ECLI:CZ:US:2004:4.US.458.03
sp. zn. IV. ÚS 458/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 3. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 458/03 ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. O. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 14. 4. 2003 sp. zn. 8 To 18/2003, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně z 11. 10. 2002 sp. zn. 6 T 105/2002, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2 a 3 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, k trestu zákazu činnosti a k peněžitému trestu.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003 sp. zn. 8 To 18/2003, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2002 sp. zn. 6 T 105/2002.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, konkrétně pak ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně odsouzen pro trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2 a 3 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, k trestu zákazu činnosti na dobu sedmi let a k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč. Odsouzený skutek spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel jako posudkový lékař Městské správy sociálního zabezpečení v Brně v období od 1. 10. 2001 do 8. 11. 2001 přijal v řízení o zvýšení důchodu pro bezmocnost od občana Mgr. M. B. úplatek ve výši 8 000 Kč.
Stěžovatelovo odvolání proti odsuzujícímu rozsudku zamítl jako nedůvodné Krajský soud v Brně shora uvedeným usnesením podle ustanovení §256 trestního řádu.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v těchto skutečnostech:
1. stěžovateli (v trestním řízení obviněnému) ani jeho obhájci nebyla orgány činnými v trestním řízení poskytnuta možnost zúčastnit se v přípravném řízení výslechu klíčového svědka Mgr. M. B., přesto k této výpovědi obecné soudy přihlížely;
2. orgány činné v trestním řízení se náležitě nezabývaly stěžovatelovou námitkou možného vyloučení policejních orgánů z toho důvodu, že šlo o podřízené pplk. Ing. M. S., který je švagrem MUDr. S. zaujímající vůči stěžovateli nepřátelský postoj. Proto důkazy opatřené osobami, ohledně nichž byly vzneseny jeho námitky, neměly být použity jako podklad pro rozhodnutí v trestním řízení;
3. soud neměl použít jako důkaz písemný záznam prostorového odposlechu, protože při jeho pořizování nebyl dodržen postup vyžadovaný tehdy platným zněním zákona o Policii České republiky pro používání operativní techniky;
4. v postupu policejních orgánů při objasňování spatřuje stěžovatel provokační jednání, na kterém se aktivně podílel i svědek Mgr. M. B., který prý byl policií použit jako nástroj provokačního jednání.
Stěžovatel uvádí, že odsuzujícím prvoinstančním rozsudkem a usnesením odvolacího soudu byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy. Tyto údajné důkazní vady měly prý způsobit, že jeho vina konstatovaná v napadeném rozhodnutí nebyla náležitě prokázána.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy, mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce výrok a odůvodnění napadeného rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že meritorní rozhodnutí obecných soudů v jeho věci nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi, a shledal, že tato výtka není důvodná. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i druhoinstančního soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění.
Ani další konkrétní výtky uváděné v ústavní stížnosti nebyly Ústavním soudem shledány důvodnými.
I kdyby byla oprávněná stěžovatelova námitka, že mu nebyla poskytnuta příležitost zúčastnit se v přípravném řízení výslechu svědka Mgr. M. B., nebylo by možno v této skutečnosti spatřovat porušení ústavních kautel spravedlivého procesu. Stěžovatel a jeho obhájce byli přítomni hlavnímu líčení dne 23. 8. 2002, v němž byl svědek M. B. vyslýchán, a mohli vyslýchanému klást otázky a vyjadřovat se k jeho věrohodnosti. Bylo tudíž respektováno ústavní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.". Stejně tak bylo dodrženo ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, stanovící, že "Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo ... vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.". Konstantní judikatura štrasburského Evropského soudu pro lidská práva interpretuje toto ustanovení tak, že postačí, jestliže obviněnému (resp. obhájci) je poskytnuta vhodná a přiměřená příležitost klást svědkovi otázky a prověřovat jeho věrohodnost alespoň jednou v kterémkoli okamžiku řízení, nejlépe v řízení před soudem (srov. rozhodnutí ve věci Windisch proti Rakousku z 27. 9. 1990, Cour eur. D. H. no 184-A; rozhodnutí Kostowski proti Nizozemsku z 20. 11. 1989, Cour eur. D. H. no 166-A). Obecné soudy umožnily stěžovateli využít tohoto práva v soudním řízení a námitkami stěžovatele proti výpovědi svědka M. B. se ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly.
Stejně tak Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se v průběhu trestního řízení a ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly s jeho námitkou týkající se údajné předpojatosti pplk. Ing. M. S. Ústavní soud se ztotožňuje s jejich závěrem, že tato námitka není opodstatněná a že nebrání použitelnosti důkazů opatřených v přípravném řízení.
Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelovým výhradám ohledně důkazního použití písemného záznamu tzv. prostorového odposlechu, protože prý při jeho pořizování nebyl dodržen postup vyžadovaný tehdy platným zněním §35 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Nelze přehlédnout, že uvedené ustanovení se vztahovalo pouze na technické prostředky užívané při pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů "...v případech, že jsou užívány způsobem, kterým je zasahováno do ústavních práv občana.". Z okolností pořízení zvukového záznamu dne 8. 11. 2001 v bytě M. M. svědkem Mgr. M. B. nelze dovozovat, že by docházelo k zásahu do stěžovatelových ústavních práv. Jen na okraj lze poznamenat, že písemný záznam prostorového odposlechu byl pouze jedním z řady důkazů použitých k odůvodnění odsuzujícího rozsudku a i bez jeho důkazního využití by bylo možno dospět k přesvědčení o stěžovatelově vině.
Ani stěžovatelovu námitku o tom, že byl k inkriminovanému jednání vyprovokován postupem policejních orgánů a svědka Mgr. M. B. nepokládá Ústavní soud za oprávněnou. Ze zjištěných faktů lze dovodit jednoznačný závěr, že policejní orgány a svědek M. B. nezavdali podnět k poskytnutí úplatku a nepodíleli se na trestném jednání. Zapojení policejních orgánů do průběhu události se uskutečnilo až v pozdější fázi páchání trestného činu a bylo vedeno cílem získat usvědčující důkazy, nikoliv cílem podněcovat k páchání trestného činu.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Krajského soudu v Brně napadeným ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.