ECLI:CZ:US:2004:4.US.38.04
sp. zn. IV. ÚS 38/04
Usnesení
IV. ÚS 38/04
Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. M. V. advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2002, čj. 22 Co 72/2002, 22 Co 80/2002-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2004 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2002, čj. 22 Co 72/2002, 22 Co 80/2002-133, a to ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 4. 2001, čj. 14 C 1094/98-91, tak, že se zamítá žaloba stěžovatele s návrhem, aby žalobci byly přiznány úroky z prodlení ve výši 17 % ročně z částky 400.062,- Kč od 22. 9. 1995 do 2. 12. 1999 a ve výši 7 % ročně od 3. 12. 1999 do zaplacení.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2002 stěžovatel napadl ústavní stížností již dříve, tj. 20. 9. 2002. Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 19. 9. 2003, čj. I. ÚS 574/02-21, odmítnuta jako návrh nepřípustný pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva s odkazem na Sdělení č. 32/2003 Sb. a poučením, že pokud bude stěžovatel i po rozhodnutí dovolacího soudu toho názoru, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, má možnost se opět obrátit s ústavní stížností na Ústavní soud s tím, že lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet dnem doručení rozhodnutí o dovolání bez ohledu na způsob, jakým o něm bylo rozhodnuto.
Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání žalovaného usnesením ze dne 11. 3. 2003, s odůvodněním, že ve věci se nejedná o otázku zásadního právního významu, neboť tato otázka byla v napadeném rozsudku krajského soudu ze dne 25. 6. 2002 řešena v souladu s ustálenou soudní praxí, na niž poukázal.
Stěžovatel je soukromý zemědělec. V civilním řízení se podle zákona č. 42/1992 Sb. domáhal proti Zemědělskému družstvu P., se sídlem ve V. vypořádání majetkového podílu ve výši 400.062,- Kč a zaplacení úroků z prodlení. Soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl. Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit požadovanou částku, jako věcně správný potvrdil. Pokud však jde o úroky z prodlení, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v této části žalobu částečně zamítl. Některé pohledávky vůči družstvu totiž stěžovatel získal smlouvami o postoupení pohledávky uzavřenými s osobami, které se nestaly účastníky právnické osoby podle transformačního projektu a nebyly podnikateli v cit. zákonem specifikovaném oboru předmětu činnosti. Z toho důvodu jim mohl být majetkový podíl vypořádán v plné výši až po sedmi letech od schválení transformačního projektu. Za těchto okolností se žalované družstvo podle názoru odvolacího soudu mohlo dostat do prodlení až po uplynutí 7 let od schválení transformačního projektu.
Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti tvrdil, že v řízení před odvolacím soudem, resp. napadenou částí rozsudku odvolacího soudu týkající se úroku z prodlení, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, pokud jde o posouzení doby splatnosti požadovaného majetkového podílu, resp. té části majetkového podílu, která byla stěžovateli postoupena jeho matkou a manželkou (které zemědělskou výrobu neprovozovaly). Je přesvědčen, že takový právní názor je případem extrémního rozporu interpretace práva s jeho skutečným obsahem, a tím i extrémního rozporu s principy spravedlnosti, a uvedl vlastní právní názor na věc. Závěrem namítl i porušení čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky .
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 14 C 1094/98, připojil vlastní spis I. ÚS 574/02 a poté, co se seznámil s jejich obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem odvolacího soudu ohledně splatnosti majetkového podílu, resp. jeho části. Z této skutečnosti pak stěžovatel dovozuje porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tomu Ústavní soud uvádí, že právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv princip rovnosti zbraní, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatel mylně domnívá), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jeho mínění, hodnotit důkazy tak, jako si on představuje, a dospět k právním závěrům, které má on za správné. To, že odvolací soud v napadené části změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to na základě vlastního odlišného právního názoru, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu. K namítanému porušení čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky Ústavní soud uvádí, že citované články neobsahují samostatná základní práva. Jedná se o rámcová ustanovení, která nemohou být porušena samostatně. - a lze se jich dovolávat pouze ve spojení s jinými hmotnými či procesními základními právy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. května 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu