ECLI:CZ:US:2004:4.US.553.03
sp. zn. IV. ÚS 553/03
Usnesení
IV. ÚS 553/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 10. února 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. S. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2003, čj. 21 Co 185/2003-287, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 3. 2003, čj. 12 C 225/2000-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2003, doplněným podáním ze dne 2. 12. 2003, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2003, čj. 21 Co 185/2003-287, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 3. 2003, čj. 12 C 225/2000-236. Dopisem ze dne 8. 12. 2003 stěžovatel osobně požádal "o poskytnutí bezplatného právního zastoupení před Ústavním soudem a prominutí nákladů řízení".
Ze shromážděných podkladů vyplývá, že Okresní soud v Příbrami v právní věci vedlejších účastníků (žalobců) M. B. a I. B. proti stěžovateli (o vyklizení pozemku čp. 18/1 v k. ú. Krásná Hora nad Vltavou) usnesením ze dne 3. 3. 2003 zastavil řízení o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým mělo být uloženo vedlejším účastníkům umožnit stěžovateli do doby rozhodnutí ve věci průchod a průjezd na pozemek p.č. 19 přes pozemek p.č. 18/1 za účelem nezbytné údržby a obhospodařování sousedícího pozemku a staveb. Důvodem pro zastavení řízení byla skutečnost, že v této věci bylo již o stejném nároku vydáno dvakrát pravomocné usnesení a stěžovatel netvrdil ani neosvědčil žádná nová skutková tvrzení osvědčující jeho právo průjezdu a průchodu přes pozemek vedlejších účastníků. Poprvé byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2002 návrh na nařízení předběžného opatření pravomocně zamítnut s tím, že stěžovatel netvrdil ani neosvědčil skutečnosti svědčící právu průjezdu a průchodu přes pozemek p.č. 18/1 a nedoložil žádný právní titul. Následně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2003, čj. 25 Co 3/2003-226, řízení o nařízení předběžného opatření zastavil s tím, že předcházejícím usnesením ze dne 20. 9. 2002 byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut a je zde překážka věci rozsouzené podle §159 odst. 3 o.s.ř. Obdobně a ze stejných důvodů Krajský soud v Praze rozhodl o v pořadí již třetím návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, což je předmětem této ústavní stížnosti.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo rovnosti účastníků v řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť důsledkem napadených usnesení bylo znemožnění přístupu k předmětnému pozemku a jeho devastace. Bylo porušeno i jeho právo pokojně užívat svůj majetek zakotvené v Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na hodnocení a právní závěr vyslovený v jeho napadeném usnesení ze dne 20. 6. 2003.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy posoudily, zda existuje potřeba prozatímní úpravy poměrů účastníků občanskoprávního sporu. Takové posouzení ovšem závisí na okolnostech konkrétního případu a přísluší výlučně obecným soudům. Není úkolem Ústavního soudu takové posouzení přehodnocovat. Stěžovatel ostatně netvrdil ani neosvědčil skutečnosti svědčící právu průjezdu a průchodu přes pozemek p.č. 18/1 a nedoložil žádný právní titul, jak plyne z napadených usnesení. I když proti napadenému usnesení krajského soudu není přípustný řádný opravný prostředek, z ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ÚS"), vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), které jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že usnesení o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, stejně jako usnesení o zastavení řízení o návrhu na vydání předběžného opatření, samy o sobě takového zásahu schopné nejsou. Tyto závěry jsou zcela v souladu s ustálenou, odborné veřejnosti známou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu opakovaně zdůrazňující, že Ústavní soud se při rozhodování o tvrzeném porušení základních práv důsledně řídí principem subsidiarity.
Návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud nevyhověl, neboť výsledek řízení o ústavní stížnosti k tomu ve smyslu §83 odst. 1 zákona o ÚS nevytvořil podmínky.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. února 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu