stěžovatel sám odkázal, kdy dotčená osoba byla po sdělení obvinění vzata do vazby. Ze stěžovatelovy ústavní stížností však nevyplývá, že se byl nacházel ve stejné či obdobné situaci, a proto pokud by ústavní stížnost podal včas, odpovídal by ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu závěr považující ústavní stížnost za nepřípustnou.
V dané věci však nebylo nutno problematiku přípustnosti či nepřípustnosti podané ústavní stížnosti řešit, neboť předložil-li stěžovatel ústavní stížnost až téměř sedm let poté, kdy dle jeho tvrzení mělo sdělením obvinění dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, je evidentní, že tak učinil dlouho po zákonem stanovené lhůtě. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu z důvodu jejího opožděného podání.
Ústavní soud nemá důvod nevěřit stěžovateli, že trestní řízení proti němu vedené na podkladě obžaloby dosud nebylo pravomocně skončeno. Již z toho však plyne, že veškeré námitky proti zákonnosti trestního řízení může stěžovatel uplatnit před obecným soudem v rámci své obhajoby; Ústavní soud tedy odmítá jako nesprávnou stěžovatelovu úvahu o tom, že jím tvrzené vady postupu orgánů činných v trestním řízení jsou v soustavě těchto orgánů již neodstranitelné a neodčinitelné. Je úkolem právě obecných soudů, aby se s obhajobou stěžovatele vypořádaly, neboť jen jim podle čl. 40 odst. 1 Listiny přísluší rozhodovat o vině a trestu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2004
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj