ECLI:CZ:US:2004:4.US.541.03
sp. zn. IV. ÚS 541/03
Usnesení
IV.ÚS 541/03
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Š. P., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2002, čj. 44 Co 734/2000-237, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 20. 9. 2000, čj. 4 C 400/94-177, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 2. 7. 2001, čj. 4 C 400/94-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 10. 2003 stěžovatel napadá shora označené rozsudky obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na náhradu škody po žalovaném městu Boskovice, s tvrzením o porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. V ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy neprovedly všechny stěžovatelem navržené důkazy a nezjistily úplně skutkový stav věci. V konkrétnostech stěžovatel odkazuje v plném rozsahu na písemné vyhotovení ústavní stížnosti ze dne 19. 3. 2003, jejíž text obsahuje skutkový děj, pochybení jmenovaných soudců a označení důkazů a tuto ústavní stížnosti navrhuje provést jako důkaz. Stěžovatel rovněž trvá na tom, aby k projednávané ústavní stížnosti byl jako důkaz připojen jeho přípis ze dne 6. 10. 2003 s připojenými dalšími listinnými důkazy, na které text tohoto přípisu odkazuje. S odkazem na tyto důkazy, které podle stěžovatele dokládají celý děj, navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadené rozsudky Okresního soudu v Blansku a Krajského soudu v Brně zrušil.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 1. 2004, podepsaném předsedou senátu 44 Co, uvedl, že není pravdou, že by nebylo doplňováno dokazování a že nebyla vzata v úvahu tvrzení žalobce, byť v rámci odvolacího řízení měněná. I k těmto tvrzením bylo dokazování doplněno, tvrzení však byla označena po vyhodnocení důkazů za neprokázaná. Soud neprovedl revizi znaleckého dokazování proto, že prostý nesouhlas žalobce se závěry posudků nemohl revizi odůvodnit a ani z jiných důkazů nevěrohodnost či nesprávnost znaleckého dokazování nevyplývala. V podrobnostech předseda senátu Krajského soudu v Brně odkázal na obsah spisu a odůvodnění rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost je dle jeho názoru nedůvodná.
Okresní soud v Blansku ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 12. 2003, podepsaném předsedkyní senátu 4 C, uvedl, že plně odkazuje na výrok i odůvodnění napadeného rozsudku a že ze spisu vyplývá, že veškeré dokazování bylo provedeno řádně a úplně. Rovněž předsedkyně senátu Okresního soudu v Blansku nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 4 C 400/94, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalované Nemocnici Boskovice náhrady škody v důsledku způsobené újmy na zdraví. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 11. 9. 1996, čj. 4 C 400/94-120, žalobu zamítl, Krajský soud v Brně však k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 26. 8. 1999, čj. 15 Co 105/97-145, tento rozsudek zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Po zrušení Nemocnice Boskovice ke dni 31. 12. 1998 přešla veškerá práva a závazky na jejího zřizovatele, kterým bylo město Boskovice. Po doplnění dokazování Okresní soud v Blansku ústavní stížností napadeným rozsudkem, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že existence základních předpokladů nároku na náhradu škodu nebyla prokázána, neboť protiprávní jednání žalovaného nebylo zjištěno. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; a právnímu zástupci stěžovatele doručil písemné vyhotovení rozsudku dne 23. 1. 2003 (dle zjištění Ústavního soudu nikoliv do vlastních rukou); dne 28. 2. 2003 Okresní soud v Blansku doručil rozsudek Krajského soudu v Brně s tím, že jej na rozdíl od prvého doručení doručil právnímu zástupci stěžovatele a žalovanému do vlastních rukou.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním ze dne 20. 3. 2003 doručeným Okresnímu soudu v Blansku následující den, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť dle jeho názoru mělo napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 7. 2003, čj. 25 Cdo 1338/2003-275, dovolání odmítl z důvodu jeho opožděného podání. Z odůvodnění vyplynulo, že dovolací soud považoval doručení rozsudku Krajského soudu v Brně v lednu 2003 za doručení do vlastních rukou, jednoměsíční lhůtu k podání dovolání odvíjel ode dne 23. 1. 2003; k opětovnému doručování dovolacího rozsudku Okresním soudem v Blansku v únoru 2003 nepřihlédl. Dovolání podané k poštovní přepravě dne 20. 3. 2003 tak považoval za opožděné. Dovolací soud dále uvedl, že odvolací soud potvrzujícím výrokem rozhodl o samostatných peněžitých nárocích žalobce na zaplacení částek, které nepřevyšují částku 20 000,- Kč, takže přípustnost dovolání by byla vyloučena podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, i když odvolací soud o těchto nárocích rozhodl jedním výrokem.
Z vlastního spisu, sp. zn. IV.ÚS 162/03, Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označené rozsudky Okresního soudu v Blansku a Krajského soudu v Brně stěžovatel napadl již ústavní stížností ze dne 19. 3. 2003, doručenou Ústavnímu soudu tentýž den. V této ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a tvrdil, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Podle stěžovatele obecné soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy směřující k prokázání oprávněnosti jeho nároku, což vedlo k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. S ohledem na souběh řízení před dovolacím soudem a Ústavním soudem Ústavní soud s odkazem na Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb. posoudil ústavní stížnost ze dne 19. 3. 2003 jako nepřípustnou a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji usnesením ze dne 19. 5. 2003, čj. IV.ÚS 162/03-12, odmítl.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky jejího projednání. V dané věci stěžovatel jako oprávněný navrhovatel podal ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o dovolání, které však ústavní stížností nenapadl. K rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud podotýká, že nesdílí názor dovolacího soudu o tom, že stěžovatel podal dovolání po lhůtě stanovené zákonem, neboť tuto lhůtu bylo třeba odvíjet až od data řádného doručení rozsudku Krajského soudu v Brně do vlastních rukou (ustanovení §225 ve spojení s §158 odst. 2 o.s.ř.), tj. ode dne 28. 2. 2003. Tato skutečnost je však bez dalšího vlivu, neboť jak Nejvyšší soud ČR v závěru svého usnesení uvedl, dovolání, byť by bylo podáno včas, bylo nepřípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí o samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících částku 20 000,- Kč (§238 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000). Tento právní názor stěžovatel neučinil předmětem ústavního přezkumu a Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti vychází z toho, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatel jako zásah do svých ústavně zaručených práv evidentně nevnímá. V daných souvislostech má tedy usnesení Nejvyššího soudu ČR povahu deklaratorního rozhodnutí o neexistenci práva domáhat se ochrany svých práv i za pomoci dovolání a jako takové může zůstat stranou pozornosti Ústavního soudu, když na rozhodování o věci samé nepůsobí.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Vycházeje z data doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí stěžovatelova dovolání (19. 8. 2003) a z toho, že předcházející ústavní stížnost stěžovatele napadající stejná rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně jako v této věci Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou pro její předčasnost, považoval Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost za včas podanou a přípustnou.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku z hlediska tvrzeného porušení základních práv stěžovatele ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti je totiž v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Přezkoumáním skutkového stavu, jak vyplynul ze spisu Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 4 C 400/94, a posouzením právních závěrů obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tvrzení o porušení čl. 36 Listiny zjevně neopodstatněná. Obsah práva na soudní ochranu je třeba chápat z pohledu kautel zakotvených v hlavě páté Listiny. Nahlížev na danou věc pod tímto zorným úhlem Ústavní soud ověřil, že stěžovateli jako jedné ze dvou stran v občanskoprávním sporu nebylo upřeno právo domáhat se ochrany svých práv a měl možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které ho vůči druhé straně sporu neznevýhodnily. Okresní soud v Blansku nařídil ve věci několik ústních jednání, na která stěžovatele obeslal; ten se jich zúčastnil buď osobně či prostřednictvím svého právního zástupce, ve věci vypovídal, vyjádřil se k provedeným důkazům a provedení dalších důkazů navrhl. Stěžovatel využil práva podat odvolání, které odvolací soud projednal v ústním jednání, rozsudky soudů obou stupňů byly veřejně vyhlášeny. Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly v souladu se stanovenou právní úpravou, zabývaly se námitkami stěžovatele vznesenými v průběhu soudního řízení a reagovaly na ně. Jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná a z odůvodnění je seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle judikatury Ústavního soudu, postupují-li obecné soudy v souladu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 16/93, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2 č. 51).
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval), proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93 publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 2, č. 49). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelově věci konkrétně znalecké posudky) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že postup a rozhodnutí Krajského soudu v Brně těmto požadavkům představujícím záruky spravedlivého procesu i ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhovuje, neboť z jeho rozhodnutí lze vysledovat, proč považoval další dokazování za nadbytečné (srov. str. 2 rozsudku odst. první a třetí, č.l. 238). Tento závěr Ústavní soud činí za současného respektování závěrů vyplývajících z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle které závazek soudu odůvodnit své rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. věc Van Hurk proti Nizozemí, 1994) a že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu.
Ústavně právní argumentace stěžovatele se tak dostává do polohy nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů vyplývající z jeho odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti však nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Co se týče hodnocení důkazů, Ústavní soud nemá pravomoc "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Do rámce, ve kterém obecné soudy nezávisle vykonávají svou činnost, Ústavní soud nemůže neomezeně ingerovat, neboť není vrcholem soustavy obecných soudů a nemůže si atrahovat přezkum legality soudních rozhodnutí. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, publ. in ÚS sv. 3, č. 34). K takovému pochybení soudů však v projednávané věci nedošlo.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu její zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. února 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu