ECLI:CZ:US:2004:4.US.401.03
sp. zn. IV. ÚS 401/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 401/03 ve věci ústavní stížnosti MUDr. G. N. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 16. 10. 2002 sp. zn. 20 Co 376/02 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 20. 2. 2002 sp. zn. 30 C 92/2001 o zamítnutí žaloby, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení finanční náhrady za nevydané nemovitosti.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že se jí ze strany obou těchto soudů nedostalo náležité soudní ochrany, takže tyto rozsudky a řízení, které jim předcházelo, zakládají zejména porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť pokud by prý stěžovatelka v předmětné věci nebyla využila institutu dovolání, a místo toho požádala o poskytnutí náhrady za majetek, jehož vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") nebylo možné, byla by jí údajně takovým postupem upřena možnost dvouinstančního procesu, která je základní zásadou procesního práva.
Podle názoru stěžovatelky oba obecné soudy v projednávané věci nesprávně aplikovaly příslušné ustanovení zákona a vyložily jeho význam pouze ve prospěch státu, avšak v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 87/1991 Sb., neboť v tomto zákoně byl nepochybně deklarován úmysl zákonodárce zmírnit majetkové křivdy způsobené v minulosti.
Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že její nárok na vyplacení finanční náhrady není nárokem, který by mohl zapříčinit vznik nové "křivdy", neboť jde o povinnost, která stíhá výlučně stát, a nikoli fyzickou či právnickou osobu, v jejíž prospěch se rozhodnutí o nevydání nemovitého majetku uplatňuje. Pokud tedy stěžovatelka využila svého práva podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání a vyčkala rozhodnutí o něm, aniž v mezidobí, tj. od právní moci rozsudku odvolacího soudu v zákonné jednoroční lhůtě, podala žádost podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u příslušného ústředního orgánu státní správy o finanční náhradu za nevydaný majetek, postupovala v souladu se svým procesním právem, neboť v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nebyl institut dovolání v rámci občanského soudního řádu, v tehdy platném znění (dále jen "o. s. ř."), znám. Z tohoto důvodu, dovozuje dále stěžovatelka, nemůže být shora popsaný zákonný procesní postup na újmu jejího práva na finanční náhradu za nevydané věci.
V rámci odůvodnění ústavní stížnosti poukazuje sice stěžovatelka i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 č. j. 28 Cdo 557/2003-51, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nedůvodné, nicméně v petitu ústavní stížnosti toto usnesení nenapadá.
K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal zapůjčení spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného tímto soudem pod sp. zn. 30 C 92/2001, ze kterého zjistil následující skutečnosti:
Dne 26. 3. 2001 obdržel Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu stěžovatelky (dříve žalobkyně) proti žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 161 000 Kč jako finanční náhrady za nevydané nemovitosti, a to stavební parcely č. 1210 a zahrady parcely č. 1211 v katastrálním území S.
V žalobě stěžovatelka uvedla, že je oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť je původní vlastnicí domu č. p. 447 se stavební parcelou a zahradou v kat. území S., které v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb., přešly na stát podle §453a tehdy platného občanského zákoníku, a jde tedy o věc uvedenou v §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. V rámci restitučního řízení bylo soudem prvního stupně (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 11. 1996 sp. zn. 8 C 1/92) povinné osobě uloženo uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání předmětného domu, včetně příslušných pozemků. Odvolací soud však rozsudkem ze dne 2. 2. 1998 č. j. 19 Co 324/97, 19 Co 659/97-217, změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrok v části o uložení povinnosti uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání domu č. p. 447 v kat. území S., potvrdil, ve zbývající části žalobu zamítl. Dovolání, které stěžovatelka proti zamítavému výroku podala, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 3. 1999 č. j. 23 Cdo 391/99-229 zamítl.
Stěžovatelka poté dopisem ze dne 14. 7. 1999 požádala Ministerstvo financí o finanční náhradu za nevydané pozemky ve výši 161 000 Kč. Ministerstvo financí svým sdělením ze dne 12. 10. 2000 pod č. j. 84833/2000 žádosti nevyhovělo s odůvodněním, že nárok byl uplatněn opožděně.
Stěžovatelka proto podala dne 26. 3. 2001 žalobu proti České republice - Ministerstvu financí o zaplacení částky 161 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 2. 2002 č. j. 30 C 92/2001-21 žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 8 C 1/96 zjistil, že část výroku rozsudku tohoto soudu ze dne 11. 11. 1996 č. j. 8 C 1/92-171 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 2. 2. 1998 č. j. 19 Co 324/97, 19 Co 659/97-217, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o uložení povinnosti žalované uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání tam blíže označené stavební parcely a zahrady, nabyl právní moci 1. 6. 1998. Dne 23. 4. 1999 nabyl právní moci rozsudek dovolacího soudu o zamítnutí dovolání. Žalovanou však stěžovatelka požádala o finanční náhradu za nevydané nemovitosti podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. až dne 14. 7. 1999.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mimo shora uvedená zjištění uvedl, že podle §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, nevydává; písemnou žádost o finanční náhradu za nevydané nemovitosti měla proto stěžovatelka podat u příslušného ústředního orgánu státní správy nejpozději ve lhůtě jednoho roku nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci. Vzhledem k tomu, že tato lhůta je lhůtou hmotněprávní, prekluzivní, bylo k jejímu dodržení nezbytné nejpozději poslední den lhůty doručit Ministerstvu financí písemnou žádost o finanční náhradu, neboť podle §122 odst. 2 občanského zákoníku je posledním dnem lhůty určené podle let den, který se číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Tímto dnem bylo úterý 1. 6. 1999. Na běh této lhůty podle názoru soudu prvního stupně nemůže mít vliv ani skutečnost, že stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem a lze jím zásadně napadat pravomocná rozhodnutí odvolacích soudů, takže podané dovolání nemohlo na běhu prekluzivní lhůty nic změnit, resp. ji stavit.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2002 č. j. 20 Co 376/02-33 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a v odůvodnění konstatoval, že jako odvolací důvod stěžovatelka uplatnila nesprávné právní posouzení věci, proto se tento soud zabýval podaným odvoláním pouze z tohoto pohledu.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva (právních předpisů) na zjištěný skutkový stav, přičemž o mylnou aplikaci se jedná tehdy, pokud soud použil jiný právní předpis, než který správně použít měl, nebo sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Odvolací soud, maje na zřeteli shora uvedené skutečnosti, dospěl k závěru, že soud prvního stupně na správně zjištěný skutkový stav aplikoval správnou právní normu, kterou i správně vyložil.
K provedenému výkladu použitého právního předpisu (zákona č. 87/1991 Sb.) odvolací soud dále uvedl, že právní závěr ohledně hmotněprávního a současně prekluzivního charakteru lhůty podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je zcela v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů, zejména s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998 sp. zn. 23 Cdo 1460/98.
V dané věci bylo proto věcí stěžovatelky, aby ve lhůtě do jednoho roku od právní moci rozhodnutí, jímž byl zamítnut její návrh na vydání nemovitostí, uplatnila svůj nárok písemně u žalované, v dané věci tak měla učinit nejpozději do 1. 6. 1999.
Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně i v tom, že na běh této prekluzivní lhůty nemělo podané dovolání žádný vliv, jak vyplývá z ustanovení §159 odst. 1 a 3 o. s. ř., které upravuje právní moc a závaznost rozsudku. Podle citovaného ustanovení §159 o. s. ř. je doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, v právní moci; výrok takového rozsudku je závazný pro účastníky a pro všechny orgány.
Odvolací soud ve vztahu k institutu dovolání zdůraznil, že jde o mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek a z důvodů stanovených zákonem. Protože podáním dovolání se neodkládá ani právní moc napadeného rozhodnutí ani jeho vykonatelnost, postupoval soud prvního stupně správně, pokud zamítl žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou, neboť "stěžovatelka u žalované podala žádost o finanční náhradu za nevydané nemovitosti po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na vydání věci, a došlo tedy k prekluzi a v důsledku toho k zániku jejího práva".
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002 č. j. 20 Co 376/02-33 podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 5. 2003 č. j. 28 Cdo 557/2003-51 odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud po zvážení obsahu spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 92/2001 včetně napadených rozhodnutí i námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. uvádějící, že písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy nejpozději ve lhůtě jednoho roku nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci, je třeba v dané věci vykládat tak, že počátek běhu této hmotněprávní prekluzivní lhůty se odvíjí od právní moci rozsudku o zamítnutí dovolání. Stěžovatelka správnost tohoto výkladu spatřuje ve skutečnosti, že institut dovolání v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nebyl v o. s. ř. upraven, proto zákonodárce nemohl vzít v úvahu i možný dopad výsledku dovolacího řízení na meritum věci.
V předmětné věci jsou zcela nepochybné a mezi účastníky pravomocně skončeného řízení nezpochybněné tyto skutečnosti:
Obvodní soud pro Prahu 1 v řízení o žalobě stěžovatelky o uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce finanční náhradu za nevydané nemovitosti ve výši 161 000 Kč zjistil, že stěžovatelka (jako osoba oprávněná) již dříve podala žalobu proti povinné osobě mimo jiné o uložení povinnosti uzavřít s ní dohodu o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. (stavebního pozemku a zahrady), které v restitučním sporu soud prvního stupně v části o vydání nemovitostí vyhověl, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (z důvodu uvedeného v ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), přičemž rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. 6. 1998. Dovolání stěžovatelky bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 1999 sp. zn. 23 Cdo 391/99, který nabyl právní moci dne 23. 4. 1999. Teprve poté dopisem ze dne 14. 7. 1999 se stěžovatelka obrátila na žalovanou s žádostí o poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti, kterou žalovaná odmítla s odůvodněním, že již došlo k prekluzi uplatněného nároku.
Stěžovatelka souhlasí s právním závěrem obecných soudů v tom, že lhůta uvedená v ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je lhůtou hmotněprávní, prekluzivní, avšak dovozuje, že počátek běhu této lhůty je nutno posuzovat individuálně, s přihlédnutím k tomu, zda v restitučním sporu byla dána zákonná možnost využít institutu dovolání.
Nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že rozsudek o zamítnutí dovolání, resp. právní moc takového rozsudku je tím rozhodnutím, které má na mysli již shora citované ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť pokud by neexistoval pravomocný rozsudek v restitučním sporu, nenastal by ani základní předpoklad využití institutu dovolání v dané věci.
Dovolání je opravným prostředkem mimořádným. Účelem dovolacího řízení a úkolem dovolacího soudu samého je, aby při přezkumné činnosti v dovolacím řízení (za splnění předchozích procesních předpokladů pro meritorní rozhodnutí) bylo možné dospět k závěru o správnosti či nesprávnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Takový závěr dovolacího soudu však neodpovídá požadavku uvedenému v ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť meritorní rozhodování dovolacího soudu je založeno na kasačním principu. Jinak řečeno, dovolací soud nerozhoduje o zamítnutí návrhu na vydání věci.
Z výše uvedeného důvodu není pro počátek běhu jednoroční prekluzivní lhůty podstatné, zda stěžovatelka podala proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu dovolání, neboť pokud nedošlo rozsudkem dovolacího soudu k zrušení napadeného pravomocného rozsudku o zamítnutí žaloby stěžovatelky, odvíjel se počátek předmětné lhůty od právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1998 č. j. 19 Co 324/97, 19 Co 659/97- 217, tj. ode dne 1. 6. 1998.
Nad rámec výše uvedené argumentace Ústavní soud konstatuje, že i když stěžovatelka využila svého procesního práva podat v pravomocně skončené restituční věci dovolání, nic jí nebránilo v tom, aby po jeho zamítnutí využila lhůty uvedené v ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a řádně, tj. včas, uplatnila svůj nárok na finanční náhradu u žalované.
Ústavní soud neshledal v postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze a jejich rozhodnutích porušení práva stěžovatelky podle čl. 36 Listiny.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.