ECLI:CZ:US:2004:4.US.382.03
sp. zn. IV. ÚS 382/03
Usnesení
IV. ÚS 382/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 20. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. M. P. a 2) L. P., obou zastoupených Mgr. R. S., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2003, čj. 33 Odo 163/2003-180, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2002, č.j. 11 Co 252/2002-154, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 3. 2002, č.j. 15 C 2/96-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2003 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2003, čj. 33 Odo 163/2003-180, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2002, č.j. 11 Co 252/2002-154, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 3. 2002, č.j. 15 C 2/96-128. Po výzvě k odstranění vady návrhu a nedostatků podmínek řízení, spočívajících v absenci řádného právního zastoupení ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), stěžovatelé prostřednictvím svého právního zástupce podáním ze dne 29. 10. 2003 upřesnili petit tak, že navrhují zrušit rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2002, č.j. 11 Co 252/2002-154, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 3. 2002, č.j. 15 C 2/96-128.
Ze shromážděných podkladů vyplývá, že stěžovatelé, v řízení před obecnými soudy žalovaní, byli rozsudkem soudu prvního stupně zavázáni zaplatit vedlejším účastníkům (žalobcům) společně a nerozdílně částku 16.533,- Kč s přísl., představující bezdůvodné obohacení z užívání pozemků vedlejších účastníků bez platné nájemní smlouvy. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Současně odvolací soud stěžovatele poučil, že proti jeho rozsudku lze ve stanovené lhůtě podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Stěžovatelé dovolání podali, a to jak proti rozsudku soudu prvního stupně, tak proti rozsudku soudu odvolacího. Dovolací soud usnesením ze dne 28. dubna 2003, č.j. 33 Odo 163/2003-180, řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti a dovolání proti rozsudku soudu odvolacího odmítl jako nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť se jednalo o věc, v níž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zrekapitulovali dosavadní průběh řízení, poukázali na obecné principy právního státu a vyjádřili názor, že rozsudky obecných soudů jsou s těmito principy v příkrém rozporu. Předmětné pozemky, jež zhodnotili přímými i nepřímými investicemi, užívají dle svého přesvědčení na základě řádné nájemní smlouvy. Pevně stanovené smluvní nájemné platí řádně a včas po dlouhá léta. Je jim upíráno i sjednané právo na odkoupení pozemku, garantované v nájemní smlouvě. V dané chatařské oblasti je takto dotčeno kolem 30 dalších nájemců a z toho důvodu se obrací na Ústavní soud s cílem zachovat právní jistotu občanů a zabránit svévolnému chování vlastníků pozemků.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentaci stěžovatelů obsaženou v ústavní stížnosti nepovažuje za opodstatněnou. Z obsahu stížnosti není zřejmé, v čem byla dle stěžovatelů postupem obecných soudů porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Při rozhodování o věci samé soudy obou stupňů vycházely z toho, že jde o nárok spočívající ve vydání bezdůvodného obohacení, neboť smlouvy uzavřené mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky (jejich právními předchůdci) jsou neplatné, přičemž výše tohoto bezdůvodného obohacení byla určena zčásti dle vyhl.č. 393/1991 Sb. a zčásti (za dobu po zrušení tohoto předpisu) úvahou soudu (§136 o.s.ř.). Na těchto závěrech Městský soud v Praze trvá i nadále. Je zároveň přesvědčen, že není úlohou Ústavního soudu přezkoumávat právní hodnocení věci obecnými soudy za situace, kdy nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů, na která je ve stížnosti odkazováno. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Obvodní soud pro Prahu 4 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15 C 2/96.
Ústavní soud především přezkoumal splnění podmínek řízení před Ústavním soudem z hlediska dodržení 60 denní lhůty stanovené pro její podání v §72 odst. 2 zákona. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z citovaného ustanovení zákona vyplývá povinnost stěžovatelů užít těch právních prostředků nápravy, které jsou jim dostupné a které mohou napravit porušení práv, jež jsou předmětem jejich stížnosti. Tuto otázku nutno posuzovat s jistou pružností, bez zbytečného formalismu a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van Oosterwijck v. Belgie z 6. listopadu 1980). V daném případě bylo evidentní, že s ohledem na výši částky, jež byla předmětem sporu a která nepřevyšovala zákonem stanovený limit 20 000 Kč [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], bylo dovolání nepřípustné, a tudíž prima facie nebylo a nemohlo být efektivním procesním prostředkem nápravy tvrzeného porušení práv stěžovatelů. Důsledkem řečeného pak je skutečnost, že počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti bylo by možno v daném případě položit již do dne doručení rozsudku odvolacího soudu, nikoliv do dne doručení usnesení soudu dovolacího. Z tohoto pohledu by mohla být ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona ve spojení s §72 odst. 2 zákona]. Ústavní soud však přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelé dovolání podali, přičemž zřejmou úlohu pro takový jejich postup nepochybně sehrálo (nesprávné) poučení odvolacího soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 23. 9. 2002. Z tohoto důvodu ústavní stížnost pojednal meritorně, neboť opačný postup by za daných okolností považoval za nekorektní ve vztahu ke stěžovatelům. Odmítnutí ústavněprávního přezkumu by bylo totiž dle názoru Ústavního soudu možno považovat, právě s přihlédnutím k tomu, že se stěžovatelé při podání mimořádného opravného prostředku řídili poučením soudu druhé instance, za odepření spravedlnosti.
Při věcném přezkoumání připojeného spisu týkajícího se řízení, jež předcházelo vydání naříkaných rozhodnutí obecných soudů, dospěl však Ústavní soud k závěru, že podanou ústavní stížnost je nutno odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením jejich věci obecnými soudy, resp. nesouhlas s nepříznivým výsledkem civilního sporu, navíc za situace, kdy tvrzení stěžovatelů o porušení specifikovaných základních práv postrádá v odůvodnění ústavní stížnosti jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci. V podstatě se tedy jedná o nesouhlas stěžovatelů s hodnocením důkazů a právním posouzením sporné věci. Za této situace nezbývá než poukázat na obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), dle níž rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Argumentaci soudů prvního i druhého stupně, obsaženou v odůvodnění napadených rozsudků, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jakkoli ji stěžovatelé nepřijímají, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Stěžovatelům nebylo odepřeno základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, přičemž proces jako celek byl veden způsobem nezakládajícím pochybnosti o jeho spravedlivosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, byť s výjimkou vpředu uvedeného chybného poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání do jeho rozsudku, jež ve svých důsledcích přivodilo stěžovatelům nadbytečné výdaje spojené s podáním ve věci nepřípustného mimořádného opravného prostředku. Toto pochybení (stěžovateli ostatně nenamítané) není však kasací napadených rozhodnutí reparovatelné. Pokud pak Nejvyšší soud ČR dílem řízení o dovolání zastavil a dílem dovolání odmítl, rozhodl zcela v souladu s občanským soudním řádem a neporušil svým rozhodnutím žádné ústavně garantované právo stěžovatelů. Ani ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR není tedy možno považovat ústavní stížnost za opodstatněnou.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu