ECLI:CZ:US:2004:4.US.576.03
sp. zn. IV. ÚS 576/03
Usnesení
Ústavní soud v rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. K., právně zastoupené JUDr. T. Ch., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 717/2003, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 1 Cao 112/2002, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 66 C 13/2001, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2003 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, podala žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 27 Ca 135/98, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 2 Cao 61/99. Zmatečnost spatřovala stěžovatelka v tom, že jí v době pracovního poměru byla chybně vypočtena mzda a z této chybně vypočtené mzdy vycházel i nesprávný výpočet starobního důchodu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2001 (správně má být 16. 5. 2002), sp. zn. 66 C 13/2001, žalobu pro zmatečnost zamítl a Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil, neboť shledal odvolání stěžovatelky nedůvodným. Proti oběma rozhodnutím podala stěžovatelka dovolání a dovozovala, že je přípustné podle ust. §238a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 717/2003, bylo dovolání odmítnuto.
Stěžovatelka zdůraznila, že v rámci dovolání vznesla námitku vyloučení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Jana R. a soudkyň JUDr. Ilony D. a JUDr. Jany N., a to v souladu s §15a o. s. ř., v zákonem stanovené lhůtě s tím, že odvolací soud přijal napadené rozhodnutí bez nařízení ústního jednání a bez řádného poučení stěžovatelky o právu vyjádřit se k osobám soudců. Podle názoru stěžovatelky již tito soudci ve stejném složení senátu věc projednávali a rozhodli usnesením sp. zn. 1 Cao 22/2002, a proto jsou vyloučeni ve smyslu §14 o. s. ř. z projednávání a rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka je tedy názoru, že její věc rozhodovali vyloučení soudci. Z toho dovozuje porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 5. 2. 2004 plně odkázal na napadené usnesení a závěry v něm učiněné. Vrchní soud v Praze dne 21. 11. 2003 sdělil, že vyjádření k obsahu ústavní stížnosti nelze podat, neboť napadené usnesení bylo vydáno ve správním soudnictví a podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, vrchní soudy správní soudnictví nevykonávají. Navíc předseda senátu JUDr. Jan R. byl přeložen k Městskému soudu v Praze. Správní spisy byly zaslány do spisovny Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší soud se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadených rozhodnutí a z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žaloba pro zmatečnost, kterou stěžovatelka dne 2. 7. 2001 podala, byla nejprve usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 66 C 13/2001, zamítnuta jako nedůvodná. Na základě odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvého stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, a to usnesením ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 1 Cao 22/2002. Usnesením ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 66 C 13/2001, Městský soud v Praze žalobu opět zamítl, z toho důvodu, že byla podána opožděně. O odvolání stěžovatelky opět rozhodoval Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 1 Cao 112/2002, potvrdil usnesení soudu prvého stupně.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podala dne 7. 11. 2002 stěžovatelka dovolání, v němž namítala, že ve věci rozhodoval podjatý a vyloučený senát odvolacího soudu. Podle jejího názoru jsou z projednání a rozhodování žaloby pro zmatečnost vyloučeni ti soudci, kteří věc projednávali - §14 odst. 3 o. s. ř. V komentáři k o. s. ř., Beckova edice, 5. vydání se na str. 56 a 57 uvádí, že "posouzení přípustnosti a důvodnosti žaloby pro zmatečnost vyžaduje přezkoumání řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí napadeného žalobou pro zmatečnost se zřetelem k tomu, zda trpí hrubými vadami. Zákon vychází z toho, že takové posouzení by měl učinit soudce jiný, a proto vylučuje toho soudce, který žalobou napadené rozhodnutí vydal, popřípadě věc projednával". Senát Vrchního soudu v Praze již jednou ve stejném složení odvolání stěžovatelky projednával a rozhodl o zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Proto je stěžovatelka přesvědčena, že řízení bylo postiženo vadou, která způsobila nesprávné rozhodnutí.
Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, a to bez odůvodnění v souladu s ust. §243c odst. 2 o. s. ř..
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatelka nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při projednávaní a rozhodování o žalobě pro zmatečnost žádné pochybení, které by porušení výše citovaného ustanovení Listiny zakládalo.
Nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci Vrchního soudu v Praze. Podle §14 odst. 3 o. s. ř. jsou z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali. Z uvedeného ustanovení stěžovatelka nesprávně dovodila, že soudci odvolacího senátu, kteří již jednou její žalobu pro zmatečnost v odvolacím řízení projednávali, jsou z dalšího projednávání věci na základě nového odvolání vyloučeni. Zákon však vylučuje pouze ty soudce, kteří vydali žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí. Tímto rozhodnutím je ve věci stěžovatelky rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 2 Cao 61/99, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 27 Ca 135/98. Senát Vrchního soudu v Praze rozhodoval ve složení JUDr. Dagmar N., předsedkyně, JUDr. Josef B. a JUDr. Jitřenka K. Žalobu pro zmatečnost pak senát Vrchního soudu projednával ve složení senátu JUDr. Jan R., předseda, JUDr. Ilona D. a JUDr. Jana N. Z uvedeného je zřejmé, že žalobu pro zmatečnost neprojednávali titíž soudci, kteří vydali žalobou napadené rozhodnutí, a že tedy nebyli v žádném případě vyloučeni dle §14 odst. 3 o. s. ř. Skutečnost, že stejný senát projednával obě odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o žalobě pro zmatečnost, vyloučení soudců nezakládá.
Ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 1 Cao 112/2002, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Podstatou dovolání byla námitka vyloučení soudců senátu Vrchního soudu v Praze, kteří projednávali odvolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o žalobě pro zmatečnost. Ústavní soud již výše uvedl, že soudci vrchního soudu nebyli vyloučeni z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost, a proto nemohlo být ani porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), jak v ústavní stížnosti tvrdí.
Ústavní soud podle ustálené judikatury není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Po zhodnocení výše uvedených okolností daného případu Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu