ECLI:CZ:US:2004:4.US.474.03
sp. zn. IV. ÚS 474/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Zoologické zahrady Dvůr Králové n/L, zastoupené JUDr. M. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2003, č.j. 21 Cdo 316/2003-213, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2002, č.j. 20 C 98/2002-197 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 1. 2002, č.j. 6 C 133/2001-162, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, který v souladu se závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2001, č.j. 21 Cdo 2905/2000-151, vyhověl žalobě, jíž se žalobce vůči stěžovatelce domáhal zaplacení náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru. Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo její dovolání odmítnuto jako zjevně bezdůvodné.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Trutnově, sp.zn. 6 C 133/2001 Ústavní soud ověřil, že rozhodnutím téhož soudu ze dne 21. 9. 1994, č.j. 5C 1251/94-13, které nabylo právní moci dne 18. 1. 1995, byla výpověď, kterou stěžovatelka (zaměstnavatel) dala žalobci (zaměstnanci), určena jako neplatná. Dle názoru obecných soudů tak zaměstnanci vznikl nárok na mzdovou náhradu ve smyslu ust. §61 odst. 1 zákoníku práce za dobu od 4. 7. 1994 (oznámení zaměstnance na tom, že trvá na dalším zaměstnávání) do dne 18. 1. 1995 (právní moc rozsudku o určení neplatnosti výpovědi). S ohledem na to, že zaměstnavatel neumožnil zaměstnanci pracovat ani po pravomocně skončeném řízení o neplatnost výpovědi, ačkoliv zaměstnanec na dalším zaměstnávání trval, vznikl z důvodu překážky na straně zaměstnavatele zaměstnanci nárok na náhradu mzdy ve smyslu §130 odst. 1 zákoníku práce, a to od 18. 1. 1995 až do 30. 11. 1996, kdy došlo k ukončení pracovního poměru dohodou.
Dle názoru stěžovatelky bývalému zaměstnanci nárok na náhradu mzdy nevznikl, neboť podmínkou aplikace ust. §130 zákoníku práce jsou překážky, bránící zaměstnanci vykonávat práci, spočívající subjektivně v osobě zaměstnavatele. Na straně zaměstnance musí existovat reálná schopnost a připravenost práci konat. V řízení však bylo jednoznačně prokázáno, že bývalý zaměstnanec byl převážnou dobu, za kterou mu dle názoru soudu přísluší náhrada mzdy, zaměstnán u jiných subjektů a zároveň byl registrován jako podnikatel a vykonával podnikatelskou činnost. Za této situace bývalý zaměstnanec objektivně nemohl plnit povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy. Důvodem, proč bývalý zaměstnanec nekonal práci pro stěžovatelku, tak nebyly překážky na straně zaměstnavatele, ale pracovní poměr bývalého zaměstnance u jiného zaměstnavatele.
Stěžovatelka poukazuje na to, že v případě nároku z neplatného rozvázání pracovního poměru dle §61 odst. 1 a 2 zákoníku práce je soudu dáno poměrně široké moderační právo pro snížení či dokonce nepřiznání požadované náhrady, avšak v ust. §130 zákoníku práce taková možnost dána není. Tuto skutečnost stěžovatelka chápe jako mezeru v zákoně, která by měla být vyplněna analogickým užitím §61 odst. 1 a 2 zákoníku práce a vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů, dle kterých v dané věci není možná aplikace ust. §7 odst. 2 zákoníku práce. Trvá na tom, že je třeba přihlédnout k tomu, že mzda zaměstnance za práci, kterou vykonával pro nového zaměstnavatele přesahovala výši průměrného výdělku dosahovaného u stěžovatelky i výši průměrné mzdy v roce 1994 a 1995 vykazované statistickým úřadem. Za této situace je žádost bývalého zaměstnance o náhradu mzdy snahou o získání výhod na úkor stěžovatelky.
Nejvyššímu soudu ČR stěžovatelka vytýká, že ačkoliv poukazovala na to, že pro skutkové závěry, které vyplynuly z provedeného a doplněného dokazování, nemůže obstát závazný právní názor vyslovený v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a věc měla proto být po právní stránce posouzena jinak, bylo její dovolání hodnoceno jako zjevně bezdůvodné. Dle názoru stěžovatelky se nabízí úvaha, že Nejvyšší soud ČR považoval za nadbytečné se opakovaně zabývat posuzováním merita věci, stejně jako nebyl ochoten měnit vyslovené právní názory.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že projednávaná věc byla předmětem pečlivého posouzení. To, že senát Nejvyššího soudu ČR setrval na svém názoru, nebylo projevem neochoty jej případně změnit, ale výrazem přesvědčení o jeho správnosti. V této věci již byl jednoznačně vyjádřen právní názor dovolacího soudu, který je pro nižší soudy závazný, a rovněž s ohledem na jinou publikovanou judikaturu vztahující se k této věci je zřejmé, že dovolání muselo být bezúspěšné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry soudů, které se projednávanou věcí opakovaně a zevrubně zabývaly. Stěžovatelka přitom uvádí tytéž argumenty, které uplatňovala v řízení před obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do role dalšího soudního orgánu, který by věc přezkoumal nyní již ve " čtvrté instanci". Jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy se podrobně zabývaly námitkou týkající se nároku na náhradu mzdy dle ust. §130 zákoníku práce. V odůvodnění, shodně s dosavadní judikaturou (viz např. Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR S III str. 147, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 992/99, ze dne 28. 6. 2000), uvedly, že po právní moci rozsudku o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru se vzájemná práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele řídí opět jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy. Pokud ani v této době zaměstnavatel zaměstnanci nepřiděluje práci a nevyzve jej k nástupu do práce, může zaměstnanec uplatňovat nárok na náhradu mzdy ve smyslu §130 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že se vzájemná práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele řídí jen pracovní smlouvou, nelze použít speciální ust. §61 odst. 2 zákoníku práce, zakotvující možnost snížení mzdy, a to ani v případě, že by zaměstnanec po tuto dobu byl zaměstnán jinde. Soudy se zabývaly i poukazem stěžovatelky na §7 odst. 2 zákoníku práce, a v odůvodnění rozhodnutí, rovněž ve shodě s dosavadní judikaturou, uvedly, že na základě tohoto ustanovení nelze účastníku pracovněprávního vztahu odejmout zákonný nárok, kterým je v tomto případě náhrada mzdy dle §130 zákoníku práce.
Ústavní soud dodává, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti, že ve skutečnosti se jednalo o překážky na straně zaměstnance, který v důsledku jiného pracovního poměru, ani objektivně nemohl plnit pracovní úkoly u zaměstnavatele, je v situaci, kdy zaměstnavatel zaměstnanci práci vůbec nenabídl, pouze hypotetickým tvrzením, které by mohlo mít právní relevanci jen pokud by v tomto případě zaměstnanec zaměstnavatelem nabízenou práci odmítl nebo nemohl konat. Právě z tohoto důvodu by byl na místě postup vedoucí k ukončení pracovního poměru.
Pokud jde o námitky stěžovatelky ohledně mezery v zákoně, kterou dovozuje z absence moderačního práva v případě ust. §130 zákoníku práce, jež by měla být napravena výkladem práva či analogickou aplikací §61 odst. 2 a s přihlédnutím k §7 odst. 2 zákoníku práce, Ústavní soud konstatuje, že výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. K dané problematice navíc existuje dostupná judikatura obecných soudů včetně judikatury Nejvyššího soudu ČR (zmíněná v rozhodnutí obecných soudů). Požadavek stěžovatelky na přehodnocení výkladu jednoduchého práva, provedeného obecnými soudy, směřuje k zásahu Ústavního soudu do pravomoci obecných soudů. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Opodstatněnou nebyla shledána ani námitka stěžovatelky, týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který dovolání stěžovatelky dle §243b odst. 1 o.s.ř. odmítl, jako zjevně bezdůvodné. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je zcela jednoznačně uvedeno, z jakých důvodů (rozsudek odvolacího soudu vycházel z předchozího závazného právního názoru dovolacího soudu a ustálené judikatury soudů, odvolací soud správně vyložil §130 a §7 odst. 2 zákoníku práce, přičemž žalovaná zpochybňovala pouze tyto závěry soudu) bylo dovolání stěžovatelky shledáno jako bezdůvodné, a je tedy zřejmé, že se dovolacími námitkami stěžovatelky zabýval. Rovněž rozhodnutí o tom, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro postup dle §243b odst. 1 o.s.ř., nespadá, za předpokladu, že Nejvyšší soud ČR rozhoduje v souladu s principy hlavy páté Listiny, do pravomoci Ústavního soudu. Ústavní soud dodává, že si je vědom nálezu sp.zn. Pl.ÚS 13/03, kterým bylo dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušeno ust. §243c odst. 2 o.s.ř., dle nějž mj. rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §243b odst. 1 o.s.ř. nemusí být odůvodněno. S ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu, kdy právní názor na projednávanou problematiku byl dovolacím soudem vyjádřen již v rozhodnutí ze dne 11. 10. 2001, v ústavní stížností napadeném rozhodnutí ze dne 24. 6. 2003 pak Nejvyšší soud, přes svůj odkaz na ust. §243c odst. 2 o.s.ř., fakticky stručně odůvodnil proč je dovolání odmítáno, stěžovatel nedostatek odůvodnění rozhodnutí v ústavní stížnosti nenamítá a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo vydáno před nálezem Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 13/03, není ani tato okolnost způsobilá zasáhnout do práv stěžovatele.
Ústavněprávní argumentace ústavní stížnosti se omezuje na poukaz na porušení čl. 4 odst.1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní soud však již ve své předchozí judikatuře konstatoval, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí. Jde o články systematicky začleněné do hlavy prvé Listiny, principy v nich obsažené se vztahují na všechny základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. V řízení o ústavní stížnosti se jich tak nelze samostatně dovolávat.
Ústavní soud ověřil, že v daném případě byla státní moc uplatněna přiměřeným způsobem a v mezích stanovených zákonem a obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny. Rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Vzhledem k uvedeným důvodům byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu