ECLI:CZ:US:2004:4.US.339.03
sp. zn. IV. ÚS 339/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. A., advokáta, zastoupeného JUDr. J. M., Ph.D., advokátkou, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2003, sp. zn. 13 Co 90/2003, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. listopadu 2002, sp. zn. 33 Nc 1736/2000, a současně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2001, sp. zn. 20 Co 60/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. června 2003 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že se domáhal vydání předběžného opatření, kterým by bylo protistraně zamezeno zcizovat nemovitost, jíž se projednávaná věc týká. Postupem obecných soudů bylo původní předběžné opatření v důsledku odvolání zrušeno jakožto nepřezkoumatelné. Odvolacímu soudu navíc bylo v té době známo, že i přes dočasnou platnost předběžného opatření, došlo v té době ke změně vlastnického práva. Vydáním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2001 tak nebylo možné sjednat nápravu, resp. nebylo možné, aby soud prvého stupně mohl vydat nové předběžné opatření stejného znění. Obvodní soud pro Prahu 1 se nově již nezabýval návrhem na předběžné opatření s ohledem na realizaci převodu nemovitostí.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že postupem obecných soudů došlo ke zkrácení jeho práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem odvolacího soudu ve věci vedené pod sp. zn.20 Co 60/2001 došlo též k zásahu do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny, neboť odvolací soud mu svým postupem znemožnil reálně se domáhat ochrany svých práv. Rovněž mělo být zasaženo do jeho práva zaručeného v čl. 4 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 1736/2000. Po seznámení se s jeho obsahem pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel brojí zejména proti postupu společnosti C., a.s., která převedla nemovitosti v době platnosti předběžného opatření, které takový postup neumožňovalo. Rozhodnutím soudu odvolacího bylo předběžné opatření zrušeno, a tím mu byla zmařena možnost domáhat se nápravy tohoto kroku. Následné předběžné opatření nebylo možno vydat, neboť společnost C., a.s.,již vlastníkem předmětné nemovitosti nebyla. Stěžovatel tedy brojí především proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 28. března 2001, které mu bylo doručeno dne 10. dubna 2001. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, v čem by mělo spočívat porušení citovaných článků Listiny v postupu obecných soudů po tomto datu, resp. v rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. listopadu 2002, sp. zn. 33 Nc 1736/2000 a Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2003, sp. zn. 13 Co 90/2003. Z tohoto pohledu by tedy bylo možno návrh odmítnout jako podaný po zákonem stanovené lhůtě (§43 odst. 1 lit. b) zákona).
Kromě toho směřuje ústavní stížnost do rozhodnutí o předběžném opatření, kterým nebyly vzájemné vztahy stěžovatele a vedlejších účastníků uzavřeny. Stěžovatel sice neuspěl s návrhem na vydání předběžného opatření, tím však nemohlo dojít k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, za situace, kdy nebylo rozhodnuto ve věci samé.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž eventuální protiústavnost (nikoli tedy nevhodnost či problematičnost) nelze napravit jinak (viz např. nález č. 78, svazek 4, resp. usnesení č. 61, svazek 12, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Představa stěžovatele, že také pravomocná procesní rozhodnutí obecných soudů jsou takové povahy, že se jimi musí Ústavní soud zabývat, Ústavní soud nesdílí. Musel by totiž v takovém případě přezkoumávat ustanovení znalce, ustanovení tlumočníka atd., tedy být de facto odvolací instancí dokonce i tam, kde procesní předpisy (především v zájmu rozhodnutí věci v přiměřené době - čl. 38 odst. 2 Listiny) opravný prostředek nepřipouštějí.
Mimo to Ústavní soud konstatuje, že k otázce zásahu do práva vlastnického, zaručeného v čl. 11 Listiny, zejména ve vztahu k nemovitostem, se opakovaně ve své judikatuře vyjádřil, a chápe je především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže. Tím spíše, mělo-li se jednat pouze o záruku za uhrazení pohledávky stěžovatele proti vedlejším účastníkům v souvislosti s předchozím smluvním vztahem. V tomto případě evidentně nemůže jít o tvrzené porušení čl. 11 Listiny, protože v době rozhodování o omezení vlastnického práva toto vlastnické právo stěžovateli v žádném případě nesvědčilo. Porušit právo na ochranu neexistujícího práva je pojmově vyloučeno.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako nepřípustnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 1 lit. e) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12 ledna 2004
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj