ECLI:CZ:US:2004:4.US.424.03
sp. zn. IV. ÚS 424/03
Usnesení
IV. ÚS 424/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 29. ledna 2004 ve věci ústavního stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. J. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.4.2003, čj. 1 Co 233/2002-74, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.6.2002, čj. 16 C 104/2001-45, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6.8.2003 a doplněnou na výzvu Ústavního soudu přípisem doručeným dne 31.10.2003, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové. Stěžovatel tvrdil, že uvedenými rozsudky bylo zasaženo do jeho základních práv na spravedlivý proces.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové čj. 16 C 104/2001, jakož i z přípisu právního zástupce stěžovatele, doručeného Ústavnímu soudu dne 30.12.2003, vyplývá, že stěžovatel podal v souladu s poučením odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností též dovolání směřující proti ústavní stížností napadenému rozsudku Vrchního soudu.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat zásadně pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není přípustná. Stěžovatel podal v souladu s poučením odvolacího soudu dovolání. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci tedy je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.4.2003, čj. 1 Co 233/2002-74, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vzhledem k podanému dovolání v dané věci není. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
O dovolání dosud nebylo rozhodnuto a stěžovatel bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj