ECLI:CZ:US:2004:4.US.286.03
sp. zn. IV. ÚS 286/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti T. B.,, zastoupeného Mgr. Z. H., advokátkou, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 16. 4. 2003 č. j. Zn 5150/2002-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 16. 4. 2003 č. j. Zn 5150/2002-8, s odůvodněním, že shora označeným usnesením došlo k porušení čl. 10 Ústavy, dále jeho práva ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
V odůvodnění předmětné ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jako člen Stavebního bytového družstva v Chomutově pronajímal svůj družstevní byt R.S. (dříve podezřelé), která však za tento byt neplatila nájem. Z tohoto důvodu jej Stavební bytové družstvo rozhodnutím ze dne 25. 2. 2003 č. j. 50/03 vyloučilo z družstva a stěžovatel tak ztratil možnost získat předmětný byt do svého vlastnictví. Stěžovatel podal na R. S. trestní oznámení a chtěl se k trestnímu řízení připojit s náhradou škody.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově usnesením ze dne 16. 4. 2003 č. j. Zn 5150/2002-8 zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Policie ČR Okresního ředitelství SKVP Chomutov ČTS: ORCV-748/KSV-OHK-NE-2002 ze dne 30. 7. 2002, jímž byla odložena věc podezření z trestných činů podvodu, porušování povinnosti při správě cizího majetku a poškozování cizích práv, s odůvodněním, že podezřelé nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty označených trestných činů, v případě předmětného bytu se nejednalo o majetek stěžovatele, ale družstva, a podezřelá nepatřila mezi osoby, které mají povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Stěžovatel je však přesvědčen, že došlo k porušení jeho práv tím, že ztratil možnost odkoupit byt do svého vlastnictví, a přišel i o možnost tento byt užívat. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97 (vztahující se k otázce hodnocení důkazů) a sp. zn. III. ÚS 271/96 (zabývající se nutností odůvodnit rozhodnutí). Stěžovatel dále namítá, že mu nebyla dána možnost se vyjádřit ke zjištěným skutečnostem, a to jak před orgány Policie ČR, tak i před Okresním státním zastupitelstvím v Chomutově, což v konečném důsledku údajně vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby mu stát, ve smyslu §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") uhradil náklady na jeho právní zastoupení.
Z napadeného usnesení Státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 16. 4. 2003 č. j. Zn 5150/2002-8 se zjišťuje, že v trestní věci podezřelé R.S., roz. D., se podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, stížnost stěžovatele proti usnesení Policie ČR Okresního ředitelství SKPV Chomutov ze dne 30. 7. 2002 ČTS: ORCV-748/KSV-OHK-NE-2002 jako nedůvodná zamítá.
Označený orgán Policie ČR podle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu odložil věc s tím, že se nejedná o podezření z trestného činu a věc není na místě vyřídit jinak.
Podle zjištění tohoto policejního orgánu je stěžovatel pouze nájemcem předmětného bytu, majitelem bytu je SBD Chomutov, a pokud podezřelá jako podnájemnice neplatila nájem za byt po dobu tří měsíců, nebyla tím způsobena škoda stěžovateli, ale SBD Chomutov. Ve vztahu k dlužnému nájemnému bylo zjištěno, že dluh na nájemném ve výši 5 396,-Kč u předmětného bytu existoval již v době, kdy stěžovatel podnájemní smlouvu s podezřelou uzavíral. Ze strany SBD Chomutov nebyly vůči podezřelé podniknuty žádné kroky směřující k vymožení nájemného proto, že podezřelá řádně hradí nájemné a dlužné nájemné splácí dle sepsané dohody s SBD Chomutov.
K námitkám stěžovatele státní zástupce uvedl, že podezřelé nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestných činů podvodu (podle ustanovení §250 trestního zákona), poškozování cizích práv (podle §209 trestního zákona) a porušování povinností při správě cizího majetku (podle §255 trestní zákona) zejména z toho důvodu, že se nejednalo o majetek stěžovatele a mezi osoby, které mají povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, podezřelá nepatří.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti i s napadeným usnesením Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z napadeného rozhodnutí, na jehož základě došlo k odložení věci, v níž podal stěžovatel trestní oznámení, je zřejmé, že jeho výrokem nemohlo dojít k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele, neboť stěžovatel měl v předmětné trestní věci postavení oznamovatele, takže zamítnutím jeho stížnosti proti rozhodnutí o odložení věci nebylo zasaženo do jeho ústavně chráněných základních práv a svobod.
Nejprve Ústavní soud připomíná, že je výhradně právem státu vymezit, co je trestným činem, stíhat pachatele a potrestat jej (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, str. 345). Je to tedy pouze stát, který svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl ten který trestný čin spáchán, a zda jej spáchala konkrétní osoba. Rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci a zamítnutí stížnosti stěžovatele státním zástupcem nejsou tedy takovými rozhodnutími, která by mohla zasáhnout do subjektivních práv stěžovatele ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny.
Stěžovatel nemá pravdu ani v tom, že k porušení jeho práv na spravedlivý proces došlo tím, že mu nebylo umožněno v průběhu řízení vyjádřit se ke zjištěným skutečnostem, neboť jednak orgány činné v trestním řízení si pro své zjištění opatřily dostatek důkazů, které byly podkladem pro jejich skutková zjištění, a jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel tato zjištění nijak nezpochybňuje, a ani netvrdí, že by důkazy provedené v řízení byly neúplné, a dále je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že stěžovatel neměl v řízení postavení poškozeného, takže nebylo povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 trestního řádu. Námitka stěžovatele o poškození jeho práva, k němuž mělo dojít tím, že ztratil možnost odkoupit předmětný byt do svého vlastnictví, byla v napadeném usnesení vyvrácena s tím, že předmětný byt není ve vlastnictví stěžovatele, ale ve vlastnictví SBD Chomutov.
Pokud stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti dva nálezy Ústavního soudu, je nutné zdůraznit, že citované nálezy s projednávanou ústavní stížností nijak nesouvisí.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že postup i rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Chomutově nijak nevybočilo z mezí jeho zákonem vymezených pravomocí, takže Ústavní soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele o porušení shora označených článků Listiny, Ústavy a Úmluvy.
Na základě výše uvedených skutečností senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti [podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.] nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatele na zaplacení nákladů spojených s jeho zastoupením v řízení o předmětné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu