ECLI:CZ:US:2004:4.US.448.03
sp. zn. IV. ÚS 448/03
Usnesení
IV. ÚS 448/03
Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2004 ve věci ústavní stížnosti E.P., zastoupené JUDr. J. M., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2003, čj. 14 Co 274/2003-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2003, doplněným podáním ze dne 18. 11. 2003, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2003, čj. 14 Co 274/2003-17.
Se shromážděných podkladů vyplývá, že stěžovatelka byla dne 24. 2. 2003 soudním exekutorem vystěhována z bytu č. 2 v Praze 6 - Střešovicích, H. 920/12. Návrhem ze dne 27. 2. 2003 se domáhala nařízení předběžného opatření před zahájením řízení dle §74 o.s.ř., jímž by bylo společnosti N., a.s., se sídlem v Praze, zakázáno provádět v předmětném bytě stavební úpravy či jiné změny a uzavírat ohledně tohoto bytu jakékoliv právní úkony s výjimkou těch, které směřují k odvrácení škody. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 7. 3. 2003, čj. 12 Nc 2212/2003-2, návrh stěžovatelky podle §75a odst. 1 o.s.ř. odmítl s tím, že mj. neobsahuje určitý, srozumitelný a vykonatelný petit, a vylíčení rozhodných skutečností. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením, jímž usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
K výzvě Ústavního soudu Obvodní soud pro Prahu 6 uvedl, že stěžovatelka podala dne 10. 3. 2003 u tohoto soudu žalobu proti žalovanému N., a.s., o určení nájemního práva k bytu, která je vedena pod sp. zn. 13 C 61/2003. Ve věci byl dne 24. 6. 2003 vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta, a usnesením v téže věci ze dne 14. 7. 2003 bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by žalované bylo zakázáno provádět v předmětném bytě stavební úpravy či jiné změny a byt pronajímat. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 16. 8. 2003. Rozsudek dosud není pravomocný, protože se stěžovatelka odvolala a odvolací řízení nebylo dosud ukončeno. Ve věci samé tedy stěžovatelka návrh na zahájení řízení nepodala.
Stěžovatelka tvrdí, že usnesením odvolacího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že petit návrhu na vydání předběžného opatření je neurčitý, pokud jde o formulaci "jakékoliv právní úkony". Dle jejího přesvědčení je formulace petitu zcela jasná, neboť slovo "jakýkoliv" je synonymem slova "veškeré, všechny". Soudy obou stupňů takto vybočily z mezí ust. §75a odst. 1 o.s.ř., když podle názoru stěžovatelky odmítnutí návrhu odůvodnily nicotnými nebo smyšlenými důvody. Stěžovatelka dále uvedla, že vyčerpala veškeré dostupné procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 12 Nc 2212/2003, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k závěru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou.
Z principu minimalizace zásahů do činnosti soudů obecných vyplývá mimo jiné, že Ústavní soud respektuje skutečnost, že právě těmto soudům svěřuje Ústava, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud vstoupit, jedině pokud by tyto soudy vybočily při nalézání práva z kautel ústavnosti. V dané věci soud nalézací i odvolací shledaly návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření za neurčitý, a tedy i nevykonatelný. Není na Ústavním soudu, aby tyto závěry soudů prvního a druhého stupně přehodnocoval, neboť na těchto hodnoceních nic protiústavního shledat nelze, ježto tato usnesení nejsou schopna zasáhnout sféru ústavně zakotvených základních práv a svobod.
Bylo a je na stěžovatelce, aby sama střežila svá práva a svůj návrh na vydání předběžného opatření formulovala tak, aby obstál i z hledisek uvedených v ust. §75a odst. 1 o.s.ř. - pak by se jím musel soud meritorně zabývat a o návrhu rozhodnout.
Stěžovatelce ovšem nic nebránilo v tom, aby - měla-li dále za to, že poměry účastníků je třeba zatímně upravit - podala nový a řádný návrh na vydání předběžného opatření, což také učinila, jak vyplývá z výše uvedeného sdělení Obvodního soudu pro Prahu 6, byť v jiném řízení. Odmítnutím jejího návrhu stěžovanými usneseními nebyla totiž založena překážka věci rozsouzené.
Zvolila-li stěžovatelka přímo cestu ústavní stížnosti, nemohl Ústavní soud tuto její (chybnou) procesní taktiku akceptovat, a nemohl tedy, vzhledem ke kogentním ustanovením §75 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, kterýmžto zákonem je vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy), rozhodnout jinak, než jak ve výroku uvedeno, a to aniž by se směl zabývat věcnou stránkou případu.
Proti tomuto usnesení odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. února 2004
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj