ECLI:CZ:US:2004:4.US.361.04
sp. zn. IV. ÚS 361/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. listopadu 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti R. R. zastoupeného Mgr. M. N. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 866/2004, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 8 To 120/2004, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť má za to, že v trestním řízení proti němu vedeném byla porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví citovaným usnesením krajský soud zamítl jako nedůvodné odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 8. 2003, č. j. 8 T 173/2002 - 147, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 20.000 Kč, pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, byl podle §54 odst. 2 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Současně mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. V odůvodnění svého rozhodnutí soud odvolací uvedl, že proběhnuvší řízení proběhlo v souladu s trestním řádem, soud nalézací postupoval při respektování práva na obhajobu a dodržování všech příslušných procesních ustanovení sloužících ke zjištění skutečného stavu věci tak, že si opatřil dostatek důkazů pro rozhodnutí ve věci samé a tyto (byť s určitými pochybeními, které však neměly vliv na věcnou správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí) hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Dle názoru soudu odvolacího samosoudce došel ke správným skutkovým závěrům o vině stěžovatele bez důvodných pochybností a použil správnou právní kvalifikaci.
Nejvyšší soud ČR v záhlaví citovaným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by na jeho podkladě přezkoumal napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud svým postupem porušil jeho výše citovaná základní práva tím, že akceptoval nerovný přístup soudu nalézacího k účastníkům řízení, a to vytvářením nátlakového prostředí vůči svědkům obhajoby a kladením kapciózních a sugestivních otázek těmto svědkům. O skutkových zjištěních krajského soudu má stěžovatel za to, že jsou nesprávná a neúplná. Dále stěžovatel uvádí, že soud odvolací se nevypořádal ve svém rozhodnutí s jeho námitkami ohledně nerovného přístupu soudu nalézacího k svědkům obhajoby a dále se nezabýval jeho obhajobou v plném rozsahu. Nezákonnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pak stěžovatel spatřuje v odmítnutí jeho dovolání dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť takový postup obecného soudu považuje za formalistický. Vzhledem k výše uvedenému a tomu, že se stěžovatel domnívá, že mu nebylo prokázáno spáchání výše popsaného činu a závěr obecných soudů o jeho vině je pouze hypotetický, navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem výše citovaná usnesení zrušil.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy, Ústavní soud shledal, že k takovému zásahu nedošlo.
Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen ve výše uvedených ustanoveních Listiny nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel svá tvrzení o zásahu do jeho základních práv opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném. Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že došlo k porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavnímu soudu proto nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem, pokud jsou v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele uvedené v jeho ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které byly uplatněny v řízení před odvolacím a dovolacím soudem a kterými se tyto soudy pečlivě zabývaly. Odůvodnění usnesení soudu odvolacího je přesvědčivé, odvolací soud rozčlenil provedené důkazy na podstatné a nepodstatné a zcela detailně vysvětlil, co kterým důkazem bylo zjištěno a jakou vypovídací hodnotu takový důkaz má. Pokud Nejvyšší soud ČR pak dovolání stěžovatele odmítl, postupoval tak v souladu s ustanovením trestního řádu (§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.), poněvadž uplatněný dovolací důvod nebyl zdůvodněn právně relevantními námitkami.
Namítal-li stěžovatel současně se zásahem do jeho práva chráněného čl. 37 odst. 3 Listiny i zásah do práva vyplývajícího z čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, již v několika předešlých rozhodnutích Ústavního soudu zaznělo, že "má-li "právní norma" obsažená v čl. 37 odst. 3 Listiny obě podoby, tj. jak podobu principu, tak podobu subjektivního práva, omezuje se čl. 96 odst. 1 Ústavy toliko na vyjádření v podobě principu, za nímž nestojí žádné subjektivní právo" (srov. odlišné stanovisko soudkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové ve věci sp. zn. Pl. ÚS 44/02, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, Praha, C. H. Beck 2003, str. 430). Vzhledem k tomuto stanovisku se pak zásahem do výše uvedeného ustanovení Ústavy ČR Ústavní soud nezabýval. Stejně tak Ústavní soud nezkoumal tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.
.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že v postupu obecných soudů neshledal porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§2 odst. 6 tr. ř.), a to při zachování všech kautel vymezujících právo na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu