ECLI:CZ:US:2004:4.US.317.03
sp. zn. IV. ÚS 317/03
Usnesení
IV.ÚS 317/03
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Pozemkového fondu ČR, zastoupeného prof. JUDr. M. B., CSc., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 2003, čj. 28 Cdo 634/2003-141, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2002, čj. 25 Co 396/2002-126, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 9. 2002, čj. 7 C 288/2000-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označené rozsudky obecných soudů s tvrzením o porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy rozhodly o jeho povinnosti poskytnout J. K. a M. S. (žalobcům v řízení před obecnými soudy) náhradu za nevydanou nemovitost čp. 2 v B., na kterou mají nárok podle ustanovení §14 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Podle ustanovení §16 odst. 2 zákona o půdě je osobou povinnou k poskytnutí náhrady právnická osoba, případně její právní nástupce, která věc drží nebo ji držela v době zániku nemovitosti nebo ji převedla na osobu, která nemovitost podle tohoto zákona nevydává. Dokazováním bylo zjištěno, že takovou osobou byl Národní pozemkový fond, který byl zrušen zákonem č. 98/1950 Sb., a přestože bylo prokázáno, že stěžovatel není právním nástupcem zrušeného fondu, obecné soudy opřely svoje rozhodnutí o povinnosti stěžovatele náhradu poskytnout za analogického použití ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě. S tímto postupem však stěžovatel nesouhlasí, neboť má za to, že pokud jde o náhradové nároky vyplývající z ustanovení §14 zákona o půdě, je okruh povinných osob výlučně stanoven v ustanovení §16 odst. 2 zákona o půdě; ustanovení §20 se týká náhrady živého a mrtvého inventáře. Podle stěžovatele si obecné soudy byly této skutečnosti vědomy, vypořádaly se s ní však bez jakékoliv právně relevantní argumentace, což ve svém důsledku vedlo k uložení povinnosti, která ze zákona nevyplývá. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 11. 2003, podepsaném předsedou senátu 28 Cdo, uvedl, že ústavní stížnost v podstatě opakuje důvody uplatněné již v řízení před obecnými soudy, a stěžovatel se tak domáhá faktického přezkumu věci, která byla pravomocně skončena v řádném soudním řízení a poté přezkoumána i v řízení o mimořádném opravném prostředku (dovolání). K obsahu ústavní stížnosti samotné Nejvyšší soud ČR uvedl, že nemá důvod ke změně právního názoru obsaženého v odůvodnění svého rozsudku a požádal, aby ve věci samé byl obsah odůvodnění považován za nedílnou součást jeho vyjádření.
Ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 7 C 288/2000, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že zemřelý otec vedlejších účastníků, Jiří K., byl oprávněnou osobou podle zákona o půdě [restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě], avšak Okresní úřad v Mladé Boleslavi, okresní pozemkový úřad, mu rozhodnutím ze dne 29. 5. 1996, čj. 3877-1195/92/Hl 96, vlastnictví k nárokovaným nemovitostem v k. ú. B. nepřiznal, neboť jejich vydání bránila skutečnost, že byly na základě přídělové listiny přiděleny fyzickým osobám, které nejsou povinny je vydat. Následně došlo k dohodě o poskytnutí finanční náhrady za nevydané pozemky, náhrada za nevydanou stavbu čp. 2 v B. však zůstala nevyřešená, a vedlejší účastníci byli nuceni domáhat se svého nároku soudní cestou. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 1. 11. 2001, čj. 7 C 288/2000-67, stanovil, že k poskytnutí náhrady je podle ustanovení §16 zákona o půdě povinen stěžovatel. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2002, čj. 25 Co 51/2002-92, rozsudek okresního soudu zrušil s odůvodněním, že ve sporu nelze aplikovat ustanovení §16 zákona o půdě, neboť majetek, který Národní pozemkový fond převedl do vlastnictví přídělcům, nebyl jměním tohoto fondu, nýbrž vlastnictvím státu, který fond pouze spravoval. Krajský soud rovněž vyložil, že za právního nástupce ve smyslu §16 odst. 2 zákona o půdě nebylo možno v dané věci považovat ani osobu, která jmění fondu po jeho zrušení převzala, protože nešlo o jmění konfiskovaného majetku. Krajský soud zdůraznil, že žalobci mají nárok na náhradu ve smyslu §14 zákona o půdě, a je-li vyloučen postup podle ustanovení §16 zákona o půdě, je nutno za pomoci analogie hledat ustanovení obsahově nejbližší, které by otázku osoby povinné k poskytnutí náhrady a formu této náhrady vyřešilo. Podle krajského soudu je takovým ustanovením §20 odst. 2 poslední věta zákona o půdě, podle kterého, nelze-li zjistit právnickou osobu, která věci převzala, nebo jejího právního nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla, poskytne náhradu dle odst. 1 (rozuměj §20) pozemkový fond způsobem uvedeným v §18a odst. 2.
Po doplnění dokazování Okresní soud v Mladé Boleslavi vázán právním názorem Krajského soudu v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatel je povinen poskytnout žalobcům náhradu ve výši 319 641,40 Kč, a to každému z nich jednou polovinou do 15 dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud zjistil, že původní vlastník, M. K., pozbyl předmětné nemovitosti na základě výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 3. 12. 1947 na základě ustanovení §3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. konfiskací pro účely pozemkové reformy. Jmenovaný se proti tomuto rozhodnutí odvolal, ale ještě v průběhu odvolacího řízení, které bylo ukončeno v roce 1950 zamítnutím odvolání, Národní pozemkový fond při ministerstvu zemědělství vydal dne 22. 7. 1949 přídělovou listinu, na jejímž základě byly konfiskované nemovitosti přiděleny fyzickým osobám. Při řešení otázky, kdo je nástupcem Národního pozemkového fondu, Okresní soud v Mladé Boleslavi odkázal na zákon č. 98/1950 Sb., o zrušení Národního pozemkového fondu při ministerstvu zemědělství a fondů pozemkových reforem a o sloučení jejich jmění, podle jehož ustanovení §1 odst. 2 působnost Národního pozemkového fondu přešla dnem 1. 1. 1951 na Ministerstvo zemědělství a na národní výbory a podle ustanovení §3 se jmění Národního pozemkového fondu bez likvidace sloučilo se všemi právy a závazky v majetkovou podstatu pozemkových reforem, která byla účelovým jměním státu a spravovalo ji tehdejší ministerstvo zemědělství. Přenos působnosti zrušeného fondu Okresní soud v Mladé Boleslavi posoudil nikoliv jako právní nástupnictví, ale jako přenos pravomocí z jednoho orgánu státu na jiný. Podle okresního soudu tak majetek, o němž ve sporu šlo, nebyl jměním Národního majetkového fondu, ale byl ve vlastnictví státu a Národní majetkový fond jej pouze spravoval. Z toho vyplynulo, že osoba, která by byla povinna k poskytnutí náhrady podle §16 odst. 2 zákona o půdě již neexistuje. Žalobcům však náhrada náleží, a proto při vyloučení postupu podle §16 zákona o půdě Okresní soud v Mladé Boleslavi za použití analogie opřel svoje rozhodnutí o ustanovení §20 odst. 2 poslední věty zákona o půdě a rozhodl, že náhradu za nevydanou nemovitost poskytne stěžovatel.
K odvolání stěžovatele, který možnost použití analogie v daném případě odmítl, Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve věci samé potvrdil. Tatáž námitka stěžovatele byla předmětem jeho dovolání, jehož přípustnost byla opřena o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V dovolacím řízení tedy Nejvyšší soud ČR posuzoval, zda odvolací soud na danou věc správně aplikoval a interpretoval ustanovení §16 odst. 2, §18a odst. 2, §20 odst. 2 poslední věta zákona o půdě a po tomto přezkumu přisvědčil závěrům odvolacímu soudu, že bylo třeba postupovat za pomoci analogie podle ustanovení §20 odst. 2 věty poslední zákoně o půdě i tam, kde jde o náhradu podle §16 odst. 2 zákona o půdě, a dovolání stěžovatele zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem ... bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Dovolává-li se stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů s odkazem na čl. 4 odst. 1 Listiny, pak Ústavní soud odkazuje na svoji dosavadní judikaturu, dle které citované ustanovení Listiny neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo (srov. Pl.ÚS 12/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 20 a další).
Protože Ústavní soud je při svém rozhodování vázán návrhovým petitem stěžovatele, nikoliv však jeho odůvodněním (srov. I.ÚS 89/94, ÚS, sv. 2, č. 58), považoval v projednávaném případě za relevantní stížnostní námitku stěžovatele spočívající v tvrzení, že obecné soudy ve svých rozhodnutích použití analogie s ohledem na charakter předmětných právních norem řádně neodůvodnily. Povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.) způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o.s.ř. je součástí jednoho principu představujícího součást práva na řádný proces a vylučujícího libovůli při rozhodování. K dopadu kautel obsažených v posledně citovaném ustanovení se Ústavní soud vyslovil např. v nálezu sp. zn. IV.ÚS 304/98 (ÚS, sv. 12, č. 120), když konstatoval, že "stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 os.ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným, může představovat, a zpravidla také představuje, porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny". Takto vymezený ústavní a zákonný procesněprávní rámec pro přezkoumání napadených rozsudků obecných soudů byl dán i v projednávané věci.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mladé Boleslavi k otázce pasivní legitimace stěžovatele se nejprve zabýval právním nástupnictvím po zrušeném Národním pozemkovém fondu. S odkazem na ustanovení §1 odst. 2 a §3 zákona č. 98/1950 Sb. okresní soud dospěl k závěru, že přenesení pravomoci zrušeného fondu, který vystupoval jako orgán státu, na jiný státní orgán není právním nástupnictvím a že osoba určená k poskytnutí náhrady podle §16 odst. 2 zákona o půdě neexistuje. Tento právní názor potvrdily i oba instančně vyšší soudy. Okresní soud poté řešil, kdo (která osoba) by náhradu mohla poskytnout. Konstatoval, že zákon o půdě v ustanovení §16 zákona o půdě k takové situaci mlčí, řeší ji však v ustanovení §20 odst. 2 v souvislosti s náhradou živého a mrtvého inventáře a zásob, kdy povolává k poskytnutí náhrady Pozemkový fond ČR. Okresní soud ve svém rozhodnutí (a stejně tak i oba instančně vyšší soudy) dospěl k závěru o nutnosti analogického použití jiného ustanovení zákona o půdě, kteroužto nutnost odůvodnil nezpochybnitelným právem oprávněné osoby (resp. dědiců téže) na náhradu za zkonfiskované nemovitosti.
Na základě těchto zjištěných skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou plně přezkoumatelná a splňují požadavky kladené na ně v ustanovení §157 o.s.ř. Posuzuje věc v rámci vymezeném petitem a relevantní ústavněprávní argumentací stěžovatele, Ústavní soud kvalifikoval tvrzenou nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí jako subjektivní názor stěžovatele, který společně s jeho nesouhlasným právním názorem odlišným od právního názoru obecných soudů na interpretaci dotčených ustanovení zákona o půdě, nemůže v projednávané věci vést k odůvodněnému zásahu Ústavního soudu. Výklad jednoduchého práva je plně v pravomoci obecných soudů. V projednávané věci se postupem podle analogie zabýval i Nejvyšší soud ČR, který ji po právní stránce považoval za zásadní nejen pro projednávanou věc samou, ale přiznal jí i obecný význam. Jeho posouzení pak v konečných závěrech potvrdilo závěry Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Krajského soudu v Praze a Ústavnímu soudu tak nezbývá, než je respektovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu