ECLI:CZ:US:2004:4.US.552.03
sp. zn. IV. ÚS 552/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti I. M., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 5. srpna 2003, sp.zn. 1 Co 178/2003 a Krajského soudu v Plzni ze dne 16. dubna 2003, sp.zn. 19 C 55/2002 takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se u Krajského soudu v Plzni neúspěšně domáhal ochrany svých osobnostních práv, které vydavatel regionální mutace Ch. deníku, společnost V. - L. - P.s, a.s. podle jeho názoru porušil tím, že v tomto periodiku dne 24. října 2000 publikoval článek s titulkem "M. opět hrozí vězení, zavinil totiž smrtelnou nehodu", jehož text dále obsahoval konstataci: "Podnikatel totiž zavinil v neděli dopravní nehodu, při níž zahynuli dva lidé".
Proti rozsudku, kterým Krajský soud v Plzni jeho žalobu zamítl, se stěžovatel odvolal k Vrchnímu soudu v Praze. Ten pak rozsudek Krajského soudu v Plzni změnil tak, že společnosti V. - L. - P.s, a.s. uložil zaslat stěžovateli písemnou omluvu s tím, že ve zbytku odvoláním napadený prvostupňový rozsudek potvrdil.
Na to stěžovatel reagoval včas podanou a i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, v níž se odvolává na dle jeho názoru srovnatelnou causu završenou publikovaným nálezem Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 581/99. Domnívá se, že v uveřejnění konkrétního článku dříve, než bylo o jeho vině pravomocně rozhodnuto nezávislým soudem, je třeba spatřovat porušení §2 odst. 2 trestního řádu, článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ( dále jen "Listina"), článku 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb., (dále jen "Úmluva"), které se vážně dotklo jeho cti, důstojnosti, soukromí, dobrého jména a pověsti, nemluvě o vyvolání atmosféry způsobilé vytvořit nepřípustný tlak na ústavní instituce. Z těchto důvodů nelze pouhý omluvný dopis považovat za dostatečnou satisfakci.
Ve skutečnosti, že Vrchní soud v Praze nevyhověl jeho požadavku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, spatřuje stěžovatel odmítnutí jeho práva na soudní ochranu, tak, jak je obsaženo v článku 36 odst. 1 Listiny, i porušení článku 6 Úmluvy. Současně namítl, že odvolací soud odpovídajícím způsobem nezvážil preventivní působnost rozsudku, což opírá o argument, že zhruba měsíc poté, co Vrchní soud v Praze rozhodl ( pouze ) o písemné omluvě, uveřejnily pro změnu Lidové noviny ve svém magazínu článek opět obsahující nepodložené tvrzení o zavinění stěžovatele.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, nabídku vyjádřit se adresoval v souladu s §32 zákona č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu, v platném znění, ( dále jen "zákon") i vedlejšímu účastníku řízení, společnosti V. - L. - P.s, a.s.
Vrchní soud v Praze odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění svého rozsudku, s tím, že s ohledem na pečlivě zvážené a posouzené konkrétní okolnosti, zahrnující především skutečnost, že stěžovatel opravdu byl účastníkem dopravní nehody v tisku zmiňované, a že inkriminovaný titulek byl obsahem článku dále objektivizován, dospěl k přesvědčení, že morální zadostiučinění, jehož poskytnutí společnosti V. - L. - P.s, a.s. svým rozsudkem uložil, je plně způsobilé vyvážit následky neoprávněného zásahu. Stěžovatelem namítaný posun v čase a jeho důsledky na vhodnost volby prostředku k obraně proti neoprávněnému zásahu uvádí na pravou míru tím, že upozorňuje, že jestliže odvolací rozsudek byl stěžovateli doručen "až" 27. srpna 2003, zatímco ke skutku došlo 24. října 2000, stalo se tak zejména proto, že stěžovatel uplatnil svůj nárok až v průběhu roku 2002. Současně Vrchní soud v Praze principiálně odmítl aplikovat stěžovatelem nárokovaný postup směřující k dosažení odstrašujícího účinku rozhodnutí, ať již v budoucí prospěch stěžovatele či v rovině zcela obecné, bez přímé vazby ke zcela konkrétním, specifickým okolnostem.
Náležitě právně zastoupený vedlejší účastník vyjádřil názor, že z nálezu Ústavního soudu, jehož se stěžovatel dovolává, vyplývá jen obecný apel na soudy, aby pečlivěji zvažovaly přiznání finančního zadostiučinění, přičemž má za to, že ani jeden z postupně na rozhodování věci zúčastněných soudů se této povinnosti nezpronevěřil. Dále poukázal na to, že samotnou skutečnost, že soudy ve svých výrocích vyjádřily právní názor lišící se od přesvědčení stěžovatele, nelze ztotožňovat s odepřením Listinou garantovaného práva na poskytnutí soudní ochrany či s porušením práva na spravedlivé projednání věci, zakotveným v článku 6 Úmluvy.
Vedlejší účastník, s poukazem na to, že omluvný dopis je subjektivním projevem, odmítá argument, že dlouhá doba trvání řízení je způsobilá primární způsob zadostiučinění oslabit natolik, až pozbude účelu. Účinky omluvného dopisu vůči třetím osobám závisí na tom, jak s ním stěžovatel bude dále nakládat, nikoli na okamžiku, kdy mu bude takový dopis doručen. Tuto stěžovatelovu teorii odmítá vedlejší účastník rovněž s poukazem na skutečnost, že důsledně uplatňovaná, vedla by k obecně nepřijatelnému závěru, že délka doby projednávání věci před soudem by měla mít přímý vliv na konečné rozhodnutí ve věci samé. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích nelze dle názoru vedlejšího účastníka opírat o údajný dopad této újmy na obchodní aktivity stěžovatele, neboť tuto náhradu nelze zaměňovat s náhradou ušlého zisku. Konečně pak vedlejší účastník zcela bagatelizoval schopnost jednotlivého článku uveřejněného v periodickém tisku jakkoli ovlivnit orgány činné v trestním řízení, resp. nezávislé soudy a zároveň odmítl "automatický" nárok na uplatnění finančního zadostiučinění jako sankce s jednoznačně pozitivním preventivním účinkem, v jejíž případné absenci je za všech okolností třeba spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud ústavní stížnost, jakož i argumenty obsažené ve vyjádření Vrchního soudu v Praze i vedlejšího účastníka, pečlivě zvážil a současně je konfrontoval se svým předchozím nálezem, na nějž se stěžovatel odvolává. Následně dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
II.
Ústavní soud se ztotožnil s argumentací Vrchního soudu v Praze, že nejméně titulek inkriminovaného článku je třeba hodnotit jako neoprávněný zásah do zákonem chráněných osobnostních práv stěžovatele. Nevhodnou formulací titulku tohoto článku, a nejméně jedné další věty v něm obsažené, skutečně byla porušena zásada Presumpce neviny zaručená článkem 40 Listiny.
Ústavní soud nepřijal názor stěžovatele, že mu postupem Krajského soudu v Plzni a zejména Vrchního soudu v Praze bylo upřeno jeho právo na poskytnutí soudní ochrany. Oba soudy se celou záležitostí zjevně zabývaly pozorně, pečlivě a s plnou odpovědností. Skutečnost, že její konečné posouzení Vrchním soudem v Praze se poněkud liší od stanoviska soudu prvostupňového a zejména nekoresponduje s požadavkem, resp. právním názorem stěžovatele, však sama o sobě neústavnost založit nemůže.
Pokud jde o otázku formy zadostiučinění, respektive výše případného finančního zadostiučinění, je především věcí úvahy obecného soudu. V tomto směru odkazuje Ústavní soud především na svůj nález sp.zn. IV. ÚS 154/97, (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, nález č. 17) ve kterém vyslovil, že při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým.
Časový odstup odvolacího rozhodnutí od skutku samého nepovažuje Ústavní soud za nijak extrémní, tím spíše, že ze spisové značky Krajského soudu v Plzni zřetelně vyplývá, že nárok u něj, v podobě příslušné žaloby, stěžovatel uplatnil až v roce 2002, tj. nejméně 14 měsíců po kritické nehodě, resp. uveřejnění článku o ní. Tento fakt považuje Ústavní soud za jeden z rozhodujících důvodů, proč není možné konkrétní ústavní stížnost ztotožnit se zdánlivě podobnou starší causou, uzavřenou vzpomínaným rozhodnutím Ústavního soudu. Ve věci sp.zn. IV. ÚS 581/99 sice právní věta jakoby svědčila, že Ústavní soud se cítí být oprávněn nahradit úvahu obecného soudu o formě a míře zadostiučinění svou úvahou vlastní. Tak tomu však obecně není a Ústavní soud ve zmíněném případě vycházel spíše z okolností konkrétní věci, ve které poskytnutá omluva (zejména její forma) byla výsměchem výroku soudu i samotné poškozené.
Otázku preventivního účinku konkrétní formy zadostiučinění Ústavní soud nijak nezlehčuje, avšak současně trvá na tom, že ji nelze zobecňovat, posuzovat izolovaně od konkrétního skutku, vnímaného v širších souvislostech, a vykládat účelově, se zjednodušující, mechanickou představou o automatickém blahodárném účinku odstrašujícího trestu, který je jedině schopný pozitivně ovlivnit právní vědomí a tak celkové klima ve společnosti. Vrchní soud v Praze se svým odvolacím rozhodnutím vůči požadavku na preventivní funkci rozsudku dle názoru Ústavního soudu v ústavněprávní rovině nijak neprohřešil.
Z těchto důvodů tedy Ústavní soud, s poukazem na ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není dle ustanovení §43 odst. 3 zákona odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2004
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu