ECLI:CZ:US:2004:4.US.34.03
sp. zn. IV. ÚS 34/03
Usnesení
IV. ÚS 34/03
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. T. H., CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2002, č. j. 30 Cdo 1594/2002-350, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15. 1. 2002, č. j. 40 Co 616/2000-325, a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 1. 2000, č. j. 7 C 95/94-301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí, stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto pro nepřípustnost dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. Tímto rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal určení, že pozemky p. č. 546/3 a 546/4 v katastrálním území Bezuchov, jsou ve vlastnictví stěžovatele.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivé řízení podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
Nejvyšší soud ČR navrhl odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uváděl, že odvolací soud nebyl v daném případě povinen stěžovatele poučovat nad rámec judikaturou vymezené poučovací povinnosti soudů.
Vedlejší účastník, Obec Bezuchov, na výzvu Ústavního soudu k vyjádření se k ústavní stížnosti či ke vzdání se vedlejšího účastenství nijak nereagoval.
Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání podle znění občanského soudního řádu, platného do nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to s odkazem na ustanovení bodu 17, hlavy I. části dvanácté tohoto zákona, podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle odůvodnění napadeného usnesení upravuje přípustnost podání dovolání §237 odst. 1 o. s. ř. a §238 odst. 1 o. s. ř., a konečně §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. V dané věci byl napadán rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, kdy vydání rozsudku soudu prvého stupně sice předcházelo zrušení jeho dřívějšího rozsudku v této věci, avšak oba rozsudky jsou obsahově stejné. Proto dovolání Nejvyšší soud ČR dovodil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Nejvyšší soud dále dovodil, že stěžovatel netvrdil, a z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Konečně Nejvyšší soud ČR dovodil, že odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil, a stěžovatel návrh na přípustnost dovolání před vydáním rozsudku odvolacího soudu neučinil, pročež není dovolání přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivé řízení, k němuž mělo dojít tak, že nebyl řádně poučen Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, o svých procesních právech a na základě toho bylo odmítnuto jeho dovolání.
Ústavní soud především připomíná, že podle čl. 83 Ústavy představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen. Ústavní soud rovněž není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. S ohledem na to se Ústavní soud mohl v daném případě zabývat toliko otázkou, zda Nejvyšší soud svou interpretací a aplikací shora uvedeného zákonného ustanovení neporušil kogentní normu jednoduchého práva a zda v důsledku toho neporušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele.
V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle "dosavadních právních předpisů" a rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 31. 1. 2000). Odvolací řízení pak sice skončilo za účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., avšak začalo probíhat v důsledku odvolání stěžovatele podaného 25. 5. 2000. Za této situace proto Nejvyšší soud nepochybil, když hodnotil dovolání, podané stěžovatelem, podle úpravy platné do 31. 12. 2000, a nikoliv podle úpravy pozdější.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že odvolací soud pochybil, když stěžovatele před vydáním rozhodnutí nepoučil o tom, že v důsledku bodu 17 hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb. se na stávající řízení a rozhodnutí vztahují dosavadní předpisy. Ústavní soud zastává názor, že obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž tuto poučovací povinnost je nutné vztáhnout nejen na řízení dle části čtvrté hlavy první o. s. ř., ale též na řízení podle hlavy třetí téže části o. s. ř. Tato poučovací povinnost je přitom nezbytná, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští, a když jinak nevznikají pochybnosti o tom, že do kategorie procesních práv (účastníka) náleží zákonem přípustný další opravný prostředek. Procesní institut dovolání je přitom do právního řádu zaveden pouze ze svobodné volby zákonodárce a ne projekcí základního práva, garantovaného Listinou základních práv a svobod či jinými součástmi ústavního pořádku.
V daném případě nejde o absenci omezení dispozice účastníka řízení k podání dovolání, jak vyplývá například z ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. Naopak připuštění dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. je omezeno jednak existencí procesní aktivity účastníka řízení před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu, a dále i názorem odvolacího a dovolacího soudu. Základní omezení účastníka řízení při podání dovolání v tomto případě spočívá v tom, že musí odvolacímu soudu deklarovat určitou vůli k podání dovolání předtím, než dovolání může podat. Ústavní soud přitom již dříve zastával názor, že do poučovací povinnosti nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit. Žádný soud přitom nemůže znát, co hodlá účastník v řízení učinit, pokud to sám účastník nějakým způsobem nevyjeví.
Proto má Ústavní soud zato, že odvolací soud v daném případě neporušil svoji poučovací povinnost podle ustanovení §5 o. s. ř., a proto jak odvolací tak dovolací soud postupovali jediným možným způsobem. V části napadající rozhodnutí dovolacího soudu a poučovací povinnost odvolacího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel dále namítá porušení práva na spravedlivé řízení, k němuž mělo dojít tak, že obecné soudy neodpovídajícím a jednostranným způsobem hodnotily důkazy v řízení provedené.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud ze své ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí, argumentace vedené stěžovatelem, vyjádření Nejvyššího soudu ČR a prostudování spisu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 7 C 95/94, dospěl Ústavní soud k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, takže ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vymezil Ústavní soud svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy ve svém řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (v tomto případě o. s. ř.), nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Porušení zmíněných ústavních principů však z napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Přerově nevyplývají.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v občanském soudním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §132 o. s. ř. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl.
Rovněž je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace, přísluší obecným soudům. Jestliže postupovaly obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu (zásada akuzační, ústnosti, bezprostřednosti, povinnosti stran tvrdit skutečnosti a k tvrzením navrhovat důkazy, ústavnosti, i volného hodnocení důkazů), jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a také z čl. 6 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Námitka stěžovatele, že obecné soudy neodpovídajícím a jednostranným způsobem hodnotily důkazy v řízení provedené, nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, v souladu s §153 odst. 1 o. s. ř. Provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí a provedené důkazy zhodnotil v souladu s §132 a §134 o. s. ř. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil, na návrh stěžovatele doplnil dokazování a vypořádal se s jeho námitkami uplatněnými v odvolání.
I v této části je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu