ECLI:CZ:US:2004:4.US.572.03
sp. zn. IV. ÚS 572/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti H. L., zastoupeného JUDr. D. S., advokátkou proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2003 sp. zn. 20 Co 763/2002, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a JUDr. M. V., zastoupeného JUDr. Ing. M. F., Dr., advokátem, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2003, napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2003 sp. zn. 20 Co 763/2002, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele (dříve povinného) proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1999 č. j. 26 E 3083/95-67, a uvádí, že tímto rozhodnutím odvolacího soudu bylo údajně porušeno jeho právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a ustanovení §1, §14 a následující občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Porušení shora označeného ústavně chráněného práva spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací řízení bylo údajně jak ve způsobu jeho vedení tak i následném rozhodování nespravedlivé, neboť odvolací soud se prý v něm zaměřil pouze na potvrzení svého dřívějšího rozhodnutí zrušeného rozhodnutím dovolacího soudu.
Stěžovatel údajnou "nespravedlnost vedení řízení a rozhodování" spatřuje zejména v podjatosti soudu, neboť údajně "člena senátu JUDr. J. Z. zná již více než 20 let. V roce 1992 společně s Ing. J. P. založil obchodní společnost D. s. r. o. se sídlem na Lidické ul. č. 7 v Brně. JUDr. J. Z. přivedl do této společnosti člena vedení pobočky Komerční banky v Brně a pomohl pro společnost zajistit úvěry". Stěžovatel dále tvrdí, že se s JUDr. J. Z. nerozešel přátelsky, neboť údajně nesouhlasil s finanční činností společnosti. Z tohoto důvodu je podle jeho názoru usnesení odvolacího soudu ze dne 8. června 2000 sp. zn. 20 Co 763/2002 (správně zřejmě ze dne 17. 7. 2003, pozn. Ústavního soudu) "zmatečné".
Podle názoru stěžovatele, krajský soud v průběhu odvolacího řízení nevyvrátil jeho tvrzení, že v době od 25. 10. 1999 do 11. 11. 1999 pobýval v Troubkách, a navíc v rozporu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. provedl jako důkaz čestné prohlášení M. L.-K. a Ing. M. L., a to přesto, že důkaz čestným prohlášením o. s. ř. nezná.
Ve vztahu k řízení vedenému před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 26 E 3083/95 stěžovatel dále uvádí, že se cítí být poškozen i jako vedlejší účastník tohoto řízení, neboť Finanční úřad Brno I (oprávněný) vzal podáním ze dne 19. 10. 2000 svůj "návrh na provedení exekuce vůči stěžovateli pro vyměřenou daň ve výši 276.120,-Kč a 320.800,-Kč zpět", avšak Městský soud v Brně k této skutečnosti nepřihlédl. Proto považuje stěžovatel usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1999 č. j. 26 E 3083/95-67 rovněž za "zmatečné", neboť exekuce na nemovitosti ve spoluvlastnictví stěžovatele byla prý provedena na základě neexistujícího titulu.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2003 sp. zn. 20 Co 763/2002 se zjišťuje, že označený soud rozhodující v senátu ve složení: JUDr. M. P. - předsedkyně senátu a soudci JUDr. G. N. a JUDr. Jiří Z., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného České republiky - Finančního úřadu Brno I proti stěžovateli jako povinnému, za účasti vedlejších účastníků na straně oprávněného, a to M. L. a JUDr. M. V., o odvolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1999 č. j. 26 E 3083/95-67, rozhodl tak, že odvolání stěžovatele (povinného) pod bodem I. výroku odmítl.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve konstatoval, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 10. 2002 č. j. 20 Cdo 737/2002-202 zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2001 č. j. 37 Co 356/2000-143, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele pro opožděnost, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že dovolací soud ve zrušujícím rozhodnutí vyslovil závazný právní názor vyjadřující povinnost odvolacího soudu provést dokazování ve smyslu ustanovení §122 a následujících o. s. ř., které by mělo prokázat, zda odvoláním napadené usnesení bylo stěžovateli doručeno uložením (tedy náhradním způsobem).
Krajský soud po vrácení věci dovolacím soudem doplnil dokazování výpovědí stěžovatele a jím navrhovaných svědků (V. L. staršího a mladšího, Ing. M. L. a M. L.-K.), ústřižky o placení telefonu za měsíc prosinec 1999 a komunálního odpadu za rok 1999, čestnými prohlášeními svědkyň a potvrzením rodinné farmy L.
Na základě takto provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, "že stěžovatel neprokázal, že by v době uložení zásilky - usnesení soudu prvního stupně po jím uváděnou dobu nezdržoval".
Podle názoru účastníka, v případě předmětné zásilky se jednalo o formu prostého doručení, a pošta podle tehdy platných předpisů odpovídala jak za to, že usnesení doručí adresátovi náhradním způsobem, tak i za zjištění, zda se adresát v místě bydliště zdržuje. Povinností stěžovatele pak bylo, aby tuto domněnku vyvrátil a prokázal, že se v době doručování v místě doručení nezdržoval.
V další části odůvodnění odvolací soud obsáhle a podrobně vysvětlil, z jakého důvodu a v jaké jejich části neuvěřil svědeckým výpovědím V. L. staršího a mladšího, včetně výpovědi stěžovatele, pokud tito uváděli, že stěžovatel na farmu přijel pouze na oslavu narozenin V. L. staršího, které se měly konat 24. 10. 1999, ačkoli jmenovaného osobně neznal, a na farmě zůstal na návštěvě bez osobních věcí celkem 14 dnů.
Po zhodnocení zejména výpovědí svědků dospěl účastník k závěru, že odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo stěžovateli doručeno řádně uložením dne 26. 10. 1999 v souladu s tehdy platným ustanovením §46 odst. 2 o. s. ř. Odvolání stěžovatele doručené Městskému soudu v Brně dne 17. 3. 2000 bylo z tohoto důvodu podáno opožděně.
Závěrem soud konstatoval, že po právní moci tohoto usnesení bude na soudu prvního stupně, aby rozhodl o návrhu oprávněného - Finančního úřadu Brno I na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí podle jeho podání ze dne 19. 10. 2000.
S ohledem na závažnost námitek stěžovatele, zejména ve vztahu k údajnému porušení jeho práva na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") si Ústavní soud vyžádal zapůjčení spisu Městského soudu v Brně vedeného tímto soudem pod sp. zn. 26 E 3083/95 a vyjádření účastníka řízení.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 26 E 3083/95 Ústavní soud zjistil, že původní exekuční řízení prodejem spoluvlastnického podílu k nemovitostem bylo zahájeno na návrh oprávněné Agrobanky Praha, a. s. proti povinné Ing. Z. L. Jednalo se o nemovitosti v jejím podílovém vlastnictví, a to zahrada p. č. 1219, zapsané na LV č. 168 pro katastrální území Pisárky a dům č. p. 380 se stavební parcelou č. 1218 a zahradou p. č. 1217, rovněž zapsané na LV č. 168 pro kat. území Pisárky, v rozsahu 1/4 těchto nemovitostí, vše zapsané u Katastrálního úřadu Brno-město.
Ohledně ceny předmětných nemovitosti byl na základě rozhodnutí Městského soudu v Brně vypracován znalecký posudek.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 1998 č. j. 26 E 3083/95-55 byly spojeny ke společnému řízení věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 26 E 3083/95 (oprávněná Agrobanka Praha a. s. a povinná Ing. Z. L.) a sp. zn. 26 E 744/96 (oprávněná R. H. a povinná Ing. Z. L.) s tím, že nadále budou projednávány pod sp. zn. 26 E 3083/95.
Dalším usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1999 č. j. 26 E 3083/95-67 bylo pod bodem I. výroku rozhodnuto o spojení věcí sp. zn. 26 E 3083/95 a 26 E 744/96 s věcí vedenou dosud Městským soudem v Brně pod sp. zn. 26 E1358/98 (oprávněného ČR - Finančního úřadu Brno I a povinného Heřmana L.) s tím, že všechny věci budou nadále ve společném řízení projednány pod sp. zn. 26 E 3083/95. Důvodem spojení věcí byla skutečnost, že se jednalo o výkon pravomocných rozhodnutí prodejem spoluvlastnických podílů totožných nemovitostí.
Pod bodem II. výroku byla určena odhadní cena prodávaných 3/8 nemovitostí stěžovatele, zapsaných na LV č. 168 pro kat. území Pisárky částkou 777.502,30 Kč, a pod bodem III. výroku usnesení byla stanovena odhadní cena prodávaných 1/4 nemovitostí povinné Ing. Z. L.
Citované usnesení bylo stěžovateli doručováno na adresu jeho trvalého bydliště s tím, že zásilka byla dne 26. 10. 1999 uložena u místně příslušného poštovního úřadu, a vzhledem k tomu, že nebyla v úložní době vyzvednuta, jak vyplývá z úředního razítka, byla dne 11. 11. 1999 vrácena zpět Městskému soudu v Brně.
Na č. l. 75 je založen úřední záznam prokazující, že dne 10. 1. 2000 si stěžovatel vyzvedl v kanceláři Městského soudu v Brně stejnopis shora označeného usnesení a dalších dvou usnesení téže spisové značky.
Na č. l. 79 je založeno odvolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1999 sp. zn. 26 E 3083/95-67, v němž stěžovatel namítá, že předmětné usnesení mu nebylo řádně doručeno, a přes tuto skutečnost byla na rozhodnutí vyznačena doložka právní moci.
Na č. l. 92 je referát soudce s požadavkem, aby kancelář soudu vypracovala a zaslala právní zástupkyni stěžovatele přípis, zda s ohledem na návrh oprávněného ze dne 19. 10. 2000, kterým navrhuje zastavení exekučního řízení podle §268 odst. 1 písm. s) o. s. ř., stěžovatel i nadále trvá na podaném odvolání ve věci. Realizace přípisu je doložena připojenou doručenkou. K výzvě odvolacího soudu stěžovatel soudu sdělil, že na podaném odvolání trvá, neboť zastavení exekučního řízení by jeho situaci neřešilo.
Usnesením ze dne 8. 6. 2001 č. j. 37 Co 356/2000-143, Krajský soud v Brně odmítl odvolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1999 č. j. 26 E 3083/95-67 jako opožděné, neboť napadené usnesení soudu prvního stupně bylo podle jeho názoru stěžovateli řádně doručeno tzv. náhradním doručením, a to dnem 26. 10. 1999, kdy bylo uloženo na příslušné poště (ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 o. s. ř.).
Proti předmětnému usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 10. 2002 pod č. j. 20 Cdo 735/2002-202 tak, že usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 6. 2001 č. j. 37 Co 356/2000-143 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (č. l. 202-203).
Dovolací soud konstatoval, že dovolání stěžovatele je přípustné ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) a je důvodné [§238a odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Dovolací soud zjistil, že řízení předcházející je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z nedoručení písemné zásilky obsahující usnesení soudu prvního stupně dovolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že na doručence (případně na obálce zásilky) není okolnost, že se adresát (stěžovatel) v místě doručení zdržoval, potvrzena (osvědčena), je nutné při zpochybnění této domněnky účastníkem zjistit, místo skutečného pobytu adresáta v době doručení. Tato důkazní povinnost přitom nestíhá adresáta, ale příslušný soud.
Dovolací soud zdůraznil, že bez příslušného šetření nelze jen dovodit opak toho, co tvrdí stěžovatel, jak to učinil odvolací soud, neboť v takovém případě jde o vadu řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Důsledkem této situace je dále skutečnost, že převzetí (dosud nepravomocného) usnesení opatřeného doložkou právní moci stěžovatelem osobně u soudu prvního stupně dne 10. 1. 2000 je třeba vykládat v otázce počátku běhu odvolací lhůty v tom smyslu, že rozhodnutí poučení o odvolání neobsahuje, případně obsahuje nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné (§204 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Na č. l. 222-225 je založen protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 29. 4. 2003, které se konalo za účasti stěžovatele i jeho právní zástupkyně.
Na č. l. 228 je založeno vyjádření a důkazní návrhy stěžovatele v řízení o odvolání.
Ústavní soud obdržel k podané ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně, v daném případě jak předsedkyně senátu, která ve smyslu ustanovení §30 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. za něj jedná, tak i ostatních členů senátu.
JUDr. Milena P. ve svém vyjádření ze dne 21. 10. 2004 uvedla, že předmětná věc byla rozhodována za jejího předsednictví, referována byla JUDr. G. N. Stěžovatel byl celému důkaznímu řízení přítomen a ke všem prováděným důkazům měl možnost se vyjadřovat.
Předsedkyně senátu zdůrazňuje, že s odkazem na ustanovení §15a o. s. ř. nebyla ze strany stěžovatele před zahájením řízení ani v jeho průběhu námitka podjatosti vznesena a to přesto, že složení senátu mu bylo dostatečně známo. Dále JUDr. Milena P. kategoricky popírá, že měla věc rozhodovat pod vlivem údajně nějakým způsobem zainteresovaného kolegy dr. Z., o němž jí není nic známo, že by vyvíjel jakoukoliv aktivitu v nějakých obchodních společnostech nebo v jejich zájmu. Je si zcela jista v tom, že v případě, kdyby JUDr. Z. znal osobně některého z účastníků, tuto skutečnost by jí oznámil.
V další části svého stanoviska vyjadřuje předsedkyně senátu krajského soudu své rozhořčení nad tím, že stěžovatel ve svých námitkách uvádí, že členové senátu ve věci "rozhodovali pod něčím vlivem", aniž svoje pochybnosti o nepodjatosti soudců dal v průběhu řízení jakkoli najevo, takže toto jednání stěžovatele v ní zcela oprávněně vyvolává dojem, že je vymyšlené a ryze účelové, a má sloužit jen k tomu, aby stěžovatel nemusel respektovat závaznost soudního rozhodnutí.
V připojeném vyjádření člena senátu JUDr. Z. se uvádí, že jmenovaný člen senátu krajského soudu se velmi kategoricky ohrazuje proti nařčení stěžovatele, obsaženému v ústavní stížnosti. JUDr. Z. zdůrazňuje, že stěžovatele nezná a nemá vztah ani k ostatním účastníkům, či jejich zástupcům; nemá a neměl ani v době rozhodování jakýkoliv zájem na výsledku řízení.
Ve zkratce a pro dokreslení nepravdivosti tvrzení stěžovatele JUDr. Z. uvádí, že od okamžiku ukončení svého studia pracuje v justici. V roce 1992 již pracoval jako soudce u Městského soudu v Brně a nad rámec svého profesního zařazení nikdy žádnou jinou činnost nevykonával, tím méně obchodní či zprostředkovatelskou. Ze všech shora uvedených důvodů nejsou podle přesvědčení JUDr. Z. jakékoliv pochybnosti o jeho nepodjatosti v předmětné věci.
Ve svém obsahu shodnou argumentaci obsahuje vyjádření i třetí členky senátu, JUDr. Gabriely N., která rovněž zcela vylučuje jakoukoliv pochybnost o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve vztahu k údajné podjatosti výše jmenovaného soudce a nařčení stěžovatele vůči němu považuje za nečestné a urážlivé.
Ústavní soud považoval za vhodné ocitovat, resp. shrnout vyjádření všech členů senátu krajského soudu, neboť si je vědom obecné nebezpečnosti vytváření nepodložených a nepravdivých nařčení o fungování justice v České republice.
Po rekapitulaci obsahu připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 26 E 3083/95, vyjádření Krajského soudu v Brně a námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti údajně "nespravedlivě vedenému odvolacímu řízení", které bylo zatíženo několika procesními pochybeními, takže v konečném důsledku nebylo spravedlivé ani napadené rozhodnutí účastníka.
Ústavní soud ve vztahu k tvrzení stěžovatele o podjatosti senátu, který ve věci rozhodoval, nesouhlasí s důvodností této námitky, kterou, což je nutné zdůraznit, vznáší stěžovatel až po pravomocně skončeném řízení, a nikoli v době, kdy tato námitka, ať již by byla shledána opodstatněnou či nikoli, mohla být předmětem posuzování obecných soudů. Z obsahu spisu sp. zn. 26 E 308/95 nelze jakkoli dovodit podjatost senátu Krajského soudu v Brně (či jeho jednotlivých členů) k projednávané věci či účastníkům.
Stěžovatel přesto, že byl v řízení před účastníkem vyslechnut, a to za přítomnosti svého právního zástupce, nikdy nevznesl námitku podjatosti proti senátu jako celku či jeho jednotlivým členům. Za této situace Ústavní soud považuje tuto námitku stěžovatele za nevěrohodnou a ryze účelovou, kterou i s ohledem na nutnost povinného právního zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem je třeba označit současně za neprofesionální a neetickou, neboť stěžovatel k prokázání svého tvrzení nenavrhuje žádné důkazy.
K námitce stěžovatele o údajných nedostatcích v důkazním řízení Ústavní soud připomíná: Občanský soudní řád soudu ukládá, aby veškeré jím provedené důkazy hodnotil podle své úvahy a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. 1 o. s. ř.), přičemž jen soudu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli (§120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Ve smyslu ustanovení §125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zpráva a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob apod.; není tedy možné hovořit o tom, že čestné prohlášení svědkyň, které navíc byly vyslechnuty při jednání účastníka, není možné jako důkaz provést a hodnotit.
Obecné soudy v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k projednávané věci je třeba provést, případně zda a do jaké míry se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit. Věcí soudu pak je, jak provedené důkazy posoudí a zhodnotí a odůvodní případné neprovedení dalších navrhovaných důkazů.
Splnění této své zákonné povinnosti odvolací soud beze zbytku vyhověl, neboť zhodnotil jím provedené důkazy, podrobně vyložil, jakými úvahami se řídil při jejich posouzení a zabýval se i rozpory mezi svědeckými výpověďmi a v odůvodnění jasně a srozumitelně vysvětlil, proč některým výpovědím svědků neuvěřil a naopak, které skutečnosti vzal za základ pro své rozhodování.
Ústavní soud proto nemá důvod znovu "přehodnocovat" hodnocení důkazů již provedené obecnými soudy, neboť není další "odvolací instancí" v systému obecných soudů České republiky a v pravomocně skončeném řízení neshledal pochybení takového rozsahu, které by mohlo ohrozit ústavně chráněná práva stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu podání Finančního úřadu Brno I ze dne 19. 10. 2000 (na č. l. 94) a další úkony tohoto účastníka, je třeba zdůraznit, že stěžovatel (prostřednictvím své právní zástupkyně) na dotaz krajského soudu, zda s ohledem na návrh oprávněného na zastavení exekučního řízení podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. trvá na podaném odvolání, sdělil, že na podaném odvolání trvá, "neboť zastavení exekučního řízení by jeho situaci neřešilo, zejména by nebyla vyřešena namítaná nepravomocnost rozhodnutí, kterým byl podíl stěžovatele na nemovitostech převeden na Ing. M. L." (č. l. 95). I tato námitka stěžovatele není důvodná, neboť pokud stěžovatel výslovně trval na projednání svého odvolání, účastníku nezbylo, než o podaném odvolání rozhodnout.
Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o porušení jím uváděných práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu