ECLI:CZ:US:2004:4.US.283.03
sp. zn. IV. ÚS 283/03
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 283/03 ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení S. z. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 20. 12. 2002 sp. zn. 6 A 2/2002, kterým bylo zastaveno řízení o stěžovatelově žalobě proti části rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu z 30. 10. 2001 č. j. 49276/01/10000, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu z 20. 9. 2001 č. j. 42224/01/1300 o odepření informací v části týkající se poskytnutí projektů pokusů na zvířatech v letech 1998 až srpen 2001 a vyhověno stěžovatelovu rozkladu v části rozhodnutí týkající se poskytnutí jmenného seznamu členů resortní komise pro ochranu zvířat Ministerstva průmyslu a obchodu.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2002 č. j. 6 A 2/2002-12 se zrušuje.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl shora uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení ve věci jeho návrhu na zrušení části rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel má za to, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, obsažená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z ústavní stížnosti, jakož i z připojeného spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 2/2002 zjistil následující.
Stěžovatel se žalobou podanou k Vrchnímu soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu č. j. 49276/01/10000 ze dne 30. 10. 2001 v části před středníkem, jakož i vrácení věci k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím ministr průmyslu a obchodu jako vedoucí ústředního orgánu státní správy potvrdil rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 20. 9. 2001 č. j. 42224/01/1300 o odepření informací v části týkající se poskytnutí projektů pokusů na zvířatech v letech 1998 - srpen 2001 a vyhověl rozkladu stěžovatele v části rozhodnutí týkající se poskytnutí jmenného seznamu členů resortní komise pro ochranu zvířat Ministerstva průmyslu a obchodu.
Vrchní soud v Praze vyzval dopisem z 24. 1. 2002 stěžovatele k předložení zápisů ze zasedání sněmu a výboru stěžovatele v době od 1. 9. 2001 do 15. 1. 2002. Ten prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 6. 2. 2002 soudu sdělil, že v soudem označeném období nevyhotovil žádný zápis ze zasedání sněmu nebo výboru, neboť jej k tomu žádný právní předpis nezavazuje. Zároveň se v odpovědi soudu dotazoval, jaké konkrétní informace se soud domáhá. Dopisem ze dne 8. 3. 2002 vrchní soud stěžovatele požádal o sdělení obsahu zasedání sněmu a výboru, pokud se nějaké konaly v období od 1. 9. 2001 do 15. 1. 2002. Dále ho soud požádal o sdělení jmen, příjmení a adres členů jeho výboru v tomtéž období. Dopisem z 10. 5. 2002 stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce vrchnímu soudu sdělil, že jeho výbor se v soudem označeném období nesešel, a zároveň soudu sdělil jména, příjmení a adresy členů svého výboru v období označeném soudem.
Následně vydal Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadené usnesení. V jeho odůvodnění uvedl, že ze stanov stěžovatele vyplývá, že jeho statutárním orgánem je výbor. Nestačí tedy, aby plnou moc advokátovi k podání správní žaloby udělil předseda, který podle stanov pouze řídí běžnou činnost výboru a vystupuje jeho jménem jako celku, ale je třeba, aby bylo doloženo, že na podání žaloby se usnesl výbor jako jeho statutární orgán. To doloženo nebylo, neboť podle sdělení stěžovatele se výbor v rozhodném období vůbec nesešel, takže souhlas k podání žaloby dát nemohl. Vrchní soud dovodil, že jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Soudu proto nezbylo, než řízení zastavit podle §104 odst. 1 ve spojení s §246c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném do 31. 12. 2002, (dále též "o. s. ř.").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadené usnesení postrádá oporu v zákoně a odepírá přístup stěžovatele ke spravedlnosti.
Stěžovatel argumentuje ustanovením §21 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle kterého jedná za právnickou osobu její statutární orgán, přičemž tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za právnickou osobu její předseda, popřípadě člen, který tím byl pověřen. Stěžovatel poukazuje na čl. 5 bod 4 stanov stěžovatele, podle nějž vystupuje jménem stěžovatele předseda, kterým je T. P., který je také podepsán za stěžovatele na plné moci udělené advokátovi k podání správní žaloby. Za tohoto stavu podle stěžovatele neexistuje zákonný podklad k domněnce, že k podání žaloby a ke vzniku zastupování na základě plné moci tento podpis nestačí. Stěžovatel se pozastavuje nad tím, proč se soud vůbec snaží nalézat procesní problémy na úrovni vnitřního řízení osoby stěžovatele, aniž by je kdokoliv namítal, a s povrchními znalostmi o jeho praktické činnosti mu autoritativně bez opory v zákoně vnucuje, co je či není řízením běžné činnosti výboru sdružení, k němuž je předseda oprávněn. Z logiky věci si má rozhodovat, co je řízením běžné činnosti výboru sdružení, sám výbor stěžovatele a pokud pouhé procesní zplnomocnění advokáta k podání žaloby v probíhajícím sporu o informace nepovažuje za úkon vymykající se řízení běžné činnosti výboru sdružení, nic nemůže bránit předsedovi sdružení, aby tento úkon provedl sám v rámci své řídící pravomoci.
I pokud by měl stěžovatel připustit, že soud při zkoumání podmínek řízení podle §103 o. s. ř. správně zjišťoval souhlas výboru stěžovatele s podáním žaloby, měl tak učinit způsobem jasným a nevyvolávajícím pochybnosti o tom, jakou skutečnost a z jakého důvodu vlastně zjišťuje, což soud neučinil. Stěžovatel dále uvedl, že výbor sdružení rozhodl dne 31. 8. 2001 o podání předmětné žádosti o informace s tím, že pokud jí nebude vyhověno, bude podán předsedou rozklad, a pokud ani tomu nebude vyhověno, bude podána správní žaloba, k čemuž udělí předseda plnou moc advokátovi JUDr. A. J. Soud podle názoru stěžovatele tedy případně měl stěžovatele vyzvat postupem podle §104 odst. 2 o. s. ř. k doložení či prokázání tohoto souhlasu výboru. Protože tak neučinil, a naopak vydal napadené usnesení, dopustil se vůči stěžovateli exemplárního denegatio iustitiae, které má v podobě porušení práv stěžovatele podle čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny bezprostřední průmět do ústavně zaručených práv.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník - Vrchní soud v Praze - prostřednictvím předsedy tak, že vyjádření nelze podat, neboť soud již správní soudnictví nevykonává a členové senátu 6 A již nejsou soudci tohoto soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud souhlasí s Vrchním soudem v Praze v tom, že soudy mají kdykoli za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Pakliže je to důvodné, mohou soudy učinit vhodná opatření k odstranění překážek v řízení, reprezentovaných například vadami žaloby. Takto mohou učinit dotazy, neboť každý je povinen bezplatně na dotaz sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí.
Při celém řízení je však soud povinen postupovat v součinnosti se všemi účastníky řízení, a to mimo jiné proto, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. Kromě toho mají soudy povinnost poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, aby pro neznalost neutrpěly újmy na svých právech. Jmenované povinnosti soudu při vedení řízení mají přitom mimo jiné za cíl, aby řízení před soudem bylo pro účastníky řízení srozumitelné a každé rozhodnutí soudu předvídatelné.
Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze svým postupem a na něj navazujícím napadeným usnesením zjevně vybočil z mezí ústavně konformního výkladu norem jednoduchého práva, kterým je upraveno řízení. V daném případě se jedná o zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném do 31. 12. 2002.
Podmínkou řízení na straně účastníka je způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, způsobilost být zástupcem a oprávnění k zastupování. Podle §21 odst. 1 o. s. ř. za právnickou osobu jedná statutární orgán nebo jeho pracovník či člen, který prokáže, že je oprávněn za ni jednat. Pokud soud má pochybnosti, zda je člen právnické osoby, který je v postavení předsedy jejího statutárního orgánu, oprávněn za ni podat žalobu k soudu a zmocnit advokáta k zastupování v takovém řízení, je namístě, aby vůči právnické osobě učinil dotaz, ze kterého bude vyplývat, oč se soudu jedná. Je porušením účelu občanského soudního řízení, pokud nejsou jeho účastníci vyčerpávajícím způsobem soudem uvědomováni o povaze jeho dotazů, v důsledku čehož nemají tušení, jakými úvahami je soud veden, a nemohou tak předvídat jeho další postup v řízení.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích vždy dovozuje, že se řídí principem materiální spravedlnosti, v daném případě reprezentovaném čl. 1 Ústavy. Formalistickým a svévolným postupem soudu v předmětné věci bylo stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu podle čl. 90 věty prvé Ústavy.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.